Musica Florea a její odhalování Janáčka neznámého: Nečekaný a vzrušující experiment

Zdálo by se, že Janáčkovo dílo je natolik dobře prozkoumané a posluchačům známé, že snad ani není možné překvapit. Musica Florea se ale rozhodla Leoše Janáčka ukázat v jiném světle, než jak se s ním obvykle setkáváme, což napovídá i na první pohled nesourodá koncepce koncertu nazvaného Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka.

Významného představitele hudební moderny 20. století pojí s barokem studium hudby u Pavla Křížkovského v brněnské augustiniánské fundaci. Tady Leoš Janáček získal základy generálbasu a kontrapunktu a učil se komponovat v intencích ceciliánské reformy církevní hudby, která vychází z palestrinovského vícehlasu. Poslušny ceciliánské reformy jsou také Janáčkovy liturgické skladby na latinský text, které Musica Florea pro středeční koncert zvolila.

Pod pojmem historicky poučené interpretace se obvykle myslí interpretace skladeb z období baroka a starších, nicméně Musica Florea pod vedením svého zakladatele, dirigenta, sbormistra a violoncellisty Marka Štryncla do bližších hudebních vod nezabrousila poprvé – na dobové nástroje a v interpretaci co možná nejbližší zápisu hraje například skladby Antonína Dvořáka.

Instrumentální soubor janáčkovsko-barokního koncertu tvořily houslistky Magdalena Malá a Simona Tydlitátová, violistka Lýdie Cillerová, kontrabasista Ondřej Štajnochr, Filip Dvořák u varhanního pozitivu, Přemysl Vacek u theorby a Marek Štryncl vše řídil od violoncella. V pěveckém ansámblu se představily sopranistky Barbora Kabátková a Stanislava Mihalcová, altistka Daniela Čermáková, tenorista Hasan El Dunia a basista Jaromír Nosek.

Za hlavní téma koncertu by se dalo označit hudební experimentování. Marek Štryncl v doprovodném textu programu zdůraznil revolučnost nástupu nového barokního stylu, který se Musica Florea rozhodla podtrhnout obohacením i starších skladeb o prvky novější provozovací praxe, jako je například bohaté zdobení pomocí improvizovaných výplní.

Z Janáčkových skladeb na koncertě zazněl Introitus In nomine Iesu, Suscepimus Deus, Regnum mundi, Exaudi Deus, Exurge Domine, Communio – Fidelis servus a Fuga A dur. Typický Janáčkův rukopis by v nich však posluchač hledal marně. Bez znalosti programu koncertu by se mohl lehce domnívat, že slyší dovedně zkomponovanou hudbu některého z méně známých renesančních skladatelů. Splynutí s okolními skladbami napomohla také dramaturgie, která Janáčkovy skladby nenásilně propojila s díly starších autorů. Z tohoto kontextu poněkud vybočila Janáčkova Fuga A dur, která byla původně napsána pro klavír, na koncertě ale zazněla v úpravě pro smyčcový soubor. Ačkoli fuga, ve zvuku už poněkud romantičtější než ostatní uvedené Janáčkovy palestrinovské skladby, působila zajímavě i přenesená do smyčcových nástrojů, přece jen by trochu lépe vyzněla v původní verzi.

Janáčkovy rané liturgické skladby představují po interpretační stránce tak trochu oříšek. Nejenže v nich není rozpoznatelný typický skladatelův rukopis, ale nenesou ani znaky hudebního vývoje konce 19. století. Vlastně by se dalo říci, že jsou zvláštně bezčasé. Vycházejí z gregoriánského chorálu a jeho zpracováním se skutečně vracejí do renesanční hudby, před dramaticky pojímanou liturgickou hudbu romantismu a klasicismu, i před kořeny tohoto pojetí v baroku. O historicky poučené interpretaci se v tomto případě dá uvažovat jen velmi obtížně. Jak totiž správně interpretovat renesanční hudbu napsanou v 19. století – podle pravděpodobné dobové provozovací praxe, nebo podle pravidel interpretace vzorů těchto skladeb ze 16. století?

Musica Florea zvolila ještě jinou cestu. Ke skladbám přistoupila v duchu celkové koncepce koncertu – jako barokní ansámbl, který využívá všechny interpretační prostředky, aniž by puritánsky dbal na doslovný zápis. U provedení Janáčkových skladeb to znamenalo, že místo jednoduchého varhanního doprovodu hrál se zpěváky celý soubor, a to stejně, jako by skutečně doprovázel renesanční či raně barokní dílo – tedy na stejné nástroje, se sekcí bassa continua včetně theorby, i se stejným hudebním frázováním. Také zpěváci ke skladbám přistoupili nikoli podle doby vzniku, ale podle jejich hudební náplně, bez jakéhokoli romantizujícího vibrata nebo podobných výrazových prostředků. Ačkoli si lze jen těžko představit, že by se Janáček během svého mládí mohl s takovýmto provedením ceciliánské liturgické hudby setkat, z posluchačského hlediska byl přístup ansámblu Musica Florea ku prospěchu věci. Uvedené Janáčkovy skladby se natolik vymykají měřítkům, která bychom jinak aplikovali na hudbu té doby, že vytýkat anachroničnost provedení by nemělo smysl. Naopak, věrně renesančně-barokní interpretace jim dodala na přitažlivosti i jinak, než jako kuriozitám z raného období známého skladatele.

Ostatní skladby na programu pocházely od autorů pohybujících se na pomezí renesance a baroka: Giovanni Gabrielli, Alessandro Grandi, Gregorio Allegri, Giovanni Valentini, Marco Uccellini a Giovanni Battista Bovicelli. Musica Florea se jejich skladeb zhostila s příznačnou živelností a ani zpěváci se nenechali zahanbit. V porovnání s ohňostrojem vášnivých emocí a virtuózních pasáží, ať už předepsaných autory či doplněných členy ansámblu, paradoxně Janáčkovy skladby působily mnohem umírněněji.

Vrátíme-li se ještě k hudebním pokusům, na programu jich bylo zařazeno hned několik velmi zajímavých. První z nich je instrumentální – Sonata á 5 od Giovanni Valentiniho, kterého Marek Štryncl v průvodním slovu označil za takového „barokního Janáčka“. Nezvyklé harmonické postupy a chromatická melodie skutečně mohou připomínat i hudbu, na kterou jsme zvyklí spíše z 20. století.

Druhým podobným experimentem byl Falsobordone – Magnificat z traktátu Regole Passaggii di musica. Magnificat sestavil Battista Bovicelli z hudby dvou dalších skladatelů – Gabucciho a Giovanelliho, a navíc nabízí i vlastní zdobený první hlas.

Vrcholným číslem koncertu ale byl Falsobordone – Miserere Gregoria Allegriho. V kombinaci s instrumentálním souborem získala skladba novou, velmi dramatickou a velmi svěží tvářnost.

Zajímavé, lehce bizarní a přitažlivé spojení archaického Janáčka s avantgardním barokem potvrzuje, že nezáleží ani tak na tom, zda je hudba nová či stará, ale zda je dobře napsaná a dobře zahraná. Těžko říct, jak by se k této verzi svých skladeb stavěl dvacetiletý Janáček, který je zkomponoval. Myslím si ale, že Janáček-inovátor, v nějž postupně dospěl, by byl se středečním experimentem souboru Musica Florea nadmíru spokojen.

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka
10. dubna 2024, 19:00 hodin
Sál Milosrdných bratří, Brno

Program:
Leoš Janáček: Introitus In nomine Iesu
Giovanni Gabrielli: Canzon à 5
Leoš Janáček: Suscepimus Deus, Regnum mundi
Alessandro Grandi: Sonata SOPRA DEUS MISERATUR NOSTRI
Gregorio Allegri: Falsobordone – Miserere
Giovanni Valentini: Sonata à 5
Leoš Janáček: Exaudi Deus
Leoš Janáček: Fuga A dur
Leoš Janáček: Exurge Domine, Communio – Fidelis servus
Marco Uccellini (1603–1680): Sinfonia decima nona à 4
Giovanni Battista Bovicelli / Gabucci, Giovanelli: Falsobordone – Magnificat

Účinkující:
Barbora Kabátková – soprán
Stanislava Mihalcová – soprán
Daniela Čermáková – alt
Hasan El Dunia – tenor
Jaromír Nosek – bas
Musica Florea