Jaká zatím byla tvoje zkušenost v Praze?
Strávil jsem tu zatím jen den a půl, ale práce s tanečníky DEKKADANCERS byla výborná. Je to příjemná skupina, hodně různorodá, a je vidět, že jsou zapálení. Čím dál víc si uvědomuju, že nejde jen o talent, ale hlavně o nastavení mysli, schopnost naslouchat, přizpůsobovat se a zkoušet nové věci. Právě to člověka posouvá dál, protože tak se může skutečně učit od ostatních a objevovat nové možnosti. Přesně to tady zažívám a moc si to užívám.
Tuhle otázku asi dostáváš často – jak tě celkově ovlivnila spolupráce s Marcosem Morauem a souborem La Veronal, jehož je zakladatelem?
Ovlivnila mě v mnoha směrech. Co se týče pohybu, je to pro mě zásadní vliv. To, co jsem s Marcosem objevoval při tvorbě i mimo ni – už jen tím, že jsem ho sledoval při práci – se mnou silně rezonovalo. Hodně jsem si z toho odnesl a stále mě to inspiruje. Poslední roky se snažím ten vliv co nejvíc vstřebat a zároveň k němu přidat vlastní perspektivu. Když tvořím pod svým jménem, je tam Marcosův otisk jasně patrný, ale zároveň se propojuje s mým vlastním světem a vizí. Je to vliv, který si chci uchovat co nejdéle, protože s ním cítím hluboké napojení.
Láká tě choreografie? Máš už vlastní tvorbu za sebou?
Nedávno jsem vytvořil krátké, asi desetiminutové sólo, ke kterému jsem si zároveň složil hudbu. Zjistil jsem ale, že mě vlastně víc bavilo dělat hudbu než to samotné sólo.
Takže se věnuješ i hudbě?
Trošku. Chtěl bych se to naučit pořádně. Nemám žádné hudební vzdělání z konzervatoře. Nejvíc mě zajímá zvukový design. Když v hudbě nezačneš brzy, roky tréninku se dohánějí těžko, ale jako producent si můžu najít vlastní cestu. A já si dokážu věci poskládat, když chci. Fascinuje mě, co všechno dokáže charakter zvuku udělat s tělem. Právě proto mě láká jít oběma směry zároveň. Nejvíc mě fascinuje, kdy si vytvořím zvuk přesně podle svých představ a pak na něj můžu přímo navázat pohyb. Teď nemám potřebu pouštět se do velkých projektů. Pořád si hledám vlastní hlas a postupně ho formuju, ale do budoucna jsem tomu určitě otevřený.
Zajímal tě vždycky současný tanec?
Začínal jsem na street hip hopu, pak jsem přešel k jazzu a trochu i k baletu, ale bral jsem to spíš jako aktivitu ke škole. Smysl mi to začalo dávat až v okamžiku, kdy jsem objevil současný tanec. Bylo v tom tolik svobody a obrovských možností, které jsem si předtím nedokázal představit. V hip hopu, jazzu i baletu jsem měl často pocit, že úplně nezapadám. I když jsem se snažil přizpůsobit, nikdy to nebylo stoprocentní. Současný tanec byl jiný – nemusíš se vejít do žádné konkrétní škatulky a můžeš spojovat spoustu věcí najednou. Tahle svoboda byla důvodem, proč jsem se tomu začal věnovat naplno.
Co tě na tanečnících nejvíc zajímá? Co u nich hledáš?
Nejvíc mě baví moment, kdy sleduju tanečníka a vlastně přesně nechápu, co měl za úkol, ale přesto to dává smysl. Když někdo dokáže zadání uchopit tak osobně, že je jasné, že ho něco pohání zevnitř. Je v tom určitá magie. Můžeš tančit krásně, ale bez osobitosti. Nebo můžeš být velmi precizní, ale zároveň osobní. Právě ta schopnost přivlastnit si pohyb je to, co mě vtáhne. V tu chvíli už nejde o styl ani estetiku, ale prostě o to, jestli je v tom vidět osobnost.
Když tvoříš s La Veronal, je to spolupráce v pravém slova smyslu?
Ano. Marcos často ví ještě jasněji, co nechce, než co vlastně chce – a pro tvorbu je to skvělé, protože to dává jasný směr. Dokáže říct klidně tisíckrát ne, než zazní ano, a právě díky těm odmítnutím člověk objeví spoustu věcí. Někdy přijde s pohybem on, jindy materiál vytváříme my, upravujeme ho a postupně formujeme. Hodně vzniká z improvizace, ale vždycky to zůstává v rámci společného jazyka a světa, kterému všichni rozumíme. Je to proces, kdy se snažíme vycítit, co zrovna hledá, a on pak upravuje a zpřesňuje to, co přinášíme. A právě někde mezi tím většinou vznikne řešení pro scénu, návaznost nebo konkrétní pohyb. Je to vlastně neustálý dialog.
Hodně jezdíš na turné. Nestává se ti někdy, že je toho moc? Nebo tě to vždycky naplňuje?
Záleží na projektu. Některá představení, třeba Sonoma, už mají přes sto repríz. Jsme soubor, který se snaží vystupovat co nejvíc. Osobně nemám pocit, že by toho bylo příliš, spíš naopak – většina z nás by si přála ještě víc. La Veronal je pro nás priorita, ostatní projekty děláme hlavně pro zaplnění mezer mezi jednotlivými produkcemi, protože soubor funguje projektově. Kdybychom mohli pracovat s Marcosem na plný úvazek, šli bychom do toho bez váhání. Přál bych si víc příležitostí, ale zároveň si uvědomuji, jaké mám štěstí, že můžu být součástí souboru, který tak moc cestuje a nabízí tolik možností.
Co tě čeká v nejbližší době? Máš před sebou premiéru nebo velký projekt?
Mám za sebou asi nejnáročnější období celé sezony. Posledním velkým projektem bylo nastudování Marcosovy inscenace v Hamburku, kde jsem byl zapojený do spousty věcí – od produkce přes práci s tanečníky až po technickou stránku. Bylo to pro mě zatím asi nejnáročnější období, a to jak mentálně, tak fyzicky. V souboru obvykle každé dva roky vzniká nová velká inscenace. Teď ještě nemáme konkrétní informace, ale víme, že dřív nebo později přijde další velký projekt. Doufám, že nás u toho bude co nejvíc a že tím začne další kapitola.
Valentin Goniot, narozený v Antibes v roce 2000, je všestranný tanečník a performer na volné noze, v současnosti člen souboru La Veronal i taneční lektor. Vystudoval Ballet Junior de Genève a měl možnost seznámit se s tvorbou Oliviera Duboise, Rachida Ouramdaneho, Hofeshe Shechtera a mnoha dalších. Přečtěte si více zde…
