Milá Bello, vyjdu z Vašich výpovědí v již medializovaných rozhovorech, protože řada z těch vyjádření je zajímavá pro talentované, ale hledající se umělce. Cituji z jednoho z rozhovorů: „Viděla jsem samu sebe většinu života jako smolařku“. Co Vás k tomu vedlo, když jste zároveň v jednom rozhovoru řekla „Naše máma nám vždycky říkala, že jsme skvělí a zajímaví. A tak v nás vybudovala silné sebevědomí“ Proč smolařka?
Studovala jsem od osmnácti v Londýně. To se moc nepovedlo. Pak jsem se na magisterské studium přestěhovala do Kolína nad Rýnem. „Smolařka“ možná není úplně přesné označení, protože během studia jsem zpívala i hlavní role, měla jsem spoustu projektů, ale chtěla jsem víc – například mě pozvalo na předzpívání jen jedno operní studio. Ale hlavně mi trvalo hodně dlouho, než jsem si našla technické vedení, které mě mohlo posunout na správnou úroveň. Ten zásadní technický posun přišel až po studiu. Dokončila jsem magisterské studium a šla studovat improvizaci do Basileje a až tam jsem během druhého ročníku našla učitelku, která mě naučila techniku, která podle mě konečně stála za to. V tom jsem měla smůlu – že jsem hned nenašla tu správnou hlasovou techniku, respektive správného učitele. To je asi ta největší smůla, která může zpěváka potkat. Myslím, že existují objektivně dobré způsoby, jak učit zpěv, a také objektivně špatné. Po Covidu jsem začala třetí magisterské studium v Hannoveru. Studovala jsem u Jana Phillipa Schulze. Je to německý klavírista, který se soustředí na písňovou, hlavně i soudobou tvorbu. Hodně jeho studentů vyhrávalo soutěže. Poradil nám dobrou soutěžní strategii – v prvním kole jděte na jistotu, ve druhém musíte ukázat, kdo jako umělec jste, a ve třetím ukažte všechno. Musíte opravdu zariskovat.
To je dobrá rada pro začínající umělce… Další otázka navazuje na první. Cituji z jednoho z Vašich rozhovorů: „To, že jsem teď vidět víc, je důsledek deseti let opravdu systematického přemýšlení o tom, co chci, čeho jsem schopná a co mi jde.“Jak jste „systematicky přemýšlela“?
Já bych řekla, že jsem naposled měnila pořádně techniku tak před dvěma a půl lety a doufám, že už u toho zůstanu, protože teď jsem konečně spokojená. Nechci tím říct, že na sobě stále nepracuji, ale vidím pokrok, který byl tak rychlý, že mě tato technika přesvědčila.
A mohu se zeptat za čtenáře, jakou technikou, tak, abychom tomu rozuměli?
Práce s rejstříky a jasné vokály. Nepřidávat tmavou barvu a umělé vibrato. Velmi to vše stojí na hrudním rejstříku, který se dá používat i velmi elegantně. Prostě zpívat co nejpřirozeněji. Způsobem, jakým zpíval Pavarotti, stará škola. Taky jsem začala poslouchat víc starých nahrávek, třeba ještě starších než Marie Callas. Jeden z velkých problémů je, že dnes má hodně zpěváků mikrofonovou techniku, která se víc hodí na komorní hudbu. Já ji taky měla, ale začalo mi vadit, že jsem nevěděla, jestli budu slyšet přes orchestr v akustických podmínkách různých sálů.
Máte na zpěv mentorku?
Hodně mi v minulosti pomohla Kateřina Kněžíková, a i teď se k ní občas obrátím o profesionální nebo pěveckou radu. Mentorský vztah mám teď taky s Corinne Winters, která je zodpovědná za mé technické vedení, ale taky mi často radí kariérně. Navigovat naší branží vůbec není jednoduché. A to je ta druhá věc, o které jsem přemýšlela – kariéra. Dívala jsem se na zpěváky, kteří jsou mladí a mají kariéru, která by mě zajímala – za kým chodí na hodiny, koho znají, kde zpívali, jakou soutěž vyhráli, s jakým repertoárem. Uvědomila jsem si, že jsem „svoje vlastní podnikání.“ Můj táta je podnikatel. Musíte prostě počítat s tím, že o vás nejspíš nikdo neví a nikoho nezajímáte. To není vůbec osobní, prostě se lidem musíte ozvat a připomínat.
A v čem vidíte své aktuální kvality?
Mám to štěstí, že mám o něco nižší hlas než většina žen, ale dokážu zpívat od přírody i koloratury. Stačí mi málo, abych ho rozhýbala. Jdou mi dobře pianissima ve výškách. To jsem si vypracovala, protože jsem se zamilovala do Mahlera, hlavě jeho písně Ich bin der Welt abhanden gekommen. Tam když f nahoře v pianissimu nezazpíváte, tak je po magii. Ale jako největší sílu vnímám, že jsem prostě schopna sdílet samu sebe. To samozřejmě nebylo vždycky. Když mi bylo tak šestnáct, byla jsem hodně stydlivá. To bylo mou výchovou doma…
Jako, že se to pro ženu ve vaší rodné kultuře nehodilo?
Ano.
Máte krásně barevný a vyrovnaný hlas ve všech rejstřících…
Tak za barvu mého hlasu moc nemůžu, to mám od přírody, ale během studií kvůli písním jsem si s tou barevnou paletou hrála, abych ji měla k dispozici.
Jak pracovat s hlasivkami?
To není o tom, že byste musela zpívat x hodin denně, je to o tom naučit hlasivky správnou koordinaci. Takže raději zpívat patnáct minut denně správně než tři hodiny špatně. Jinak se naučíte zlozvyky, které se pak musíte odnaučit.
Další vaše vyjádření je o tom, že byste chtěla udělat klasickou hudbu „více přístupnou“. V čem vidíte vlastní způsob a máte v tom spojence?
Teď mám spíš pesimističtější období… nevím na kolik to úplně jde. Já sice můžu vymyslet skvělý koncept, který by možná mohl klasiku ukázat v novém, čerstvějším světle, které zaujme i někoho kdo s klasikou nemá vztah, ALE musíte tam nejdřív ty lidi dostat a na to je PR, marketing… to není úplně moje práce… Až budu mít nějaký větší projekt, tak se budu snažit o širší publicitu.
Dnes funguje, hlavně na sociálních sítích, když máte na příklad nějaký zajímavý koníček…
Mám třeba ráda módu, ráda spolupracuji s místními návrháři, ale nedělám to systematicky, abych přitáhla publikum. Taky už pár let běhám…
A když už posluchač přijde na koncert? Tam pomáhají domyšlené detaily: kontakt s publikem, rozsazení, osvětlení, částečné kostýmování, nalíčení…
Ano, ano. Co mě baví třeba u soudobé hudby je, že tam je víc možností oblékat se avantgardněji, protože to koresponduje s charakterem hudby.
Co vyjadřuje název vaší Supraphonské desky s Michaelem Geesem „There is Home?“
Všechny písně, které jsme vybrali, jsou nějakým způsobem o domově. Pavel Haas velmi konkrétně o domově, ke kterému se nemůže vrátit. Domov je daleko. Benjamin Britten napsal svoje Úpravy lidových písní v Americe během 2. světové války, kdy se nemohl vrátit do Anglie a potom Pět písní Gustava Mahlera. Ty jsou takové intimní, domov je uvnitř. Vztahuje se k Almě, takže domov v lásce, ve vztazích. A Musorgského Dětská světnička. Domov ve spojení s dětstvím. A pro mě je můj domov i v improvizaci, improvizované písně na texty, které jsou mi velmi blízké a osobní.
Jak vybíráte soudobou hudbu, kterou, jak opakujete v rozhovorech, ráda zařazujete do repertoáru?
Podle kvality skladby nebo skladatele. Když jsem studovala v Basileji a Kolíně nad Rýnem, tak jsem hodně pracovala s rozšířenými technikami (extended techniques) a baví mě pozorovat, co ještě mohu vyloudit za zvuky. Na improvizační scéně jsou zpěváci, kteří používají jen rozšířené techniky, ale to by mě nebavilo. Pro mě je důležité pracovat se širokou škálou hlasových možností a ráda pracuji i melodicky. Teď zrovna připravuji Beriovu Sekvenci pro hlas (III).
Tam by se zrovna hodilo osvětlení na obličej, viditelnost artikulace, mimiky, výrazu zpěvačky.
To ano, ale my to tentokrát budeme dělat úplně ve tmě
Aha, tak to možná bude ještě zajímavější…
Nevím, jestli zajímavější… Mám ale připravenou novou dramaturgii soustředěnou na Beria, mluvím o tom s pořadatelem, kde bych se všemi těmito prvky ráda pracovala.
Kde budete Beria zpívat?
V Antverpách. Letošní sezónu jsem jednou z tzv. Focus Artists u Antwerp Symphony Orchestra. Představím se tam a capella, s orchestrem a na komorním koncertě.
Náš rozhovor se připravuje v souvislosti s vystoupením s orchestrem FOK a Mahlerovými Písněmi o mrtvých dětech začátkem března. Kdy jste je poprvé zpívala a s kým?
Teď v listopadu s kamarády v Holandsku, kteří mě pozvali na společný koncert a oni sami cyklus zaranžovali pro smyčcové kvarteto. To docela funguje dobře. Ale poprvé jsem je slyšela v Londýně, když mi bylo osmnáct. Byly to první písně Mahlera, co jsem kdy slyšela.
S FOK jsme se o tom bavili už při přípravě dramaturgického plánu před dvěma lety. Koncert se bude nahrávat živě pro Supraphon. Původně jsme se bavili o celé Mahlerovské desce, ale na takovou nahrávku se moc necítím. Je to až příliš definitivní v mém věku, a hlavně je pro mě dramaturgie desky příležitost vyjádřit nějakou myšlenku. Víc o dalším repertoáru prozradím, až na to bude správný čas, ale moc se na to těším.
Na těchto písních je pro mě nejtěžší hlavně emocionalita textů. Když si opravdu uvědomíte, o čem Rückert píše, je to náročné. V mé širší rodině jsme, bohužel, zažili ztrátu dětí, a to se člověka dotkne způsobem, který se nedá oddělit od hudby. Když jsem cyklus zkoušela poprvé, musela jsem si hledat odstup, jinak to nešlo vůbec zazpívat. Dnes to vnímám jako možnost otevřít téma, o kterém se často nemluví, a přitom je pro mnoho lidí bolestně blízké.
Tak přejeme, ať se koncerty i nahrávka podaří! Na závěr, tak trochu tradičně, na co byste ráda z vašich dalších projektů upozornila?
No vlastně v březnu toho bude víc. U FOK budu 19. března 2026 zpívat Schubertovu Zimní cestu s Michaelem Geesem u klavíru. Na to se velmi těším, protože to byl můj velký sen si zazpívat s ním. Jeho nahrávka s Christophem Prégardienem byla nominovaná na Grammy. Pak mám 16. března 2026 recitál v Ostravě v komorní řadě Janáčkovy filharmonií Ostrava taky s Michaelem. Je to prezentace naší desky There is Home. Z těch dlouhodobějších plánů se tuto sezónu vracím ke Kurtu Weillovi ve Finsku, k jeho Die sieben Todsünden (Sedmi smrtelným hříchům). Ráda bych je uvedla i v Česku. To je skvělá věc. Dar pro zpěvačku, která má ráda i herectví a komplexní texty a taky mě strašně baví tančit, to všechno si ve Weillovi užiju! No, a pak připravuji ještě pro Antverpy cyklus pěti amerických skladatelek (Rachel Grimes, Angélicy Negrón, Shary Nova, Caroline Show a Sarah Kirkland Snider) s orchestrem.
Bello, děkujeme za zajímavý rozhovor a přejme ať přijdou nebo iniciujete další zajímavé projekty…!
