Můj profesní sen? Už jej prožívám. Další snění by proto bylo rouháním

Rozhovor s Lukášem Vasilkem, hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru  

Začněme tím, co je v tuto chvíli aktuálně před vámi: Pražským jarem. Letos na Pražský filharmonický sbor čekají dvě vystoupení – vedle Mahlerovy Třetí především sborový koncert u Šimona a Judy. Jak vůbec vznikala jeho dramaturgie, docela odvážně poskládaná, a proč z programu nakonec zmizelo Poselství letošního jubilanta Jana Hanuše, místo něhož se tam dodatečně objevil Arvo Pärt?

Tak, jak je program sestaven dnes, tedy se skladbou Arvo Pärta, vypadala původní dramaturgie, kterou jsme loni navrhli Pražskému jaru. Festival nás ale požádal, abychom v programu zohlednili výročí Jana Hanuše – z jeho díla jsem následně vybral skladbu Poselství. Letos na jaře se ale bohužel ukázalo, že se do zahájení našich zkoušek nepodaří zkompletovat provozovací materiál. Proto jsme se museli vrátit k původnímu programu, který je ale, myslím, o dost soudržnější. Posluchači se mohou těšit na pobaltskou, anglickou a americkou hudbu dvacátého a dvacátého prvního století. Je to hudba moderní, ale překvapivě libozvučná a mimořádně efektní. Snažíme se tímto programem ukázat na jeden z velmi šťastných trendů současné sborové tvorby – na ten, který míří zpět k posluchači a neodpuzuje jej.

Kolik zkouškového času obnáší příprava takovéhoto sborového koncertu?

Přibližně dva týdny. Bohužel jsme ale tentokrát nemohli zkoušet v jednom zkouškovém bloku – realizovali jsme totiž v tomto období ještě jiné koncerty s různými programy.

Sborových koncertů u nás není zas až tolik. Neodráží se to přece jen na „připravenosti“ posluchačů přijmout a plně si užít onen „odvážnější“ repertoár?

Publikum, které chodí na naše koncerty, myslím, připravené je: naši posluchači už si zvykli, že hudbu, kterou od nás uslyší, předem nebudou znát. Vědí ale, že vždycky uděláme všechno pro to, aby zažili nejvyšší možnou kvalitu. Navíc na první pohled „odvážnější“ hudba je často pro dnešního posluchače mnohem zajímavější, než leckterá sborová klasika. Ovšem pokaždé záleží na provedení – pokud mají hudba a interpret co říct, posluchač to pozná a osloví jej i velmi náročný program.I letos v létě čeká Pražský filharmonický sbor Bregenz – tentokrát nová Turandot na jezerní scéně a také Hoffmannovy povídky v divadle. Jak obojí vůbec zvládáte? Už jen samotné takřka každodenní vystupování na jezerní scéně, prakticky po celé prázdniny, přece musí být na kondici sboru ohromně náročné…

Je to náročné, ale letos tam jedeme už pošesté a víme tedy, do čeho jdeme. Tu proslulou náročnost nám každý rok kompenzuje špičková kvalita všech umělců, se kterými se na festivalu setkáváme. Je pro nás čest být toho součástí – a to je také pravá motivace k tomu, abychom každý rok tu dřinu absolvovali. Letos se poprvé po pěti letech podaří, že sbor bude mít hned po návratu z festivalu tři týdny dovolené. Pro kondici zpěváků je takový odpočinek nezbytností.

Ještě předtím, na přelomu června a července, ale má Pražský filharmonický sbor několik přestavení Verdiho opery Dva Foscariové pod širým nebem v Saint Gallen, kam také nejedete poprvé. Je to pro sbor existenční nutnost mít takto zaplněný kalendář? Nebo je to otázka prestiže či prozíravosti vůči pořadatelům nebo konkurenci?

Hrají v tom roli prestiž i finance. Bez účasti sboru na těchto festivalech bychom sice přežili – nejsme na nich tedy závislí, ale naše fungování by bylo složitější a museli bychom hledat jiné příležitosti. A to v dnešní době vůbec není snadné, mimo jiné i kvůli té konkurenci, o které hovoříte.

Když už jsme u oper – nedá mi to nezeptat se na Borise Godunova, ve kterém jste v této sezoně začali v Národním divadle spoluúčinkovat. Jak obtížné je sezpívat tak ohromné sborové těleso, složené ze dvou „dospělých“ a k tomu i dětského sboru?

Není to snadné, už jen z obecné podstaty rozdílu ve způsobu zpěvu koncertního a operního sboru. S panem sbormistrem Vaňkem jsme byli po celou dobu nastudování v těsném kontaktu a snažili jsme se, aby interpretace obou sborů byla co nejpodobnější. Zvuková odlišnost ale zůstala, zcela potlačit ji nelze.Určitě už máte jasno v tom, jak by měla vypadat příští sezona Pražského filharmonického sboru. Jaké budou její hlavní pilíře?

Hlavními pilíři příští sezony budou stejně jako v minulých letech naše samostatné koncerty a koncerty s Českou filharmonií. Vedle toho nás ale čekají tři mimořádně prestižní zahraniční angažmá: dvakrát budeme koncertovat v Německu s Berlínskými filharmoniky a Sirem Simonem Rattlem. Vystoupíme také v Drážďanech s Izraelskou filharmonií – na programu bude Mahlerova Osmá symfonie. Naši pánové provedou v Pařížské národní opeře Gurre-Lieder pod taktovkou skvělého Philippa Jordana.

Jaký je momentálně početní stav a věkový průměr Pražského filharmonického sboru? A jak velkou obměnou ze sezony na sezonu prochází? Máte hodně nových zájemců o vstup do vašich řad a jaká je jejich kvalita, sborové dispozice?

V současné době máme plný stav, tedy 67 zpěváků. Věkový průměr jsem nepočítal, ale v posledních letech jsme sbor hodně omladili. K velkým obměnám ze sezony na sezonu u nás nedochází – noví zpěváci nejčastěji přicházejí, když někdo ze stávajících členů dosáhne důchodového věku nebo když některá dáma odejde na mateřskou dovolenou. Jiné případy jsou méně časté. Zájemců o práci u nás je dost – například na konkurz do sopránu, který proběhne v příštích týdnech, se přihlásilo 28 zpěvaček. Občas se ale potýkáme s kvalitou uchazečů. Často nemají vůbec představu, co práce v profesionálním sboru obnáší, protože na školách jsou vedeni pouze ke zpěvu sólovému. Pro práci u nás nestačí mít krásný hlas, ale také výbornou a flexibilní pěveckou techniku, která zpěvákům umožní rychle studovat a perfektně provádět i nejtěžší skladby sborového repertoáru. K tomu je mimo jiné nezbytné i velmi dobře intonovat. To všechno u uchazečů hledáme a stále častěji nenacházíme. Chyba je jednoznačně v našem pěveckém školství, které studenty nepřipravuje do reálné profesionální praxe – pro naprostou většinu absolventů z té menšiny, která se zpěvem vůbec uživí, je to totiž právě praxe sborová. Tak daleko ovšem většina českých pěveckých pedagogů vůbec nedohlédne.Co vy máte na svojí profesi hlavního sbormistra nejraději, co vám dělá největší radost? Sestavování repertoáru, zkoušky, pedagogická složka sbormistrovství nebo samotné koncerty či uznání publika? Kolik ze svého času svojí profesi dáváte?

Nejradši mám koncerty a nejvíce mě obtěžuje administrativní práce, která je s mou funkcí spojená – například vytváření pracovních plánů, sestavování obsazení a tak dále. Součástí každé práce jsou ale věci příjemné i nepříjemné, takže to přijímám jako fakt a neberu to nijak fatálně. Uznání publika je motivující, to nepopírám, ale rozhodně svou práci nedělám z tohoto společenského důvodu. Sborové dirigování mě zkrátka baví, a dokud mne bavit bude, budu tu práci dělat. A až ten stav pomine, což vzhledem k náročnosti této profese očekávám, budu se zabývat něčím úplně jiným – hudba pro mě naštěstí není vším. I když podle času, který jí v současné době věnuji, by se to tak nemuselo zdát.

Otázka trochu na tělo: Už nejednou se o vás psalo jako o jednom z nejtalentovanějších českých sbormistrů nastupující generace – určitě jste to už zaznamenal. Co to s vámi dělá?

Vůbec nic. Svou práci se snažím dělat nejlépe, jak dokážu, a je mi při tom jedno, do jaké škatulky mě kdo dává. Ale patřím-li u někoho do škatulky „dobrý“, samozřejmě mě to těší a motivuje.Měl jste či máte nějaký svůj vzor? Anebo máte profesní sen, kam až byste to chtěl dotáhnout?

Vzor nemám – z každého umělce, který mě něčím zaujal, jsem si vždycky vzal právě jenom to, čím mě zaujal. A profesní sen také nemám – to, kam jsem se až doteď dostal, je samo o sobě těžko uvěřitelným snem. A proto bych další snění v tomto směru pokládal za rouhání.

Díky za vaše odpovědi.

Vizitka:
Sbormistr Lukáš Vasilek (1980) je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru od roku 2007. V době, kdy se jím stal, nebylo těleso v dobré kondici. Mladý sbormistr s sebou ale přinesl novou energii a motivaci pro systematickou uměleckou práci. Zakrátko se mu v náročné konkurenci podařilo sbor stabilizovat, brzy ho dostat do vrcholné formy a s úspěchem nabídnout na zahraniční i domácí pódia. Hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru je Lukáš Vasilek od roku 2007.

Vedle nastudování a řízení samostatných koncertů připravuje těleso k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty, mezi kterými jsou například Daniel Barenboim, Jiří Bělohlávek, Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Zubin Mehta a další. A také orchestry, například Berliner Philharmoniker, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Wiener Symphoniker. Od roku 2010 se sborem pravidelně hostuje na operním festivalu Bregenzer Festspiele. Výkony Pražského filharmonického sboru pod jeho vedením jsou zachyceny na mnoha kompaktních discích vydaných mimo jiné společnostmi Deutsche Gramophon, Naxos, Neos a OEHMS Classics a Supraphon.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování na Akademii múzických umění a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 2005, kdy mu jako pětadvacetiletému Unie českých pěveckých sborů udělila cenu Sbormistr junior. O dva roky později se stal hlavním sbormistrem jednoho z nejvýznamnějších hudebních těles v České republice, Pražského filharmonického sboru. Navzdory věku měl v té době se sbormistrovstvím již bohaté zkušenosti. V letech 1998–2009 vedl Foerstrovo komorní pěvecké sdružení, se kterým slavil vítězství na mezinárodních soutěžích (v roce 2003 v litevské Klaipedě, v roce 2006 ve Vídni), a zkušenosti získal rovněž z operního sboru Národního divadla v Praze, kde v letech 2005–2007 zastával funkci druhého sbormistra.

S Pražským filharmonickým sborem se věnuje nejen přípravě samostatných koncertů, ale také velkým kantátovým, oratorním a operním projektům, ke kterým je sbor velmi často zván pořadateli u nás i v zahraničí. Lukáš Vasilek tak měl příležitost spolupracovat již s celou řadou světově proslulých dirigentů (například s Danielem Barenboimem, Jiřím Bělohlávkem, Christophem Eschenbachem, Fabiem Luisim či Simonem Rattlem) a orchestrů (mezi jinými jde především o Českou filharmonii, Berlínskou filharmonii, Staatskapelle Dresden a Vídeňské symfoniky).

Hudební kritika se dlouhodobě shoduje na neobyčejně pozitivním přínosu Lukáše Vasilka pro Pražský filharmonický sbor. Sbor je po osmi letech, kdy je pod jeho uměleckým vedením, popisován jako technicky dokonalý, výrazově přesvědčivý a stylově všestranný (Hudební rozhledy, březen 2015), a dirigent je oceňován pro svou muzikálnost a niternost (Český rozhlas-Vltava, Mozaika, 6. února 2015). Pražský filharmonický sbor pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a realizoval nahrávky pro Západoněmecký rozhlas a Bavorský rozhlas. Na svém kontě má množství kompaktních disků pro významné nahrávací společnosti (Supraphon, Deutsche Grammophon, Naxos a další), ať už šlo o samostatné projekty či například o spolupráci na sólových albech významných umělců (Anna Netrebko, Sumi Jo a další).

V roce 2010 se Lukáš Vasilek podílel na založení profesionálního komorního sboru Martinů voices, se kterým se zabývá především interpretací hudby dvacátého a dvacátého prvního století. S tímto vokálním ansámblem, jehož umění je zachyceno na několika kompaktních discích, vystoupil na většině předních hudebních festivalů v České republice včetně Pražského jara. Začátkem tohoto roku byl sbor Martinů Voices spolu s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem nominován na cenu The International Opera Award v kategorii Znovuobjevené dílo za provedení opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí.
(Zdroj: webové stránky PFS) 

www.filharmonickysbor.cz

Foto Petra Hajská, Hana Smejkalová