Hra („melodrama“) Sub olea pacis et palma virtutis – v překladu Pod olivou míru a palmou ctnosti – byla příspěvkem pražské jezuitské koleje v Klementinu oslavám korunovace Karla VI. českým králem v září roku 1723 a v této souvislosti se stala patrně druhou největší hudební událostí po provedení opery Costanza e Fortezza císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe (za řízení Antonia Caldary). Podle dobové zprávy od samotných jezuitů někteří z významných diváků dvou uvedení v Klementinu prý oceňovali právě tuto hru více než pompézní operní představení na Pražském hradě. Spokojen byl i sám panovník a jeho choť Alžběta Kristýna. Pro Jana Dismase Zelenku (1679–1745), který zřejmě u jezuitů získal vzdělání a působil již asi třináct let jako dvorský hudebník na (katolickém) kurfiřtském a královském dvoře v Drážďanech, se jednalo o významný veřejný skladatelský úspěch.
Zelenkova hudba je pojata velkolepě, aniž by však postrádala hloubku a emotivní náboj. Již poměrně rozsáhlá předehra v italském stylu je velmi efektní. Po úvodním recitativu (Statečnost) následuje sbor (SSATB) s dvojitou fugou. Sólových árií a duetů je celkem osmnáct, většina z nich má předepsáno da capo či dal segno. Zejména árie pro tenor a bas jsou značně technicky náročné (například tenorová árie Exsurge Martis Gloria před závěrečným sborem), sopránové a altové role určené původně pro studenty klementinské koleje jsou většinou napsány v méně virtuózním stylu, což jim ale neubírá na zajímavosti (v jednom z čísel například Zelenka půvabně zapojuje dvojici zobcových a příčných fléten). Velmi barvité jsou rovněž recitativy.
Zelenkovo korunovační melodrama přeneslo diváky do barokní Prahy
Pozoruhodný (na první pohled snad poněkud příkře formulovaný) názor ve své monografii o životě a díle Jana Dismase Zelenky, která vyšla roku 2018 též v češtině, uvádí muzikoložka Janice B. Stockigt: „Provedení samotné hudby posluchače nikterak neoslní, přestože je velmi krásná. K tomu, aby každé hudební číslo dosáhlo stejného účinku jako při prvním provedení, bylo by zapotřebí buď dílo provést v celém kontextu původní produkce, nebo jenom vybrat jednotlivá čísla.“ Představení, na němž spolupracovaly soubory Musica Florea, Lauriger, Baroque Balance a Impudici, tento názor potvrdilo. Zelenkově hudbě se dostalo vlastního kontextu, který dojem z ní skutečně povýšil. A to je obecně při provádění barokní hudby v historicky poučené interpretaci vlastně poměrně vzácné.
Tímto kontextem je alegorická hra profesora klementinské koleje Matouše Zilla (1684–1736) o prologu, třech dějstvích a epilogu. V prvních dvou dějstvích se soustředí na osobu knížete Václava jako šiřitele křesťanské víry a jeho ctnosti, které mu měly vysloužit uznání císaře Oty I. i původně reptajících kurfiřtů shromážděných na sněmu ve Wormsu. Václav obdrží královské insignie, které však symbolicky odevzdává Bohu. Třetí akt je oslavou Habsburků nastoupivších na český trůn po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče. Epilog pak přináší hold Karlu VI. jako mocnému a skvělému vladaři a jeho choti.
Atraktivní podívaná i pro současného poučeného diváka
Ztvárnění hry s množstvím alegorických i historicky inspirovaných postav v latinském originále bylo zřetelně vedeno znalostí zásad jezuitského (a obecně barokního) divadla, včetně důsledné práce s deklamací řeči vázané. Uplatnění dobových pohybových a gestických schémat však neupadlo do obřadné strnulosti. Režisérka Kateřina Bobková-Valentová, která je jinak historičkou (Historický ústav Akademie věd České republiky), učinila ze hry atraktivní podívanou i pro současného poučeného diváka. Vtipným oživením byl například moment bourání (rozebírání) pohanských model v prvním jednání. Vhodně řešená byla i historizující, ale funkční scéna (Václav Krajc, lightdesign Mojmír Ledvinka), jejíž pozadí tvořilo stylizované nádvoří Klementina. Pražské Studio Hrdinů s výraznou elevací hlediště se ukázalo jako funkční, vyhovující prostor pro takovýto hudebně-dramatický počin.
Z asi patnáctičlenného hereckého ansámblu, který byl oproti dobové praxi u jezuitů složen z mužů i žen, je třeba vyzdvihnout především Martina Bažila (sv. Václav), který spojuje erudici akademicky činného klasického filologa a literárního historika (na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy) s přesvědčivostí jevištního projevu. Hereckou zběhlost osvědčila mimo jiné i Markéta Krumphanzlová, která vystřídala několik rolí. Všichni ale byli poctivě připraveni a obstáli. Drobné nedokonalosti prozrazující, že přeci jen nejde o plně profesionální herecké výkony, nijak nerušily celkový dojem, naopak snad přispívaly k určité autenticitě. Jako velmi zdařilá ve své uměřenosti působila i choreografie Hany Slačálkové v podání hned dvou tanečních souborů.
Dirigent Marek Štryncl má s dílem letité zkušenosti. Prováděl jej již v roce 2000, kdy též pořídil „referenční“ nahrávku Zelenkovy hudby. Dobře připravený orchestr (s koncertní mistryní Magdalenou Malou) až na pár drobností podal výborný výkon, i když se někdy zdálo, že zvolená brilantní tempa jsou možná až příliš rychlá. Zvláště ocenit je třeba obě hobojistky (Tereza Samsonová, Marta Neumannová), protože party hobojů jsou zde dosti exponované. Nijak nevadilo, že ve velmi konkrétní, spíše tlumené akustice sálu zvuk orchestru působil poněkud subtilně.
Pěvecké výkony posloužily celku
Dařilo se i šestnáctičlennému sboru Collegium Floreum, který po většinu představení zpíval z pravého ochozu nad orchestrem a až na samotný závěr nastoupil celý na scénu. Zpíval kultivovaně, přesně a zvukově prostor dostatečně obsáhl. Někteří jeho členové a členky se místy zapojili do jevištní akce jako představitelé alegorických postav (a zpívali se sborem z jeviště) nebo přímo jako pěvečtí sólisté (Michaela Králová).
O něco méně přesvědčivá byla sestava pěvců, kteří se zhostili hlavních sólových úloh, byť je otázkou, nakolik je namístě porovnávat jejich živé výkony se vzpomínanou nahrávkou. Oproti ní byly některé árie kráceny (zazněly bez da capa), došlo i k určitým zásahům do sledu hudebních čísel. Jedinou ze sólistického ansámblu, kdo se podílel na nahrávce z roku 2000, byla sopranistka Anna Hlavenková. Z počátku byl její výkon zřejmě poznamenán určitou nervozitou, ale postupně našla větší jistotu. Pěkně jí vyšla árie En, duplo sole Czechia s traversy (Marek Špelina, Anna Špelinová).
Dora Pavlíková disponující průraznějším sopránem podala solidní výkon, i když ani ona se nevyhnula určitým zaváháním. Intonačně ne zcela přesvědčivý byl místy Martin Javorský, jehož tenor zněl ve výškách trochu upracovaně. Jeho kolega Vincenc Ignác Novotný je sympatickým mladým umělcem s hlasem lahodné barvy a velmi dobrou především komediální jevištní dispozicí, kterou však zde nemohl příliš uplatnit (ostatně jeden výstup odzpíval mimo scénické aranžmá z not). Náročným koloraturám ve svých áriích zůstal přece jenom něco dlužen. Jako by se mu trochu nedostávalo žádoucího vedení dechu. Koloraturní pasáže se naopak ukázaly jako doména mezzosopranistky Kamily Mazalové. Spolehlivě, jak je u něj zvykem, si počínal basista Jaromír Nosek. Výkony a nasazení všech nicméně rozhodně posloužily celku, který byl dobrým, zdařilým dílem.
Jako v roce 1723 jezuité dávala Musica Florea se spolupracujícími soubory toto představení v Praze jen dvakrát. Zájem publika byl ovšem rozhodně větší. Když už se tento projekt podařilo realizovat (původně bylo v plánu jej takto uvést u příležitosti třísetletého výročí, zůstalo však jen u koncertních provedení), rozhodně by si zasloužil další reprízy.
Musica Florea: Sub olea pacis et palma virtutis
29. července 2026, 19:30 hodin
Studio Hrdinů, Praha
Program
Jan Dismas Zelenka, Matouš Zill: Sub Olea Pacis et Palma Virtutis Conspicua Orbi Regia Bohemiae Corona. Melodrama de Sancto Wenceslao (1723)
Inscenační tým
Hana Slačálková – choreografie
Václav Krajc – scéna
Mojmír Ledvinka – lightdesign
Kateřina Bobková-Valentová – režie
Účinkující
Anna Hlavenková – soprán
Dora Pavlíková – soprán
Kamila Mazalová – mezzosoprán
Martin Javorský – tenor
Vincenc Ignác Novotný – tenor
Jaromír Nosek – bas
Divadelní soubor Lauriger
Baroque Balance
Divadelně-taneční soubor Impudici
Musica Florea
Magdalena Malá – koncertní mistryně
Marek Štryncl – hudební nastudování, dirigent
