Musica Florea uvede nově objevené kantáty českých autorů

V hudebních archivech evropských kulturních center se dodnes nachází množství děl, která čekají na své objevitele. Na koncert z děl, jejichž partitury ležely přes dvě stě let v pražských a vídeňských archívech, se mohou těšit posluchači v Praze a v Brně. Na konci listopadu 2017 tam v novodobé premiéře zazní nově objevené světské kantáty českých autorů světového významu z přelomu 18. a 19. století, Jiřího Antonína Bendy a Jana Václava Hugo Voříška, v podání souboru Musica Florea, předního ansámblu zabývajícího se dobovou interpretací hudby minulých století.

29. 11. 2017, 19:00, Konvent Milosrdných bratří v Brně
30. 11. 2017, 19:30, České muzeum hudby v Praze

„Hlavním principem autentické interpretace historické hudby je důsledný deklamační přístup. Doboví teoretici doporučují, aby se hudební artikulace či agogika i v instrumentální hudbě inspirovala mluveným slovem, hudba by měla promlouvat i tam, kde slova chybí. Je zřejmé, že podstatnější je odhalit afekt, který zprostředkovává významy slov, a pokusit se vystihnout emoční charakter takového sdělení,“ vysvětluje Marek Štryncl, umělecký vedoucí orchestru Musica Florea.

Jiří Antonín Benda (1722 Staré Benátky–1795 Bad Köstritz) získal při studiu u piaristů v Kosmonosech a u jezuitů v Jičíně vedle hudebního a kompozičního vzdělání také základy správné deklamace a působivého řečnického projevu, což do značné míry ovlivnilo kompoziční styl jeho kantát nebo melodramu, stylu, jehož je zakladatelem. Ve dvaceti letech odešel s rodiči do zahraničí a své dovednosti zdokonaloval v Berlíně, Hamburku, Paříži i ve Vídni. Byl ve spojení s Carlem Philippem Emanuelem Bachem a některé jeho skladby si vysoce považoval samotný Wolfgang Amadeus Mozart.

Musica Florea uvede jeho kantátu Amyntův nářek nad útěkem Lalage. Autorem předlohy je ne úplně významný básník Ewald Christian von Kleist 1715-1759 (nezaměnit s Heinrichem von Kleist), báseň – idyla (Idylle) je u něho nazvána Amynt. Benda použil pro druhou árii jiný text, jinak však sleduje text této romantické skladby.

Jan Václav Hugo Voříšek (1791 Vamberk–1825 Vídeň) už na počátku 19. století založil tradici koncertů „staré hudby“, historických představení, jež už v té době uváděla barokní i předbarokní kompozice „ve starém stylu“ v souladu s teoretickými úvahami o tom, že jistý druh hudby by se měl hrát jinak, po staru. Idea tzv. autentické interpretace tedy není ničím, co by se v hudbě objevilo až v posledních desetiletích, rozvíjela se už po celé devatenácté století.

V roce 1812 Voříšek uplatnil svoje kompoziční dovednosti v oslavném díle, které věnoval svému oblíbenému profesorovi filosofie Franzi Schmidovi po ukončení druhého roku studia práv na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Text svého spolužáka Aloise Jeitellese s názvem Gefühle des Dankes (Pocity vděčnosti) Voříšek zhudebnil v tónině D dur do podoby kantáty pro dva sólové hlasy, smíšený sbor a orchestr, kterou uslyší posluchači v podání Musicy Florey.

Již o rok později se přestěhoval do Vídně, kde dokončil studia a stal se významnou osobností hudebního života. Udržoval kontakty mj. s Johannem Nepomukem Hummelem, Ludwigem van Beethovenem nebo Franzem Schubertem. Bohužel ho stihl osud mnoha jeho současníků, v metropoli monarchie podlehl tuberkulóze ve věku pouhých 34 let.

Mezi další významné české skladatele, kteří strávili část svého života v emigraci, patřil Antonín Rejcha (1770 Praha – 1836 Paříž), hudební „učitel národů“ a Beethovenův přítel. Jeho skladby naplněné „experimentálním“ rytmem a kontrapunktem, tento koncertní program vhodně doplňují.