Musica Florea nahrává všechny symfonie A. Dvořáka v původní interpretaci

Cíl a obsah projektu
Cílem je vytvořit historicky první nahrávku všech Dvořákových symfonií orchestrem dobových nástrojů a formou takzvané stylově poučené interpretace. Orchestr Musica Florea pod vedením dirigenta Marka Štryncla tak naváže na své předchozí aktivity a doplní již započatou řadu světových premiér nahrávek romantických symfonií i dalších skladeb předních českých autorů na dobové nástroje.

Dnes je již více zřejmé, že samotný notový zápis neobsahoval interpretační zvyklosti, na které však skladatelé spoléhali. Rigorózní přístup k notovému záznamu způsobil, že mnohé typické romantické výrazové prostředky byly během 20. století zapomenuty a neprávem opomíjeny. Původní zvuk dobových žesťových nástrojů, mnohostranná barevnost smyčců, původní tempové relace, specifická artikulace, rubátové náhlé či postupné změny temp a ozdobná „portáta“, to vše nebylo ve většině případech skladatelem zapisováno do not a přitom velkou mírou přispívá k výrazovému bohatství a zvukové pestrosti romantické hudby, než jak ji známe z koncertů a nahrávek zejména druhé poloviny 20. století.

Musica Florea nyní připravuje vydání nové nahrávky Dvořákovy Symfonie č. 3. Na CD dále zazní předehra k opeře Alfred a Polonéza Es dur. Vydání chce soubor podpořit právě probíhající kampaní na crowdfundingové platformě hithit.cz.

Proč stylově poučená interpretace?
Antonín Dvořák je jedním z nejvýznamnějších českých skladatelů a jeho hudba je vlajkovou lodí našeho hudebního dědictví. Proto si jeho hudba zaslouží takovou interpretaci, která je skutečně “dvořákovská”. Ostatně chceme-li interpretovat jakoukoliv romantickou skladbu, neměli bychom ji interpretovat romanticky? Téměř každý hudebník, kritik a muzikolog vám spontánně odpoví kladně.

Hrát a zpívat Bacha jako Bacha, Dvořáka jako Dvořáka je zajisté krásný ideál, kde „hudebník má být pravou rukou skladatele, nic nesmí k jeho skladbám přidávat a odebírat“, jak prohlásil R. Wagner. Ten však nemluvil o notách, ale o skladbách. Jako dirigent-interpret byl doslova posedlý takzvaným flexibilním tempem a tempem rubatem. Zrychloval, zpomaloval, měnil tempo během jedné např. rychlé věty o takřka polovinu pomaleji a to proto, aby emocionálně zvýraznil líbeznost melodie. V konzervativní Anglii byl kvůli tomu v polovině 19. století málem vypískán z pódia.

Ale připravil cestu A. Dvořákovi, který o jednu generaci později již pozitivně fascinoval tamější kritiky tím, že jako dirigent mění tempa, aniž tyto změny byly zapsány v notách. Romantikové doslova nenáviděli metronom a jen vydavatelé je nakonec přinutili k tomu, aby nějaký metronomický údaj poskytli. A to jen proto, aby nedošlo k „zásadním omylům“ zvoleného tempa skladby, jak o tom mluvil C. M. Weber. Měli obavy, aby se interpret nedal metronomem svázat a sevřít do amuzikální šablony, která se bohužel v interpretaci romantických děl (zejména po 2. světové válce) stala absurdní normou „pravé“ muzikality. Moderní ideály – „jedna nota jako druhá“ nebo „co není v notách, nemá právo na existenci“ – vedly k tomu, že se romantická hudba začala hrát neromanticky. Bez messa di voce, emočně nabitých portát – glisand, záměrně nerovnoměrné intonace či nestejného smykování (které napomáhalo k legatovému nepřerušovanému toku  melodií), bez agogiky a bez již zmíněné esence romantické intepretace – flexibilního tempa. Musica Florea se za pomocí dobových romantických nástrojů pokusí nám všem – posluchačům i interpretům – vrátit ty výrazové prostředky, které dělají romantickou hudební interpretaci skutečně romantickou. 

Nahrávkay Dvořákovych symfonií na kopie dobových nástrojů v poučené interpretaci jsou nesmírně zajímavou výzvou k objevování podoby romantické interpretace 19. století. Vše je především hledáním a nalézáním pravdivosti a původnosti, založené v lidské přirozenosti, kam patří i duchovní výbava pro lidskou kreativitu. Živelný a vrnivý zvuk dobových žesťových nástrojů, mnohostranná barevnost smyčců, původní tempové relace, pestrá artikulace, využití takzvaných „rubát“ a „portát“ to vše větší měrou přispívá k výrazovému bohatství a zvukové pestrosti romantické hudby.

Je žádoucí, aby se i romantická díla stala předmětem autentické interpretace. Je mnoho výrazových prostředků, které byly v průběhu 20. století opomíjeny a zapomenuty. Zvuková malebnost a různorodost romantických (původních) nástrojů nenechává na pochybách, že se jedná o smysluplnou snahu.