Mozartův Titus v Plzni: inscenace s přistřiženými křídly, přesto hodna návštěvy

Děj La clemenza di Tito (Titova shovívavost) se inspiruje starověkým římským impériem, líčí události na císařském dvoře v Římě roku 79 n. l. Na trůn usedá nový císař Tito (Titus), o jehož lásku usiluje Vitellia, dcera bývalého císaře. Titus ji však odmítá, a tak si Vitellia jako nástroj pomsty vybere svého milence Sesta (Sextus). Přemluví jej, aby zapálil Kapitol a v nastalém zmatku císaře zabil. Titus si mezitím vyvolil za svou choť Sestovu sestru Servilii, takže Sesto váhá. Servilia však miluje Annia a laskavý císař proto netrvá na sňatku s ní, dává milencům volnost. Rozhodne se pojmout za manželku přece jen Vitelii. Její důvod k pomstě tím pominul, ale je pozdě – Řím už hoří a Sesto zabil svého přítele Lentulla v mylném domnění, že se jedná o Tita. Senát odsuzuje Sesta za žhářství a vraždu k smrti, ale po přiznání Vitellie, že za celou intrikou stála ona, dává císař všem viníkům milost.

Operu o Titovi k zářijové korunovaci Leopolda II. českým králem objednali čeští stavové (teprve 8. července) u ředitele pražské italské opery Domenica Guardasoniho. Její provedení mělo být vyvrcholením velkolepých slavností, kterými Praha žila několik měsíců (mimo jiné se v Klementinu konala první česká průmyslová výstava). Guardasoni pak ve Vídni oslovil nejprve dvorního kapelníka Antonia Salieriho, ten však pro krátkost termínu nabídku nepřijal. Služebně druhým skladatelem u dvora byl Wolfgang Amadeus Mozart, který neodmítl. Traduje se, že na kompozici Tita měl jen pouhých18 dní. Jednal sice na jaře s drážďanským básníkem Caterino Mazzolou o možných úpravách Metastasiova libreta La clemenza di Tito, ale v červenci text celé opery ještě hotov nebyl. V dubnu už také zpívala Josefina Dušková rondo Vitellie „Non più di fiori“ na koncertě v Praze. Mozart ještě pracoval na Requiem a Kouzelné flétně (její premiéra se konala ve Vídni tři týdny po Titovi 30. září 1791), poslední party Tita odevzdal během zkoušek v Praze 30. srpna. Premiéra v Nosticově divadle (dnešním Stavovském) se konala 6. září, den před korunovací se hrál Don Giovanni.

V uzavřeném slavnostním představení přijalo dvorské publikum dílo rezervovaně, svou výrazovou pravdivostí se Tito příliš odlišoval od obvyklých „opera seria“. Císařova manželka Marie Luisa z Bourbonu se o něm měla vyjádřit, že je to „una porcheria tedesca“ – „německé svinstvo“. Nepochybně svůj negativní vliv měla také okolnost, že tři dny před tím byla v Paříži schválena nová porevoluční ústava, věc pro monarchisty velmi nepříjemná. Velkého úspěchu se však opera dočkala v reprízách, kdy hlediště zaplnili pražští občané. Ve Vídni byla provedena až čtyři roky po skladatelově smrti, v pozdějších dobách byla opomíjena. Teprve v posledním půlstoletí se stala součástí repertoáru operních scén, a to i českých (Národní divadlo Praha 2006, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 2016, Moravské divadlo Olomouc 2023). Za připomenutí stojí vynikající, napůl scénické provedení Národního divadla ve Stavovském divadle v roce 2018 s dirigentem Marcem Minkowskim a mezinárodním obsazením.

Mozart pro svou korunovační operu použil do té doby již vícekrát zhudebněné libreto Pietra Metastasia (1698–1782) o římských dvorských intrikách a velkodušnosti císaře Tita. Text původně napsaný pro Antonia Caldaru (Tito e Berenice, 1714) posloužil i několika dalším skladatelům ke vzniku oper, mimo jiné také Christophu Willibaldu Gluckovi (premiéra 1752) a Josefu Myslivečkovi (zkomponoval své dílo za čtrnáct dní, 1774). Na festivalu v Bayreuthu bude 9. května v Markraběcí opeře koncertně uvedena pod Hofstetterovou taktovkou nejprve Gluckova opera, Mozartova pak 11. května v inscenaci Divadla J. K. Tyla s hostujícími pěvci.

Pro Wolfganga Amadea Mozarta znamenala kompozice takovéhoto oslavného díla návrat ke stylu „opera seria“, který naposledy použil v Idomeneovi (1781). Korunovační opera však vyžadovala jiný přístup a zcela odlišný charakter. Metastasiův omšelý text působil sice už staromódně, ale byl tematicky velmi vhodný k oslavě panovníka, bylo třeba jej „jen“ upravit. Podle Mozartových instrukcí jej přepracoval saský dvorní básník Caterino Mazzolà (1745–1806), přítel Lorenza da Ponte. Původní tři akty byly seškrtány na dva, upraven i vlastní text. Vzhledem k časové tísni svěřil Mozart kompozici secco recitativů svému a též Salieriho žáku Franzi Xaverovi Süssmayrovi.

V Mozartových rukou se toto libreto proměnilo z velkolepého muzejního exponátu v živoucí současnost. Není to už sošné dílo, prázdná oslavná apoteóza. Mozart dal postavám skutečný život plný dramatu, bolesti a lásky, je to opera plná emocí, vášnivá i něžná s takřka romantickým nádechem.

Jejím specifikem jsou dvě kalhotkové role Sesta a Annia, původně určené kastrátům. Další zvláštností je part 1. klarinetu, na který hrál vynikající Anton Stadler z vídeňského dvorního komorního ansámblu řízeného Mozartem. Pro Stadlera skladatel napsal do dvou árií virtuózní pasáže, které jsou zároveň dialogem se sólovým hlasem: do Sestova „Parto, parto“ pro basetový B klarinet s rozšířeným hlubokým rejstříkem, do Vitelliiny „Non più di fiori“ sóla pro takzvaný basetový roh (klarinet in F).

V „opera seria“ je typické, že se hlavní hudební dění odehrává v áriích, ne v ansámblech jako v „opera buffa“. Mozart napsal kromě předehry a scénického pochodu 11 árií, 3 dueta, 3 tercety, 3 velké sbory, 4 doprovázené recitativy a 2 finále. Úlohu sboru pojal jinak, než bylo obvyklé. Sbor tu není komentátorem děje, ale je to římský lid, který je účastný na tomto v zásadě komorním dramatu. Ve finále prvního dějství, kdy Řím hoří a Kapitol je pohlcován plameny, má sbor exponovanou dramatickou funkci.

Nyní se tedy s touto operou může setkat i publikum v Plzni. Divadlo J. K. Tyla ji nastudovalo s nevýznamnými škrty v italském originále, překlad zajišťuje titulkovací zařízení.

Rocc jako režisér i scénograf výtvarně posunul dílo citlivě do současnosti. Ocenit je třeba skutečnost, že Rocc děj nedeformuje, neupravuje a autora respektuje. Po této stránce se dostává před publikum Mozartova opera sice v současném hávu, ale ve svých hlavních rysech nezkreslená. Škoda, že režisér neodolal a rozhodl se inscenovat děj už v průběhu předehry, kdy se zvedne opona a u oválného stolu popíjejí a popocházejí zúčastněné osoby. V ten okamžik degraduje režisér působivou reprízu sonátové formy předehry na úroveň prosté scénické hudby.

Vše se děje na rovném jevišti, jemuž v prvním dějství dominuje zmíněný oválný stůl, kolem nějž jsou umístěny stylizované, bíle nasvícené jehlany, při požáru rozzářené do ruda. V druhém je stůl nahrazen ležící mapou světa (včetně Ameriky a Austrálie). Z jehlanů zbyla jen kovová konstrukce, jeviště je ponořeno do šera (ovšem až přílišného, Sesto na temné scéně zaniká).

Kostýmy Belindy Radulović se omezují na saka, košile, kravaty. Sesto a Annio v tmavém, Titus v bílém, Vitellia v efektních večerních róbách, Servilia v matných šatech nad kolena. Výtvarná uměřenost a jednoduchost scény i kostýmů k Mozartově hudbě ladí, výjimkou je indiferentní říza Publiova a pojetí sboru. U Rocca to není římský lid, ale jakási bezpohlavní společnost pohybující se strojově v kruzích či řadách, oděná v upjatých dlouhých kabátcích vojenského střihu.

Ploché jeviště je samo o sobě svazující a pro režiséra náročné – členitost by umožnila výraznější herecké akce. S nimi jako by si Rocc nevěděl rady – podobně jako s charaktery postav, především s postavou titulní. Titus nepůsobí v jeho pojetí mužně a už vůbec ne jako vladař. Přichází, odchází a postává na scéně jako nejistý slaboch. Ale „clemenza“ není slabošství, je to shovívavost a mírnost silného, sebejistého muže. To je však v tomto konceptu nepostižitelné.

Nedostatečně vypracované jsou i další postavy, stejně tak nepřesvědčivé jsou schematicky vyjádřené vztahy mezi nimi. Roccova režie celkově působí staticky – pěvci stojí, popocházejí, z jejich výrazu a pohybů těžko poznat, o čem právě zpívají. Akce Vitellie při Sestově árii „Parto, parto“ jsou rušivé a působí až směšně, převlékání šatů při jejím vlastním rondu „Non più di fiori“ rozhodně není žádoucím výrazovým ztvárněním pěveckého partu.

Orchestr opery DJKT podal pod taktovkou Michaela Hofstettera technicky precizní a ucelený výkon plně vyrovnaný ve všech sekcích, přesvědčil celkovým nasazením a kultivovaností zvuku. Basetový klarinet a basetový roh plzeňské divadlo nevlastní, a tak jsou jejich party hrány v úpravách pro standardní klarinet s oktávovými transpozicemi nejhlubších tónů, bravurně je provedl Milan Srb. Party bassa continua v secco recitativech hráli na vysoké úrovni hostující Bastian Uhlig (cembalo) a Ulrike Becker (violoncello), u nichž je třeba vyzdvihnout plastičnost doprovodu a precizní souhru s pěvci. Uhligův výborný výkon byl nepřeslechnutelný i při jeho hře s orchestrem.

Michael Hofstetter interpretuje Mozartovo dílo moderně, jak dnešní doba žádá: tedy rychle, přesně a nezpěvně. Hudba plynula v rychlém sledu – seccorecitativy, recitativy doprovázené, árie, ansámbly, sbory – vše doslova přecházelo jedno do druhého bez žádoucího hudebně vyjádřeného odsazení, které podmiňuje vznik napětí a gradaci dramatu. Allegro předehry bylo zahráno brilantně, ovšem tak odlehčeně, že připomínalo spíše veselou rossiniovskou buffu než vážnou „opera seria“. O potřebné zpěvnosti vedlejšího tématu tu nemůže být řeč.

Naopak Sestovo Adagio „Deh, per questo istante solo“ bylo tak pomalé, že ztrácelo plynulost. Dynamickou škálu využil dirigent přesvědčivě v předehře a v začátku děje, kdy orchestr přivedl nejen k působivému forte, ale i k výmluvnému pianissimu. Hudební plastičnost však od poloviny prvního dějství postupně mizela a v druhém jednání už oscilovala dynamika provedení kolem hladiny silnějšího mezzoforte. Celkovým výsledkem tohoto nastudování je sice přesně a technicky výborně provedená, leč sterilně znějící hudba.

Přístup k dílu se zásadním způsobem odrazil i v pěveckých partech. Ignorování zřetelné artikulace textu se dnes už stalo standardem, srozumitelná slova v Titovi by bylo možné spočítat na prstech rukou. Zpěvnost je nahrazována stereotypním bezvýrazným legatem, dramatičnost vyjádřenou hudebními prostředky nahradil rušivý naturalismus: pěvci v secco recitativech místy sklouzávali k próze. Představitelé rolí přitom předpoklady pro kvalitní provedení pěveckých partů mají, herecky a výrazově své postavy mohli vzhledem k Roccově režijnímu konceptu vyjádřit jen stěží.

Tenorista Marek Žihla má pro kvalitní provedení partu Tita žádoucí předpoklady, koloratury provedl přesvědčivě, nicméně jeho slibný tenor zní zatím úzce. Mladému talentovanému pěvci by se do budoucna vyplatila důslednější práce s dechem. Markéta Cukrová v roli Sesta zaujala barvou i znělostí hlasu, ale v nižších polohách se ozýval nepříjemní hrdelní témbr, proslulá árie „Parto, parto“ by potřebovala důslednější vypracování: koloratury, jimiž Sesto opěvuje krásu Vitellie, svou zběžností zanikaly, stejně tak charakter celého výstupu. Barbora Perná dokázala dát Vitellii vzhledem ke svým zkušenostem a hereckému nadání výrazovou přesvědčivost navzdory režii. Vitelliiny koloratury i vysoké tóny provedla spolehlivě, v hloubkách ji místy kryl zvuk silněji hrajícího orchestru. Barbora de Nunes-Cambraia jako Annio dostála nárokům role. Jindy plně přesvědčivý Jakub Hliněnský působil tentokrát jako Publio matným dojmem. Zuzana Koś Kopřivová byla jako Servilia obtížně k poznání, její dříve průrazný soprán nezněl tak volně jako dřív, celkový pěvecký projev překvapil nevyrovnaností. Sbor (sbormistr Jakub Zicha) provedl svůj part na odpovídající úrovni.

Srozumitelnost textu byla u všech pěvců a sboru minimální, zhudebněná slova se stala (jako už mnohokrát na našich scénách) i ve volných melodiích jen pouhou vokalízou.

La clemenza di Tito Wolfganga Amadea Mozarta je vysoce působivé dílo, strhující drama, v němž žádná nota není nahodilá, koloratury nejsou pěveckými ekvilibristikami pro efekt, jedna scéna vyplývá z druhé, graduje. Vášně, city, zrada, výčitky svědomí, odpuštění – to jsou momenty, které oslovují publikum napříč staletími, napříč generacemi, Mozartova oduševnělá, vznešená, a přitom tak přístupná hudba jim dává křídla. Přesto, že je plzeňské provedení přistřihlo vlivem někdy unylé režie a moderního hudebního nastudování, přece jen z Mozartova díla zbylo dost na to, aby si pozorný posluchač mohl vytvořit informativní obraz o tom, jak geniální La clemenza di Tito je. Zhlédnutí inscenace v něm může podnítit zájem o četné kvalitní nahrávky tohoto díla a hlubší seznámení se s ním. A proto stojí za to plzeňskou inscenaci přivítat. Premiérové publikum tak učinilo a zahrnulo potleskem i štědrými ovacemi všechny účinkující.

Wolfgang Amadeus Mozart: La clemenza di Tito
27. ledna 2024, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Inscenační tým
Hudební nastudování: Michael Hofstetter
Režie: Rocc
Výtvarník scény: Rocc
Výtvarník kostýmů: Belinda Radulović
Light design: Kai Fischer, Jakub Sloup
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Sbormistr: Jakub Zicha

Osoby a obsazení
Titus: Marek Žihla
Sextus: Markéta Cukrová
Annius: Barbora de Nunes-Cambraia
Vitellia: Barbora Perná
Servilia: Zuzana Koś Kopřivová
Publius: Jakub Hliněnský
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Klarinetové sólo: Milan Srb
Cembalo: Bastian Uhlig
Violoncello: Ulrike Becker