Muž nebo žena?

redakce, 27.08.2015 0:00

Také v klasické hudbě existuje transgenderová debata
(Die Welt – 18. srpna 2015 – Manuel Brug)

V opeře nejsou proměny pohlaví nic nového. Nyní objevují zpěváci a hudebníci transgenderovou identitu i ve skutečném životě. Ačkoli v orchestrech je spíš vzácností.

„Nevím, čím jsem a co dělám.“ Cherubína z Mozartovy Figarovy svatby žene do milostného dobrodružství a erotického chaosu pubertální zmatek. Nemůže se rozhodnout mezi hraběnkou, komornou a zahradníkovou dcerou, pobíhá v ženských šatech, a v nejnovějších inscenacích dokonce nadbíhá spanilému chlapci nadržený učitel hudby Basilio.Pubertálního lamače srdcí mezi dítětem a mužem zpívá žena, obvykle mezzosopranistka. Postava v jedné z nejpopulárnějších světových oper tedy klame hlasem i tělem, ale publikum je s konvencí dobře obeznámeno a nemusí se zabývat genderovou teorií ani transsexualitou. Co na tom, jestliže se dnes nějaký hudebník přihlásí k tomu, že je transgender – v oblasti, v níž hra s pohlavími patří odjakživa k repertoáru? Už u Monteverdiho byly vedlejší komické role věčně nasupených chův obsazovány muži – tak jako kdysi v antice.

Antika vypodobnila hermafrodita, jednou roztouženého, jindy vysmívaného obojetníka, až příliš zřetelně, v mramoru i bronzu. Renesance naopak vyhnala podobné nálezy z vykopávek do tajných prostor muzeí. Barokní papeži nařídili ženám mlčet, zato se však opájeli virtuózním zpěvem kastrátů. Naše doba, nakloněná androgynům v podobě kontratenorů, tuto fascinaci ochotně přijala. S některými se dokonce setkáváme v ženských šatech.

Kouč pro obsazení
Měli bychom si myslet, že je to pochopitelně jen hra masek, přísně vyhrazená pro jeviště. V mnohých operních divadlech pracují homosexuálové, leckde prý existuje funkce jakýchsi koučů pro obsazení, ale navenek se tváří konzervativně a diskrétně. Umělci, kteří se k homosexuálům projevují netolerantně, dostanou výpověď, jako před nedávnem Gruzínka Tamar Iveri, a ti slavnější, jako Putinova přítelkyně Anna Netrebko, se aspoň dočkají posměchu. Existuje řada homosexuálních tanečníků a najdou se i mezi zpěváky, a bere se to na vědomí, ale nemluví se o tom, především ne mezi těmi s pevným angažmá, a zvlášť ne ve skupině nevypověditelných a nejlépe placených: v orchestrech.

Ty jsou stále ještě hájemstvím mužů, několik žen v nich sotva co změnilo. Stačí jen se podívat zblízka na orchestr v Bayreuthu, a hned se cítíme společensko-politicky zpátky v šedesátých letech. Je to snad také tím, že se z tak neobvykle velkého množství homosexuálních dirigentů, kteří v jejich čele bojují o autoritu, se tak málo odváží k outingu? Oficiálně samozřejmě žádné těleso homofobní není, ale co se dá občas slyšet na chodbách a v šatnách, zní poměrně jednoznačně.V domněle tak tolerantním, přitom často tak konzervativně myslícím klasickém provozu dochází náhle k pohybu na jiné frontě, a stará se o palcové titulky, ačkoli na jevišti je to staré téma: téma transgender, pohlaví a identita.

Houslistka byla dříve mužem
Časopis Das Orchester, který není známý tím, že by šel příliš s dobou, se nedávno odvážně věnoval tématu „různorodosti“. Svůj příběh v něm vypráví Daniela Huber, houslistka Bavorského státního orchestru. Narodila se jako muž a už počátkem devadesátých let se začala „přestěhovávat“ do nového těla. Byla členkou orchestru tehdy tak jako dnes, ale teprve teď je připravena o své proměně a jejích důsledcích veřejně hovořit, také aby posloužila jako příklad. Zcela jasně však říká, že za svou pozici v orchestru a ve Státní opeře vděčí především bývalému intendantovi Peteru Jonasovi, který za ní stál.

Podobnou podporu intendanta má v současné době Lucia Lucas, členka pěveckého ansámblu Bádenského státního divadla v Karlsruhe. Mezi svými mužskými kolegy je vedena jako „zpěvačka barytonu“. Ještě před rokem zde stála Lucia Lucas (tehdy Lucas Harbour) v mužské podobě, dnes je to atraktivní žena. Ale dále se uvádí: „Od sezony 2011-2012 je zpěvačka barytonu stálou členkou. Zpívala mimo jiné Leporella v Donu Giovannim, Biterolfa v Tannhäuserovi a Fasolta v Prstenu Nibelungově. V sezoně 2015-2016 vystoupí v rolích Marcella v La bohème a jako Escamillo v Carmen.“ Je patrná snaha brát to jako samozřejmost, i když to není vždy snadné. Luciina manželka, která zpívá v témže divadle ve sboru, ji podporuje. Jsou spolu dvanáct let, a intendant Peter Spuhler ví, že hormonální léčba zatěžuje nejen tělo, nýbrž i hlasivky. Neobvyklou situaci, která má i veřejný aspekt, chtějí zvládnout společně.

Z barytonu sopranistka nikdy nebude
Houslistka Daniela Huber začala prostě hrát v ženských šatech, diváci si ničeho nevšimli a ani instrumentalisté neměli problém s převlékáním ve společné šatně.

Transsexuál sice může s logopedickou pomocí poněkud zvýšit mluvící hlas, dosud však není možné provést takovou operaci hlasivek, aby se jejich zkrácením stal z barytonu soprán. Lucia Lucas je na jevišti dál mužem, ve Verdiho Rigolettu hrabětem Monteronem, který prokleje vévodovo neřestné počínání, nebo toreadorem Escamillem. A není třeba se obávat, že se najednou začne natřásat. „Doteď jsem hrála vždycky nějakou roli, proměny jsou přece moje povolání. Ve skutečném životě nejsem Leporello ani Monterone, nedělá mi problém si obléci jejich kostým a identitu. A dodává: „Escamillo je obrovský macho – a dnes mě skutečně baví takové postavy hrát.“

Vyšel i další experiment. Když Lucia Lucas hostovala v Darmstadtu jako velekněz v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile, proměnila ji kreativní režisérka jednoduše ve velekněžku. Kritika to přijala pozitivně a jako „senzaci“, protože svůdnice Dalila tak získala ženskou komplicku. Lucia Lucas, která se chystá na role Jaga, Bludného Holanďana nebo Mefista, chce sdělovat své zkušenosti v blogu An Engineer’s Guide to Opera. A zatímco v konzervativních orchestrech, kde navzdory ujišťování ti, kdo se vychylují z normy, naráží u kolegů na potíže, Lucia Lucas vzkazuje: „Hra s pohlavími, v opeře známá odjakživa, ještě dávno není obehraná.“