Šlechtické rody prakticky vždy podporovaly talentované umělce, díky čemuž vznikla celá řada děl dedikovaných daným mecenášům. V Českých zemích 18. století byla velmi aktivní rodina šlechtického rodu Hartigů, která se pravidelně zapojovala do hudebního života, jak dokládá celá řada dobových zpráv a materiálů. Dnes je jméno jejich rodiny spjato především s Hartigovským palácem na pražském Malostranském náměstí, kde dnes sídlí rektorát Akademie múzických umění či Katedry tance a Nonverbálního divadla HAMU.
Hartigové byli díky své podpoře častými recipienty skladeb, přičemž jednou z nich je i anonymní Cantata, kterou v Oddělení zámeckých knihoven Národního muzea v Praze objevila hudební archivářka Romana Hinerová. „Takzvaná „hartigovská“ Cantata se vynořila prakticky ze tmy ve fondu, který tvoří archiválie z knihovny zámku Mimoň, kde Hartigové pobývali. V samém závěru fondu byl vložen zcela nezpracovaný notový materiál,“ přibližuje Hinerová, která téměř tři sta kusů rukopisných i tištěných not zpracovala, popsala a katalogizovala.
Anonymní rukopisná Cantata, která zazní, byla napsána u příležitosti narození dcery Terezie v roce 1759, třetího dítěte Adama Franze Hartiga a Marie Tereze Krakowsky z Kolowrat.
„Původní rukopis díla byl dobře čitelný, jen v některých partech jsem doplnil horny a klarinety. Hudebně se jedná o raně klasicistní, takřka mozartovský styl,“ doplňuje dirigent orchestru Marek Štryncl.
Druhou skladbou, která zazní, bude světské oratorium z roku 1703 Proteo sul Reno Itala Giovanni Bononciniho (1670–1747). Ten působil část svého života ve Vídni u dvora císaře Leopolda I., kde se stal oblíbencem následníka trůnu Josefa I. Habsburského. Následně cestoval po Evropě, pobýval a tvořil v Berlíně, Londýně i Paříži, aby se na sklonku života vrátil zpět do rakouské metropole.
„Na dramatickou skladbu Proteo sul Reno, tedy Proteus na Rýně, mě upozornil muzikolog Tomáš Hanzlík, který dílo spartoval spolu s Ondřejem Mackem. V případě Bononciniho se jedná o čistě barokní hudební styl, který kombinuje koncertantní brilantnost s polyfonií, jež je skladatelem využita k extrémnímu zvýraznění emocí, což bylo pro baroko typické a odlišovalo jej to od předcházející renesance,“ uvádí Štryncl.
Byť stylově zcela odlišná, obě díla spojuje téma oslavy panovníků či šlechtických rodů, které měly blízký vztah k Zemím Koruny české. Bononcini totiž své oratorium věnoval Josefovi I. Habsburskému.
