Musorgského Obrázky z výstavy stále přitahují pozornost

I když první polovina večera patřila skladatelům Claudu Debussymu a Maurice Ravelovi, kteří se běžně zařazují mezi tzv. impresionistické skladatele, opět se ukázalo, jak je taková kategorizace zjednodušující. Ani u jednoho impresionistický styl nenaplnil celou jejich tvorbu, oba se v pozdějších etapách svého života nechali inspirovat nově nastoupivšími styly, aby v nich zúročili barevnou bohatost své invence, jíž dosáhli ve svém impresionistickém období.

První objevný krok do světa hudebního impresionismu udělal Claude Debussy ve svém preludiu Faunovo odpoledne pro orchestr z roku 1894. Nebyl to však jenom krok objevný, Debussy totiž vytvořil rovnou jednu z ikonických skladeb nového slohu, jež je milována generacemi posluchačů. Má mnoho výhod, které jsou dramaturgicky vhodné. Mezi ně patří uměřená délka deseti minut i nenásilný poetický obsah utišující i tu nejrozjitřenější náladu člověka, jenž skladbu vyslechne. Všímavému mladému skladateli by nemělo ujít také to, jak probíhá pestrý pohyb tonálních center ve skladbě, do jakých nejistot je Debussy svým řazením akordů uvrhává a v jakých strategiích ony přinášejí uklidnění harmonického vzruchu. Toto vše chybí dnešní spotřební hudbě. Je nemocná svými zjednodušenými počítačovými postupy, které se podbízejí, a mimoděk zapříčiňují centrické zmrtvění. Všimněme si však ještě jedné významné vlastnosti Faunova odpoledne – probíhá převážně ve slabé či střední dynamice. To jsou stavy nabízející největší paletu instrumentačních možností. Těch Debussy využívá ve vrchovaté míře a jsou též hlavními faktory ovlivňující interpretaci.

Provedení Faunova odpoledne zahájila sametově znějící flétna Andrey Rysové. Ta jako by dala impulz celému průběhu skladby, nesoucím se ve vysokém stupni orchestrální kompaktnosti a ujednoceném barevném klimatu. Dirigent Vasilij Petrenko korigoval dynamické linie jednotlivých nástrojů do homogenního celku, žádný nástroj však nepřišel o svá místa, kde by měl promluvit hlavní myšlenkou. Vysokou variabilitu zvuku vyžadoval od smyčcového aparátu, který na jednu stranu tvaroval do zvukové křehkosti, na druhou stranu mu dal velký prostor pro syté rozeznění. Nezapomenutelným okamžikem provedení se stal závěr skladby, kde v tiché dynamice zaznělo úvodní téma flétny ve dvou lesních rozích v terciích, zněly jako by z dálky a s podmanivou poezií uzavíraly skladbu – báseň o faunu přemítajícím v polospánku o svých láskách. Provedení Faunova odpoledne stejně jako skladba sama bylo odměněno velkým aplausem.

Nástup hudby Klavírního koncertu G dur Maurice Ravela vytrhl posluchače ze snění. Kompozice vznikla o třicet let později než Faunovo odpoledne, tedy na začátku třicátých let 20. století a odráží již skladatelův zájem o ruchy velkoměsta, jazz a o běžný život, podněty, jež do hudby přinesla Pařížská šestka. V rychlých větách dochází k permanentnímu hemžení figurací, překvapivých vstupů žesťových nástrojů, glissandujících stejně jako cifrujících složité rytmy. Bohuslav Martinů připodobňoval Ravela k hodináři, který ve svém „stroji“ má nesčíslné množství koleček zapadajících do sebe a vytvářejících zázrak mechaniky. Sólovému klavíru uložil Ravel ve svém Klavírním koncertu úkoly spočívající nejen ve funkci sólových výstupů, ale i často úkoly stát se součástí mravenčího života partitury. Všechny role beze zbytku naplnil francouzský pianista Pierre-Laurent Aimard. Ve skladbě není příliš prostoru pro velká akordická sóla, o to více však pianista zářil v brilanci drobné techniky v dynamických polostínech a pasážích dobarvujících celkový barevný výsledek. Bez velkého patosu, ale s výrazovou intenzitou podal vůdčí melodii lyrické věty Adagio assai. Vystihl její zvláštní metrorytmické zapojení do kinetické situace, když postupovala v jiném metru než orchestrální doprovod. Provedení volné věty přineslo také disonantně vyhrocené pasáže, silně se vzdalující impresionistickému východisku autora. Také Ravelova skladba a výkon všech protagonistů zaznamenaly velký ohlas publika. Sólista připojil ještě brilantní přídavek.

Velké očekávání přineslo zařazení Obrázků z výstavy, svity Modesta Petroviče Musorgského, jež se dostala z klavírní podoby do orchestrálního zvuku geniální orchestrací Maurice Ravela. Ten svým neskonalým umem aranžovat, podpořeným obrovskými znalostmi možností velkého symfonického orchestru dal skladbě pestré barvy, a vnesl tedy něco ze začátku 20. století do díla vzniknuvšího v klavírní verzi už v roce 1874. Orchestrální podoba díla vznikla cca o padesát let později, tedy ještě před uvedeným Ravelovým klavírním koncertem. Dnes žijí Musorgského Obrázky z výstavy, svita na výtvarná díla malíře Viktora Hartmanna v klavírní i orchestrální verzi. Vzájemně si nekonkurují, protože každá přináší specifické estetické informace. Zmiňovat se o „Promenádách“ a jednotlivých programních částech této slavné skladby by bylo zbytečné. Vše je široce známo. Rád bych se však pozastavil nad závažným interpretačním úkolem stojícím před každým dirigentem. Je jím rozvrstvení dynamických vrcholů ve skladbě tak, aby tím nejdůležitějším se stal sám závěr, lokalizovaný do části „Velká brána kyjevská“. Dirigent tedy musí regulovat silná místa předcházející, především v bezprostředně stojících „Katakombách“ či části „Baba Jaga“. Pokud se tak nestane, závěrečná gradace (podpořená zvony) nezafunguje s náležitým efektem. Celkově pak skladba působí jako dynamicky předimenzovaná. Obávám se, že se to stalo na sledovaném koncertě. Dirigent Vasilij Petrenko patrně až příliš podlehl kouzlu okamžiku, nechal se strhnout akustickou intenzitou žesťových ataků a nenadávkoval jednotlivá fortissima až do samého nejsilnějšího konce. Výše uvedený aspekt dynamické stavby je třeba brát spíše jako polemiku. Úspěch provedení byl obrovský. Zapříčinily jej také různé detaily. Například odstínění sólového podání „Promenád“ zahraných v legatu od následujících skupinových verzí s bohatou artikulací. Zaskvěli se též mnozí sólující instrumentalisté, např. trumpetista Walter Hofbauer, brilantně vystoupivší v části „Samuel Goldenberg a Šmulj“, Jan Perný, hráč na tenorovou tubu, podavší výrazně svůj výstup v části „Bydlo“ a další hráči.

Provedení Obrázků z výstavy se opět stalo brilantním počinem České filharmonie. Obecenstvo se za něj odvděčilo bouřlivým aplausem, který podnítil ještě dva přídavky.

Česká filharmonie • Vasilij Petrenko
13. listopadu 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha

Program:
Claude Debussy: Faunovo odpoledne, preludium pro orchestr (10′)
Maurice Ravel: Koncert pro klavír a orchestr G dur (23′)

— Přestávka —

Modest Petrovič Musorgskij: Obrázky z výstavy v orchestrální úpravě Maurice Ravela (35′)

Účinkující:
Pierre-Laurent Aimard – klavír
Vasilij Petrenko – dirigent
Česká filharmonie