Muzeum v Poličce získalo vzácný rukopis Bohuslava Martinů

Skladbu Bohuslav Martinů věnoval jako narozeninový dárek manželce svého přítele a hudebníka Franka Rybky, Doris Rybkové. Skladbu opatrovala rodina 83 let. Rukopisu si velmi vážili, měli ho doma zarámovaný a vystavený.

“Rukopis byl z pasparty a rámu vyjmut restaurátorem a než bude odborně ošetřen proti degradaci, byla mu poskytnuta rychlá péče v podobě uložení do speciálních archivních obálek z odkyseleného papíru, který omezuje působení nepříznivých vlivů okolí na minimum,” řekla ředitelka muzea Pavla Juklová.

Skladatel s manželkou přišel k Rybkovým 21. září 1941. Doris Rybková slavila 35. narozeniny a Martinů ji daroval rukopis skladby, kterou složil ten den ráno. “Dodnes pokládám za úžasné, že dokázal dílo ze své mysli během několika málo hodin převést do rukopisné podoby,” uvedl syn F. James Rybka, syn Doris Rybkové.

Skladbu poprvé zahrál český pianista Rudolf Firkušný, který byl tehdy také na oslavě. Rukopis byl v rodinné hudební knihovně a jednotliví členové rodiny měli každý svou kopii skladby, aby ji mohli hrát.

“Když moje matka v roce 2004 zemřela, uložil bratr Boris rukopis do obrazového rámu a zavěsil na čestné místo domu. Při návštěvě sourozenců v roce 2023 jsme se všichni tři shodli na tom, že rukopis věnujeme do sbírek poličského muzea,” uvedl F. James Rybka.

Rodina už před šesti lety muzeu věnovala dopisy Bohuslava Martinů, které poslal svému příteli Franku Rybkovi. V současnosti korespondenci zpracovává do tisku tým muzikologů z Univerzity Palackého v Olomouci, vznikne velká česko-anglická edice korespondence Bohuslava Martinů, uvedla muzikoložka poličského muzea Monika Holá.

Bohuslav Martinů (1890 až 1959) patřil k významným skladatelům hudební moderny 20. století. Komponovat se pokoušel od svých deseti let. Narodil se v Poličce, a to ve věži kostela svatého Jakuba, jeho otec tam dělal pověžného a ševce. Dnes je tam expozice.

Martinů studoval pražskou konzervatoř, z které ho v roce 1910 vyloučili pro “nenapravitelnou nedbalost”. Ve 20. letech školu studoval znovu a opět ji nedokončil. Pak žil v Poličce jako učitel houslí, kde prožil i první světovou válku.

Povzbuzením pro něj bylo, že v roce 1919 Česká filharmonie uvedla jeho kantátu Česká rapsodie. Na podzim 1920 byl přijat do České filharmonie jako houslista. Strávil tam tři roky, na podzim 1923 získal stipendium v Paříži, kde se stal soukromým žákem Alberta Roussela. Ve Francii žil až do roku 1941, v Československu byl naposled v roce 1938.

Z obsazované Francie Martinů prchl se svou francouzskou chotí Charlotte přes Lisabon do USA, kam dorazil v březnu 1941. V USA zůstal až do roku 1953. Pak pobýval opět ve Francii, poté v Římě a poslední roky života prožil ve Švýcarsku jako host mecenáše a hudebníka Paula Sachera.