Autenticita v hudbě druhé poloviny 19. století
Úterní večer se nesl v duchu hudebního romantismu, v tomto případě českého vrcholného. Ještě ani nestihla zaschnout tečka za předchozí větou a už se musíme ptát, co to vlastně znamená. Dlouhé 19. století v hudebních dějinách je natolik komplikované a provázané, že jen stěží lze zjednodušeně popsat styl, o který jde a musí sedět takovému orchestru, jakým je právě Musica Florea. Jako jeden z nejstarších českých souborů dobově poučené interpretace mají hráči i dirigent Marek Štryncl obrovské zkušenosti s hledáním a nacházením autentického zvuku. I tak se jedná o úkol téměř nemožný, pozornosti hodný a nesmírně důležitý. Tento interpretační přístup má mezi diváky i umělci své zastánce a odpůrce – obojí je třeba. Jedná se o přirozené vyvažování vah mezi očekáváním, jak by hudba měla znít, a představou, jak ve své době mohla znít. A aniž bych chtěla vkládat někomu do úst to, co explicitně nezaznělo, ona druhá otázka visela ve vzduchu během celého koncertu.
0je možná ošemetnější, než by se mohlo zdát. Na rozdíl od starších hudebních období se interpreti už nemohou opřít o výrazně odlišné konstrukční rozdíly tehdejších nástrojů, nemohou v takové míře využít odlišností v technice hry, přirozené barvě nástroje nebo ladění. Samozřejmě odlišnosti najdeme mnohé, koneckonců i sám dirigent pro vysvětlení v průběhu koncertu obracel svou pozornost k publiku a upozorňoval na některé z nich – největší pozornosti se tak dostalo střevovým strunám a agogice; je však pravdou, že se jedná o hudbu, která je už příliš blízko dnešní době, technicky příbuznou a zanesenou takovým interpretačním balastem, že mnohdy nikoho nenapadne, že i ona si snahu o hledání autentického zvuku zaslouží.
Díla dvou významných českých skladatelů Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha jsou téměř vždy zárukou zajímavého hudebního zážitku. Když navíc přihlédneme k dramaturgické volbě: dvě díla, která vznikala více méně ve stejné době, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, nabízí se pozornému divákovi krásné stylové srovnání.
Neprobádané vody Romana Patočky
První na programu zazněl Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 s poutavým příběhem, kterak Roman Patočka „jak slepý k houslím přišel“, když se vrhl do pro sebe neprobádaných vod stylové interpretace. Nutno rovnou z kraje říct, že se zhostil tohoto úkolu hrdinně, se ctí a zcela profesionálně. Jedním z nejvýraznějších prvků jeho výkonu bylo velice citlivé vedení melodie, její artikulace a srozumitelná deklarace témat. Technicky náročné pasáže plynuly velice přirozeně a nenuceně a komunikace sólisty s orchestrem byla pospolitá. Sám orchestr působil kompaktně, a co je zvláště důležité, nechával prostor sólistovi, aby vynikly i dynamicky slabší pasáže. První dvě věty zněly celkově trochu upozaděně, avšak v pozitivním slova smyslu. Interpretace stavěla hlavně na citlivém frázování, občas s lehčím přetažením, případně takovým jemným vypršením do ztracena; mimo to dirigent pracoval s obrovskou paletou tempových a dynamických změn vytvářejících nesmírně plastický zvuk. Třetí věta i navzdory obrovským dynamickým přeryvům dominovala nad předchozími větami svou zvukovou mohutností, chvílemi působila náladově až afektovaně – opět míněno v tom nejlepším.
Šťavnatý Fibich
Po potlesku začala bez přestávky druhá část programu: Fibichova Symfonie č. 1 F dur, op. 17. Tam, kde se u Dvořáka držel dirigent při zemi, u Fibicha popustil uzdu fantazii: rubata byla výraznější, acceleranda rychleji nastupovala, dynamika výrazněji padala a stoupala, fráze dýchaly. Každá ze čtyřech vět této symfonie zněla originálně, záživně a šťavnatě, každá svým specifickým způsobem daným charakterem jednotlivých vět. Jedná se mimochodem o opravdu krásně napsanou hudbu, což jde na vrub především autorovi, avšak interpretace tomuto dílu dodala bezpochyby glanc. Závěrečný potlesk byl tedy naprosto zasloužený.
Závěrem ještě malé zhodnocení. Zajímavě zvolený repertoár a nesmírně plastická interpretace daly vyniknout kvalitám orchestru a významu snahy o autentickou interpretaci. Určitě by se našli tací, kterým by se koncert třeba nelíbil, zvláště velmi často hraný Dvořákův Houslový koncert, ale nutno se ohradit, že neexistuje žádná jedna správná interpretace. Hledání jiných zvukových kvalit je nutný proces, a třebaže by některá místa každý jednotlivý umělec řešil jinak, pokud celková interpretace dává smysl, nelze subjektivní hudební názor nikomu vytýkat, pouze respektovat. Musím ještě vyzdvihnout celkový zvuk orchestru, vnímavost hráčů směrem k dirigentovi a pokud úplně vše nevyšlo tak, jak by si přáli, po skončení to jistě opravili v následných dotáčkách, aby na záznamu bylo vše dle jejich představ.
Musica Florea Bohemia – Romantik Zdeněk Fibich
28. října 2025, 19:00 hodin
Vzlet, Praha
Program
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53, B108
Zdeněk Fibich: Symfonie č. 1 F dur, op. 17
Účinkující
Roman Patočka ‒ housle
Musica Florea
Marek Štryncl ‒ dirigent
