Vzdálené ozvěny esterházyovské inspirace
Další koncert souboru Musica Florea zavedl posluchače na esterházyovský dvůr, jehož hudební život ve své době formoval Joseph Haydn. Vazeb mezi ním a českým skladatelem Janem Křtitelem Vaňhalem využil Marek Štryncl, aby představil a dobově i tematicky zasadil nový program svého souboru, který tvořily čtyři Vaňhalovy symfonie. Jejich prameny se dochovaly v esterházyovské hudební sbírce, a právě tam se také tato díla ve své době dostala do bezprostřední blízkosti Haydnova působení. Symfonie, vesměs neznámé a z větší části rekonstruované z tamních pramenů, zazněly z dosud nevydané notové edice, kterou Johann Baptist Wanhal Association poskytla souboru právě pro tuto příležitost.
Vznikla tak jedinečná příležitost tato díla zaznamenat, a to právě v podání souboru specializujícího se na dobově poučenou interpretaci. Jak v úvodu zdůraznil sám dirigent, hráči interpretovali díla nejen na dobové nástroje se všemi jejich zvukovými specifiky, které jednotlivým tóninám propůjčují vlastní charakter, ale také v rozestavení odpovídajícím dobové praxi, tedy s dirigentem přímo mezi orchestrálními hráči. Marek Štryncl se tak posluchačům představil zároveň jako violoncellista, který od prvního pultu, lehce natočený směrem k orchestru, vedl soubor celým koncertem.
Kouzlo autentické praxe a prostorová magie
U samotného koncertu je třeba hned zkraje zmínit několik pozorování. Jedním z dominantních aspektů večera byl zvolený prostor. Kostel U Salvátora je velký a akusticky velmi specifický. Pro živý koncert v tomto obsazení má hlavní loď přece jen příliš dlouhý dozvuk, který místy slévá zvuk jednotlivých nástrojů dohromady. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, tím spíše v poměrně prázdném sále, který bohužel navštívilo jen malé množství posluchačů. Těžko soudit, proč tomu tak bylo; akustice však menší zaplněnost prostoru rozhodně nepomohla. Při natáčení, které bylo nedílnou součástí večera, je však situace odlišná: díky umístění mikrofonů přímo mezi hudebníky lze výsledný zvuk snímat mnohem konkrétněji, takže problematická koncertní akustika sama o sobě nemusí výslednou nahrávku nijak zásadně poznamenat.
Dalším specifikem byl nepříliš pečlivě připravený tištěný program. Symfonie v něm byly uvedeny v jiném pořadí, než v jakém skutečně zazněly, a bez podrobnějších údajů; správné pořadí se přítomní posluchači dozvěděli až od samotného dirigenta. Program, který jinak vyjmenovával všechny účinkující, opomněl uvést flétnistku, ačkoli právě ona měla v jedné z vět výrazné orchestrální sólo.
Když odhlédneme od těchto okolností, můžeme se vrátit k významu toho, co vlastně Musica Florea tímto koncertem posluchačům předložila. Program poněkud snově nazvaný Haydn diriguje Vaňhala se zařadil mezi další koncerty a nahrávací projekty zaměřené na málo uváděná a znovuobjevovaná díla autorů starší hudby. Tato bohulibá činnost tentokrát představila kvality Vaňhalovy hudby v podání souboru s bohatými zkušenostmi s klasicistním repertoárem. Navzdory akustickým podmínkám byly dobře slyšitelné kvality ansámblu jako celku i jednotlivých hráčů, včetně „zapomenuté“ flétnistky.
Svižná tempa, průzračná sazba a strhující gradace
Pozornost si ovšem zaslouží především samotné symfonie. Vaňhalův rukopis je v nich dobře rozpoznatelný díky rytmické a melodické invenci, chytlavosti témat i široké dynamické škále. Musica Florea k tomu přidala nesmírně svižná tempa, která na jedné straně působila svěže a odlehčeně, na druhé nutila člověka téměř soucítit s hudebníky, zvláště se smyčcovou sekcí, které skladatel nadělil opravdu „hodně tónů“.
Štryncl vedl soubor přirozeně po frázi a pracoval s výraznými dynamickými kontrasty. Rychlá a živá odezva orchestru dobře ilustrovala jeho sehranost i kvalitu jednotlivých hráčů. Přestože mohl pozorný posluchač zachytit několik drobných nepřesností, koncert se nesl ve znamení vysoké čistoty provedení. A právě u této hudby je to podstatné: průzračná sazba i ostré kontury jednotlivých hlasů způsobují, že je v ní slyšet téměř každé zaváhání. Čistota a přesnost provedení proto patřily k hlavním kvalitám večera, tím spíše, že dlouhý dozvuk kostela chvílemi pracoval proti hudebníkům. K náročným akustickým podmínkám se navíc přidávaly i zvuky z okolí kostela, kde během koncertu, naštěstí mezi větami, jakýsi vášnivý motorista testoval hlukové možnosti svého motoru.
Čtyři klasicistní symfonie obdobné struktury přímo vybízejí k tomu, aby je člověk nevnímal jako čtyři zcela oddělené světy, a popisovat každou z nich zvlášť by proto bylo možná zbytečné. Vaňhal je všechny vystavěl ve velmi přehledné, posluchačsky dobře rozpoznatelné a po více než jednom poslechu patrně i snadno analyzovatelné formě. Klasický čtyřvětý sonátový cyklus tvořily úvodní věta v sonátové formě, pomalá druhá věta, zpravidla jednodušeji vystavěná, třetí věta ve formě menuetu a rychlé finále. Jednotlivé věty byly stavěny v očekávaných tóninových vztazích, místy však s poměrně provokativními modulacemi. Ty zvlášť dobře vynikaly v sonátových větách, ale nejen v nich. Výrazná byla také Vaňhalova melodická invence, ostinata a průzračná sazba vyžadující precizní provedení. Některé harmonické postupy a rytmické modely přitom dodávaly všem čtyřem symfoniím dobře rozpoznatelný charakter.
Postupně zazněly symfonie v pořadí C dur, Es dur, A dur a D dur. Jediná škoda snad byla, že poté, co Marek Štryncl v úvodu barvitě představil charaktery jednotlivých tónin a navnadil publikum na tóniny s větším množstvím posuvek, které mohou na dobových nástrojích znít přirozeně „falešně“, žádná z nich nakonec nezazněla. Posluchači si tak onu slibovanou „falešnost“ nemohli náležitě vychutnat. Navzdory očekávání tedy Musica Florea bohužel falešně nezahrála.
Po poměrně standardní Symfonii C dur, v jejíž závěrečné větě zaujaly především mollové modulace, následovala Symfonie Es dur, kterou Marek Štryncl v úvodu charakterizoval jako „oslavu vnitřního hrdinství“. Symfonie A dur vnesla do večera dva výrazné momenty: ve druhé větě krásný sólový vstup flétny a violoncella a hned v následujícím menuetu působivé hobojové sólo v triu. Vrcholem večera však byla slavnostní Symfonie D dur. Sice už nenabídla tak nápadné sólové výstupy jako předchozí dílo, zato jako celek působila ze všech čtyř symfonií nejpřesvědčivěji. Orchestr ji navíc zahrál natolik krásně, že člověk téměř zapomněl na akustické nedostatky prostoru. Druhá věta patřila k nejpovedenějším hudebním momentům večera a závěrečná, téměř extatická čtvrtá věta celý program vygradovala s mimořádnou energií.
A právě tady měl přijít velký potlesk. Opravdu velký, protože si jej zasloužil jak Vaňhal, tak Musica Florea s Markem Štrynclem. Jen v sále bohužel nebylo dost rukou, aby takový potlesk skutečně zazněl. A to byla možná největší škoda celého večera.
Haydn diriguje Vaňhala
3. října 2026, 19:00 hodin
kostel U Salvátora, Praha 1
Program
Jan Křtitel Vaňhal: Symfonie C dur (Bryan C7b, Allegro molto – Andante molto – Menuet – Allegro)
Jan Křtitel Vaňhal: Symfonie Es dur (Bryan Eb10, Allegro moderato – Andante – Tempo moderato (Menuet) – Allegro molto)
Jan Křtitel Vaňhal: Symfonie A dur (Bryan A5, Allegro molto – Andante – Menuet – Allegro molto)
Jan Křtitel Vaňhal: Symfonie D dur (Bryan D12, Allegro spiritoso – Cantabile – Un poco allegretto (Menuet) – Presto)
Účinkující
Magdalena Malá (koncertní mistryně), Markéta Langová, Eva Kalová, Viktor Mazáček – 1. housle
Simona Tydlitátová, Jan Hádek, Petra Ševčíková, Martina Kuncl Stillerová – 2. housle
Lýdie Cillerová, Ivo Anýž, Sarah Flögel – violy
Marek Štryncl, Helena Matyášová – violoncella
Ondřej Štajnochr – kontrabas
Anna Špelinová – flétna
Tereza Samsonová, Marta Neumannová – hoboje
Jiří Tarantík, Klára Štrynclová – lesní rohy
Jaroslav Rouček, Karel Mňuk – trubky
Jiří Krob – tympány
Marek Štryncl – dirigent
