Muzikolog Tomáš Slavický: Jan Zach byl hudební experimentátor své doby

Dílo českého skladatele období „předklasicismu“ Jana Zacha (1713–1773) nemá v povědomí široké české veřejnosti příliš výrazné místo a z koncertních pódií nezaznívá často, byť je Jan Zach hudební osobností světového formátu. Přesvědčit se o tom budou moci posluchači 2. října 2024, kdy soubor Musica Florea provede jeho pozdní Requiem d moll.

„Zřídka se potkáme s osobností tak originální, jakou byl Jan Zach. Ve své hudbě spojuje nejtypičtější atributy pozdního baroka a raného klasicismu a je důležitým předchůdcem vídeňských klasiků,“ říká muzikolog a pracovník Národního muzea – Českého muzea hudby PhDr. Tomáš Slavický, PhD., který se jeho dílem zabývá už tři desetiletí. „Jako varhaníka mě zajímaly staré české varhanní věci a jako první jsem tedy poznal Zachovy fugy, které se mi velmi líbily. Začátkem 90. let vznikaly nové kvalitní nahrávky, zvlášť mě tenkrát zaujala nahrávka Zachova Magnificat od Cantores Pragenses s Josefem Herclem, která vznikla v roce 1993 u příležitosti tisíciletí Břevnovského kláštera,“ vzpomíná Tomáš Slavický na svá první setkání s hudbou Jana Zacha, z nichž se stal celoživotní badatelský zájem. A začne o životě a díle Jana Zacha vyprávět. V jeho slovech sugestivně ožívá příběh kluka narozeného na českém venkově v rodině svobodných živnostníků šenkýřů a kolářů v tragické době morové epidemie, který dosáhl uznání v Praze, utekl odtud před válkou, proslavil se za hranicemi své země a jako svobodný umělec s kordem po boku cestoval světem. S Tomášem Slavickým jsme si povídali o lesku a bídě 18. století, o dobrodružném životě českého muzikanta a o jeho obdivuhodné hudbě, která se do Čech 20. a 21. století dostala zpět oklikou přes Tyrolsko a Innsbruck.

Jaká byla Zachova doba?
Doba 18. století byla obdobím velkého hudebního pokroku, skutečného kvasu, v němž každá generace hudebníků psala jinou muziku. Jeden za druhým přicházeli skvělí skladatelé, hranice v komponování a formě se posouvaly neuvěřitelně rychle a vznikalo obrovské množství kvalitních věcí. Dvacet let stará skladba už byla svým způsobem neprodejná. Z dnešního pohledu se i prvotřídním skladbám snadno stalo, že krátce zazářily a pak rychle zmizely pod vrstvami něčeho nového a ještě lepšího. A to je i případ našeho skladatele Jana Zacha. U nás byl hodně dlouho znám jako mistr pozdního baroka, ale bylo to tím, že se znaly hlavně jeho rané skladby, které napsal za svého mládí v Praze.

Kdy se Čechy začaly seznamovat se Zachovými pozdními díly?
Ve velkém vlastně až po roce 1990, po otevření hranic, kdy se náš zájem o starou hudbu potkal s prací našich rakouských kolegů, především s Tiroler Landesmuseum Ferdinandeum v Innsbrucku, kde se životem a dílem Jana Zacha důkladně zabývali. Nejvíce práce tehdy odvedl Franz Gratl, který se zasadil o utřídění obrovského množství skladeb a jejich verzí a také o provedení řady Zachových skladeb z pozdního období. Díky tomu se ukázalo, jak progresivním skladatelem byl.

Pro nás je tedy Zach mladý a stále nepoznaný skladatel!
Přesně tak. Je to paradoxní – Zach byl ve své době výjimečná a známá osobnost, skladatel, který byl schopen se v 18. století živit prodejem svých vlastních děl. To je něco zcela mimořádného. On neměl žádného zaměstnavatele ani mecenáše, jako například později Beethoven. Zach vedl ve svém zralém věku život velmi podnikavý až dobrodružný a v té době rozhodně neobyčejný. Přitom ještě v minulém století se u nás tradovalo především to, že byl excentrik nebo dokonce blázen. Baroko se vykreslovalo jako doba temna, kdy skladatelé psali samé těžkomyslné skladby, třeba Requiem, a pak jim z toho přeskakovalo – například v Nejedlého Dějinách české hudby z roku 1903 je to prakticky jediné, co se o Zachovi dovíme. Vychází to z některých anekdot publikovaných na začátku 19. století a samozřejmě trochu zavádějících. Zach byl podle všeho přivyklý od svých mladých let na to, že je slušnost až povinnost vyprovodit pohřeb kdekoliv a kdykoliv. Vyprávělo se, že byl schopen vstát od jídla a jít vyprovodit někoho neznámého na hřbitov. Jenomže on se pak dostal mezi lidi, kteří už žili jinak, ideálem doby bylo osvícenství. Něco takového nechápali, obzvláště u veřejně činné osoby, jakou byl kapelník. U Zacha to bylo ovšem projevem intenzivní barokní zbožnosti, kterou si osvojil za svého mládí v Praze a nenechal se prostředím odradit. Zach se narodil v Dehtárech u Čelákovic na podzim 1713. To bylo zrovna v době, kdy krajem mezi Prahou a Starou Boleslaví prošel poslední mor. Lidé si ještě pamatovali přímo apokalyptickou morovou epidemii v roce 1680. Pohromy třicetileté války ještě nebyly tak dávnou historií a o tom všem se v rodinách muselo vyprávět. Zach podle toho všeho dobře věděl, že lidský život není samozřejmá věc a že jít někoho vyprovodit na poslední cestě pro něho bylo přirozeným vyjádřením úcty. Pak se také nemůžeme divit, že zhudebnění textů Requiem patří k tomu nejlepšímu, co napsal.

Jako datum narození Jana Zacha se uváděl rok 1699 a místo narození Čelákovice, až vy jste na základě studia dobových pramenů stanovil správné datum, o čtrnáct let později s místem narození Dehtáry. Jak jste tuto skutečnost objevil?
Důvodem dlouho tradovaného data byla existence několika Zachových bratranců stejného jména. Badatelé v 19. století považovali prvního z nich za „našeho“ Jana Zacha. Nikdo pak datum narození 1699 po celá léta nezpochybnil. Až počátkem 90. let jsem jednou při studiu matrik potkal svého tehdejšího učitele Zdeňka Šestáka, který procházel a analyzoval protokoly pražské nemocnice Milosrdných bratří. Upozornil mě, že si v jednom z nich všiml jména Jan Zach, profesí varhaníka, s úplně jiným datem narození a rodištěm. V 18. století se musel u každého přijatého pacienta poznamenávat věk, domovská obec a jména rodičů, aby bylo komu dát zprávu, kdyby pacient zemřel. Matriky pak umožnily obhájit správné datum narození. V nemocnici se léčil a vyléčil varhaník a skladatel Jan Zach, narozený v roce 1713, jehož rodiče pocházeli oba z Čelákovic, ale vedli živnost v nedalekém dvoře Dehtáry…

Pozdější datum narození řadí Zacha do jiné generace. Co se tím v pohledu na něj změnilo?
Ukázalo se hlavně, že patří do velmi silné generace muzikantů, kteří společně vyrostli v Praze a pak o sobě dali vědět ve světě. A do které patří taková jména jako Christoph Willibald Gluck. Tento časový posun dává Zachově hudbě a životopisu najednou větší smysl.

Deset let, v našem případě čtrnáct, může hrát v životě jakéhokoliv člověka zásadní roli – výchozí podmínky jsou v tomto časovém rozmezí odlišné a odrazový můstek je docela jiný. Někdo nemusí mít žádný a druhý má trampolínu… A Jana Zacha jeho skutečné datum narození předurčilo být příslušníkem české hudební emigrace. Války v Čechách pomohly vlastně Zachovi ke světové slávě!
Určitě. Kdyby se Zach narodil o něco málo dříve, nedostal by ještě takové příležitosti, jaké měl. Zůstal by patrně někde na vesnici jako kantor nebo v Praze jako varhaník. Do emigrační vlny, která ho nedobrovolně vynesla výš, by se nedostal. Narozen o čtrnáct let později, Zach v Praze dostal slušné hudební vzdělání a stačil se dobře zapsat, komponoval například pro svatojanské slavnosti na Vltavě, známé jako Musica Navalis. Když přišly války o rakouské dědictví (1740), všechny instituce zchudly a začaly šetřit, muzikanti byli najednou bez práce a odcházeli. V tehdejší německé říši bylo hodně státečků a panovnických dvorů, kde se Češi, hudebně vzdělaní a ochotní pracovat za horších podmínek než třeba Italové, ve velkém uchytili. Na těchto dvorech nejednou hrály kompletní české orchestry s českými kapelníky. Když Francouzi obsadili Prahu (1741) – je zaznamenáno, že odešel – jeho stopa na pár let mizí, ale v roce 1745 už jej zastihneme v Mohuči jako dvorního kapelníka. Mohučský arcibiskup jako jeden ze sedmi kurfiřtů volil císaře. To se stalo hned v onom roce 1745, když byl zvolen František Lotrinský, manžel Marie Terezie. Mohučská kapela pod Zachovým vedením tehdy hrála při všech ceremoniálech, a tedy před nejvybranějším publikem. Zach si tu vytvořil velmi dobré jméno,a podle všeho i kontakty, a po odchodu z Mohuče po roce 1756 začal žít jako svobodný umělec. Neměl zaměstnavatele ani stálé bydliště, cestoval po dvorech a klášterech, vyučoval a prodával vlastní skladby. Ví se, že byl svobodný, rodinu neměl. Asi proto také nikdo nenašel jeho pozůstalost. Jediná ucelená sbírka spolehlivých opisů se dochovala v klášteře cisterciáků ve Stamsu u Innsbrucku. Jan Zach zemřel nečekaně na cestě v hostinci u Černého orla v Ellwangen v Bádensku-Württembersku. Majitel panství věděl dobře, kdo Jan Zach je. A vystrojil pocestnému, který doputoval až k němu, důstojný pohřeb. Obrázek o Zachově životě nám poskytuje dochovaný soupis majetku – ve dvou kufrech měl šaty a housle, muzikálie a hodně knih různého charakteru. Na prvním místě je ovšem zapsán kord, odznak svobodného člověka. Zach byl mimořádně zajímavá osobnost životem i svým dílem.

Jaké je dílo Jana Zacha? V čem odráží dobu druhé poloviny 18. století a čím je svébytné?
Různorodé a působivé. U nás se zachovaly rané skladby z doby jeho mládí v Praze. Na Jana Zacha se vzpomínalo nad několika vybranými díly – hlavně nad varhanními skladbami a raným Requiem c moll. Proto byl vnímán jako jeden z posledních barokních skladatelů. Jeho pozdní kompozice u nás známé nebyly. V hudebních archivech v Německu a alpských zemích, obzvláště ve Stamsu, ale najdete úplně jiného Zacha. Jako by skutečně existovali dva Janové Zachové! „Tyrolský“ Zach – to je syntéza hudebních vlivů několika desetiletí. Chvíli máte pocit, že posloucháte mladého Mozarta, vzápětí zase Jana Dismase Zelenku nebo Antonia Caldaru či jinou vídeňskou hudbu pozdního baroka. Jakýmsi mezidobím je pak Zachovo působení na kurfiřtském dvoře v Mohuči, kdy hodně komponoval instrumentální věci. Sonáty, koncerty pro všechny nástroje – pro smyčcové, dechové, má i koncert pro harfu, samozřejmě ještě háčkovou. Od svého příchodu do Mohuče experimentoval všemi směry. A jeho hudba je rozličná i co do náročnosti. Komponoval virtuózní věci, které dnes provozují ti nejlepší z nejlepších, ale i jednodušší skladby, které dnes najdou velmi dobré uplatnění v amatérských orchestrech.

V čem spočívá Zachův hudební experiment?
Zach bezpečně ovládal staré řemeslo klasického kontrapunktu, fugové formy barokního ražení, to využíval především v kostelní muzice. Zároveň se v jeho době experimentovalo s technickými možnostmi hudebních nástrojů a lidského hlasu, což Zach také hojně využíval. Pro školené zpěváky té doby se psala virtuózní hudba, na kterou čekali, aby mohli prokázat svou technickou brilanci. Ale v polovině 18.století už bohatě zdobená vokální linka přestává být ve středu pozornosti. Skladatelé objevují také jiné kvality, barvy orchestru, nástrojů a hudební formy, tematickou práci. Zachovy pozdní kostelní skladby jsou na úrovni tehdejších oper, kladou vysoké nároky na sólisty. A u nejpozdnějších Zachových skladeb, kam patří Requiem D moll, přistupuje ke všemu ještě zmiňovaný třetí faktor – velký orchestr. V raných skladbách ho ještě nenajdeme. Zach reagoval pružně a rychle na všechny podněty. Pracoval s nimi. Tím posouval dál svoji hudbu a ovlivňoval ostatní. Patřil mezi ty, kdo připravili velké stylové změny, které dnes vnímáme jako hudební klasicismus.

Vypadá to, jako by po odchodu z Prahy nastal v Zachově tvorbě zásadní zlom. I z celkového hlediska představuje tato cesta od raných k pozdním skladbám výrazný vývojový oblouk…
Určitě. Do značné míry se to týká celé hudební generace té doby. Například i Františka Ignáce Tůmy, také letošního jubilanta, jehož hudbu a její obdivuhodnou různorodost začínáme objevovat až v 21. století. A v podstatě se to týká také jejich ovšem dobře známého mladšího současníka Josepha Haydna, o kterém se říká, že dovedl hudební klasicismus od pozdního baroka do raného romantismu.

Chronologie Zachových skladeb by vydala na práci možná pro několik lidských životů. Odešel z válkou sužované Prahy, která se ocitla mimo kulturní dění, do Mohuče – velkého centra s četnými kontakty na Itálii a Francii, a tedy s citlivostí pro všechny stylové změny. Dalším charakteristickým rysem Zachovy tvorby je fakt, že on svá díla neustále přepisoval a modernizoval. Například rané Requiem g moll známe z pražských pramenů a kolega Franz Gratl z Innsbrucku připravil jeho edici v přepracované podobě. Je to pak něco podobného, jako když se díváte na jakýkoliv pražský barokní kostel a vidíte barokní zařízení přetřené novějším nátěrem. Nebo třeba když přijdete ke sv. Ignáci na Karlově náměstí a víte, že klenba se štukaturami je z konce 17. století, ale boční oltáře o nějaké dvě generace mladší, hlavní oltář vznikl až po roce 1770, ovšem v něm je obraz starší o dobrých sto let. A vidíte, že to, co my považujeme za baroko, ladí nám to dohromady a něco si o tom myslíme, byl výsledek celkem dramatického stylového vývoje. A tak nějak vypadají i Zachovy přepracované skladby. Šlo hlavně o vnější věci – nástrojové obsazení, barevnost zvuku a podobně. Změnil se posluchačský dojem, aniž by se sáhlo na strukturu skladby.

Co bychom zjistili, kdybychom zahráli po sobě Zachovu skladbu v první verzi a po všech úpravách? A bylo by možné původní verzi vůbec dešifrovat?
U Zachových mladších skladeb máme to štěstí, že známe jejich rané verze, autorská přepracování a v některých případech ještě další úpravy pozdějších kapelníků. Zachovy pozdní skladby a autorsky přepracované skladby z mládí jsou zachovány ve Stamsu. Proto je tento fond tak cenný. Jedná se buď o autografy, nebo spolehlivé opisy psané tamějšími muzikanty, jeho přáteli. Ale když jsem třeba připravoval edici Requiem c moll, hledali jsme opis, který by byl nejblíže autorské verzi, kterou jsme ovšem neznali. Původní záměr byl připravit edici, která by nabídla vhled do všech úprav. Ukázalo se to jako naprosto neřešitelné, ale vlastně i zbytečné. Hlavní zjištění spočívalo v tom, že už na konci 18. století si každý kapelník dotvářel vlastní instrumentaci podle možností své kapely a akustiky prostoru. Připisoval nástroje, aniž by změnil fakturu skladby. Neboli ctil bezvýhradně práci skladatele, ale zvuková dokonalost, případně modernost, ta už byla v jeho rukou. Co nedotvořil po pár desetiletích autor sám, udělali stejným způsobem jiní.

Kolik Zachových skladeb můžeme ještě objevit?
Kolega Gratl, který se zabýval evidencí skladeb a úprav, dal jednotlivé verze Zachových skladeb velice pečlivě dohromady, takže můžeme mluvit o desítkách, s verzemi o stovkách. Ale stále se zpracovávají nové archivy. I když už to nejsou ty nejvýznamnější, nějaká naděje, že se objeví něco nového, tu ještě dlouho bude.

V jakém stavu je notový materiál Zachových děl?
V kritických edicích je k dispozici už několik desítek věcí a dá se předpokládat, že jsou to ty nejlepší. U nás vyšlo kritické vydání varhanních skladeb a Requiem Solemne, nejvíce Zachových skladeb ale vyšlo v ediční řadě Musikland Tirol. Jsou to spartace neboli přepisy jednoho pramene, ovšem dostojí nárokům kritické edice. Hudebnin připravených k provozování je dost, ale stále je to menšina Zachova díla.

Co především by se mělo, podle Vašeho názoru, ze Zachovy hudby hrát?
Nejlepší by bylo, a vlastně už se to děje, kdyby se navrátily do života oba póly jeho kompozičního stylu. To znamená rané skladby z barokní Prahy i vrcholná pozdní díla. V těch raných poznáme, podobně jako třeba u mladého Mozarta, na jak dobré úrovni se psalo za jeho mládí, v tomto případě v novostavbách těch nejlepších barokních prostorů. Pozdější skladby z dob jeho působení v Mohuči pak mají virtuózní charakter, jsou plné hudebních vlivů své doby, a ty věci úplně poslední – tam je už syntéza úplně všeho.

Kolik máme takových zapadlých osobností období klasicismu, respektive „předklasicismu“?
Myslím si, že zajímavých osobností je hodně a neprozkoumané hudby také. Při zájmu o muziku poznáváme lidi, kteří nás předešli, a občas jsou to setkání velice sympatická. Letos si připomínáme Rok české hudby, jakousi pomyslnou štafetu muzikantů, kteří hudební styl a vyjadřování odněkud někam dotáhli, posunuli hranice, připravili půdu svým následovníkům. Uvedení pozdního Requiem d moll Jana Zacha, skladatele experimentátora, svobodného člověka s kordem, můžeme vnímat jako jakýsi symbol předávání této hudební štafety od předchozích generací těm dalším.