My dovedem též kralovat a vítězíme – zpěvem… (1)

Z dějin českého sborového umění

O téměř magickém účinku sborového zpěvu není třeba žádného Čecha přesvědčovat. Každé školní dítě se s jeho existencí setká v okamžiku, kdy se dozví, jak zahnali husité zpěvem křižáky u Domažlic. Ponechme stranou vtip, který zpochybňuje spolehlivost husitské intonace, a vzpomeňme také na událost nedávnou: na společný zpěv Škroupovy a Tylovy hymny v mrazivém listopadu 1989. Český sborový zpěv má za sebou úctyhodnou historii. Respekt, který tato historie vzbuzuje, se nedá postihnout na několika stránkách. Začneme-li vyjmenovávat spolky, osobnosti sbormistrů či události, nenalezneme konce a jistě na mnohé zapomeneme. Pokusme se tedy alespoň o jakýsi letmý výlet. Společné výlety ke spolkovému životu patřily a na jejich začátku, v průběhu i na konci vždy byla společná píseň.

„Že vzdělanosti nemá náš lid, cizozemci, mluvíte? Jakž? Vy musíte lidu zpívati – nám pěje lid.“ 
(Ján Kollár)

Šedesátá léta 19. století byla v Čechách zlatým obdobím společenského zpěvu. Zúročilo se zde období biedermeieru, v němž se těžiště hudebního života přesunulo z aristokratického prostředí mezi měšťanstvo, duch romantismu vystupňoval zájem o témata přírodní a milostné lyriky, vlastenecké cítění dostávalo cílevědomé rysy. Hudebníci vyzývali básníky k tvorbě nových textů vhodných ke zhudebnění, ctižádostí mladých básníků bylo, aby skladatelé jejich veršům dodali hudební háv. Impuls, který dala měšťanské kultuře třicátá a čtyřicátá léta, se začal proměňovat v jasný kulturní cíl: vytvoření samostatných českých institucí. K uskutečnění přispěla politická situace po roce 1860, když byla Říjnovým diplomem zaručena autonomie korunních zemí monarchie. Nový zákon sice brzy ztroskotal, pro české obyvatelstvo však znamenal dosud nebývalou vzpruhu. Nejsilněji se to projevilo v téměř živelném vznikání a obrovském početním nárůstu pěveckých spolků. Některé samozřejmě existovaly již před rokem 1860; spolek Svatopluk ve Žďáru nad Sázavou byl například činný již od roku 1848, a existovala samozřejmě řada spolků dvojjazyčných (jazykově utrakvistických). Rok 1860 však znamenal výrazný předěl.

Z oněch starších spolků svou velkou roli sehrála Žofínská akademie neboli Sophien Akademie, založená roku 1840 (v plnou činnost byla uvedena až roku 1846), pojmenovaná po matce pozdějšího císaře Františka Josefa I. Nebyla jen pěveckým a hudebním spolkem, ale také školou a do roku 1899, kdy zanikla, vykonala mnoho prospěšného, ačkoli její vliv po změně poměrů slábl. První dvacetiletí její záslužné činnosti bylo v době, kdy v politice právě vládl liberalismus, přičteno na vrub velkorysosti vídeňské vlády: „Mocné podpory nalezlo to počínání, když o několik let později Žofínská akademie v Praze zřízena byla. […] Musíme zde zvláště vytknouti, že všelikého předsudku prostá věhlasnost Rakouské vlády opět se nezdráhala, uděliti nově povstalému veřejnému ústavu s národním směrem svou pochvalu a podporu. […] Každý nestranný soudce vyznati musí, že vzdělávání umění zpěváckého žádným účinlivějším a platnějším způsobem s rozmáháním oněch citů spojeno býti nemohlo, což panujícímu domu příjemno a směru obecného ducha v národě spasitelno býti musí. Anebo mohl by snad opravdu rozumný člověk mysliti, že by možno bylo, německým zpěvem na Čecha hlouběji a dojímavěji účinkovati?“

Slova článku se zdají být ve světle zakořeněných názorů, zdůrazňujících přezíravost Vídně vůči českým snahám, lichometnická. Kolem roku 1860 však vládla atmosféra jiná, než o patnáct, dvacet let později, kdy se poměry v monarchii politicky a národnostně začaly vyostřovat, aby od devadesátých let zavládla mezi českou společností a habsburským domem už nikdy nepřekonaná distance. Zatím jsme však v letech šedesátých. První závan nového ducha zavál téměř současně v Praze i v Brně. V lednu 1861 při pohřbu Václava Hanky zpíval pražský sbor, jenž mohl v říjnu téhož roku vydat pod názvem Hlahol své schválené stanovy. V létě stejného roku vznikl v Brně oddělením od německého spolku Liedertafel český spolek Beseda brněnská. Podmínky v Brně byly v mnoha směrech složitější než v Praze. Svědectví účastníka jedné z hudebních a pěveckých zábav postihuje zásadní rozdíl:

„Po besedě zasedlo obecenstvo za stoly a vojenská hudba zaujmula podium. Zazněla Titlova ouvertura. Jsem již měsíc v Brně a ponejprv jsem tu slyšel ‚Kde domov můj‘. Nenadále jsem začal tleskat. Brzy však jsem přestal, neb se na mne několik hostů koukalo a nejspíše divilo. Ani ruky se nehýblo – to mne vytrhlo; vždyť nejsem v Praze, v Čechách. Trochu jsem se hněval na Brněnské a odcházel jsem domů. Aj tu zavzní ‚Hej Slované‘ a bouřlivý potlesk a hlasité volání doprovází píseň tuto. To mne zase smířilo.“

Přes svízelné začátky to byly právě brněnské osobnosti, jež české sborové umění podrobily první velké zkoušce interpretační náročnosti. Počátky Besedy brněnské (dnešního Brněnského filharmonického sboru) jsou spojeny se jménem Pavla Křížkovského a později Leoše Janáčka. Křížkovský způsobil první revoluci ve sborovém zpěvu u nás; namísto harmonicky libého, k příjemnému poslechu určeného zpívání, nastoupil cestu vysoké kompoziční a interpretační náročnosti, kterou dovršil Janáček a z českých skladatelů především Josef Bohuslav Foerster.

V čele Hlaholu stáli na počátku Bedřich Smetana a Karel Bendl. Pod Smetanovým vedením účinkoval sbor například roku 1864 při pražské premiéře Berliozovy dramatické symfonie Romeo a Julie, Karel Bendl jej řídil při prvním provedení Wagnerových Letnic (Das Liebesmahl der Apostel). Hlahol nebyl od počátku jen výkonným tělesem, působil jako pořadatelská instituce a soutěžemi na nové sbory, které vypisoval, spoluvytvářel bohatý sborový repertoár. Ve stanovách si kladl nemalé úkoly: „§1. Zpěvácký spolek v Praze jmenuje se Hlahol a zanáší se pěstováním mužského čtverozpěvu, jakož i sborového i solového zpěvu. §2. Účelu toho domáhá se spolek 1. cvičeními ve zpěvu, 2. zábavami pěveckými, 3. veřejnými koncerty, 4. výlety zpěváckými, 5. pěstováním zpěvu církevního při zvláštních slavnostech, 6. vypisováním cen na československé čtverozpěvy a sbory, a 7. pěstováním vzájemnosti mezi zpěváckými spolky českoslovanskými, totiž účastenstvím v hudebních slavnostech i podporováním uměleckých snah jejich, a vzbuzováním jednotného vědomí všech spolkův.“

Tam se usaď, kde se zpívá…
(Friedrich Schiller)

Nadšenectví prvních spolků brzy nakazilo ostatní a touha po společném zpívání se šířila do menších i malých měst. Brzy byla pociťována potřeba činnosti spolků koordinovat, zprostředkovávat výměnu zkušeností, mít vzájemný kontakt. Roku 1868 založená Jednota zpěváckých spolků českoslovanských sjednocovala vedle českých spolků i ty, jež působily mimo území Čech. Začala vydávat svůj časopis Hudební listy, jejž se sice v původní podobě podařilo udržet jen několik let, poskytuje však neocenitelné informace právě o počátcích samostatného českého pěveckého hnutí u nás.

Jazykové oddělení v již existujících spolcích proběhlo po roce 1860 velmi rychle. Zůstalo velmi málo takových, které se ještě snažily i po tomto přelomovém roce zachovat dvoujjazyčný repertoár pro publikum obojího národnostního zastoupení. Byly to především spolky v oblastech s převahou německy hovořícího obyvatelstva. Rostoucí nacionalistické tendence je však brzy donutily jazykovou toleranci opustit. Přišla doba, kdy bylo třeba dát jasně najevo, kde kdo stojí. Ještě 30. prosince 1860 uspořádal pěvecký spolek v Josefově Dole v Jizerských horách zábavu, na níž byly jako díla německá uvedeny sbory knížete Sasko-Koburského, Heinricha Veita a Felixe Mendelssohna, jako díla česká skladby Eduarda Tauwitze, Karla Knittla, Pavla Křížkovského a Josefa Nesvadby. Rozdělení na „české a německé“ se tehdy ještě netýkalo skladatelů, nýbrž děl – kapelník pražského německého divadla a ředitel německého Männergesangsvereinu Eduard Tauwitz například pocházel z Kladska, jeho jazykem byla němčina, jeho sbor však byl na pořadu koncertu proveden česky.

Ne vždy a všude však probíhaly dvojjazyčné podniky v klidu a bez excesů. Když se roku 1861 otevírala „Plzeňsko-Brodská část české západní dráhy“, byly oslavy spojeny s velkolepou „besedou“, jíž se zúčastnily osobnosti politiky František  Palacký i jeho zeť František Ladislav Rieger, František August Brauner, Josef Wenzig a pražský purkmistr František Václav Pštross, ředitelé Hlaholu Jan Ludevít Lukes a Ferdinand Heller, policejní místopresident baron Kellersperg, ředitel pražské policie Ullmann a další prominenti. Program prezentoval to nejlepší, co mohli tehdy plzeňští ze svého repertoáru nabídnout. Zazněly sbory a písně Emanuela Vašáka, Ludevíta Procházky a Františka Arnolda Vogla, oblíbená „Čtverylka z národních písní“ Ferdinanda Hellera, „ první česká polka“ Františka Matěje Hilmara („od Bedřicha Šimáka transkribovaná“), harmonizace slovenské písně „Aj čo by bola“, již pořídil František Pivoda, a sborová úprava písně Theodora Krova „Těšme se blahou nadějí“ na slova Václava Hanky – té písně, kterou čeští vlastenci kdysi „podstrčili“ Franzi Lisztovi, když projevil zájem parafrázovat husitskou píseň (a autentická husitská píseň ještě nebyla objevena).

Nechme však hovořit dobový tisk, který líčí sugestivně tehdejší atmosféru: „Avšak výtečné to provozování skladeb bylo bohužel strojenou opposicí jisté strany přerušeno. Hlomoz a hluk byl takový, že na všecko vyzývání nedal se úplný pokoj zjednati; jedině náš druhý ‚Lumír‘, pan Lukes dobyl si svým hřímajícím zpěvem dokonalého ticha. Oba první sbory nemohly za příčinou velkého nepokoje výsledku dosíci, načež p. Lukes s písní ‚Pravý Čech‘ vystoupil. Sotva že byl píseň tuto přezpíval, nastala nekonečná pochvala a když bouře potlesku se utišila, vystoupil z komnaty, v které po celý čas produkce největší hluk panoval, jistý Bavoran, jménem Hermann Bekh, akcesista u kr. apelačního soudu, jak se povídá, z Řezna (Regensburg) s nadutým vyzváním, aby všichni v besedě shromáždění Bavorané sál opustili, anto se jim nic jiného, než jen české písně podávají. Sikot, pískání, dupání bylo odpovědí na toto drzé vyzvání. Nevole a rozhořčenost nad tímto neslušným chováním nepatrného tohoto hosta z Bavor, který tím nikoliv jednotlivce, nýbrž slavné město Plzeň urazil, bylo všeobecné a nevýslovné.  Že se tento bavorský Herostrat ze sálu hned vyklidil, nemusím podotýkati. Jsme úplně přesvědčeni, že ani jeden povážlivý a rozumný host z  Bavor s tímto nestydatým vystoupením Bekhovým nesouhlasil; ba naopak ministerský rada pan profesor Förster z Mnichova odrazil naduté vyzvání Bekhovo těmito slovy: ‚Pánové z Bavor, nezapomínejme, že jsme zde hosty a těšme se, že máme příležitost slyšeti melodie české‘; načež jako na omluvenou k Palackému a Riegrovi se odebral a vřele jim ruce tiskl. Školní rada p. Wenzig vystoupil na to a prohlásil bídného tohoto rušitele míru za zákeřníka, jenž celému člověčenstvu do zad vpadl a doložil konečně, chce-li človisko toto náhradu, že se milerád dostaví. […]  Tak slavili opět naši švarní zpěváci českými melodiemi i u Němců samých pravý triumf.“

S problémem národního vymezení se potýkal také Pražský akademický zpěvácký spolek, založený na (stále ještě dvojjazyčné) univerzitě. V prohlášení české účasti se pravilo: „Zpěv německý bude se stejnou měrou provozovati jako český, však přejeme sobě, aby pp. údové němečtí při zpěvech českých též tak se zúčastnili, jak toho činiti budou údové čeští při zpěvech německých, neboť jen svorností, oním mocným kouzlem, může spolek ten se udržeti.“ Nešlo však jen o polaritu Češi–Němci, ale v duchu panslovanské myšlenky o polaritu a konkurenci živlu slovanského a živlu germánského. Píseň ‚Hej, Slované‘ se stala neoficiální hymnou, jíž se většina hudebních zábav uzavírala. Oblíbeným číslem repertoáru byla Karlem Bendlem upravená ruská píseň ‚Krásný sarafán‘, velké obliby docílil sbor Tatarů z opery Leopolda Měchury Marie Potocká podle Puškinovy Bachčisarajské fontány, objevovaly se písně jižních Slovanů i lužických Srbů.

Na mou vlast

Jak už jsme viděli na plzeňském příkladě, programy takových besed byly velmi smíšené. Jádro tvořila sborová čísla, prokládaná sólovými výstupy pěveckými i instrumentálními, vlasteneckými deklamacemi a komickými vložkami. V městech, kde byla k dispozici vojenská kapela, byl nabízen program pestřejší a ctižádostí spolků bylo alespoň občas získat nějakého profesionálního hosta jako sólistu. Snad nejčastěji vystupoval mezi nadšenými místními diletanty tenorista Prozatímního divadla Jan Ludvík Lukes; jeho neúnavnost a podíl na dobročinných podnicích všeho druhu byla opravdu obdivuhodná. Jako příklad výsostnější dramaturgie může sloužit následující program, rovněž z Plzně: Jako prolog vzpomínka na dramatika a herce Josefa Kaletána Tyla; předehra pro orchestr Hynka Vojáčka; sbor Dívča a Žaloba Pavla Křížkovského; sbor Cikáni Františka Vogla; skladba pro housle Mořice Mildnera; Duetto pro dvoje housle francouzského houslisty Delphina Alarda; píseň Karla Bendla Poletuje holubice; píseň Eduarda Nápravníka I šepce kvítí; předehra Eduarda Nápravníka na témata českých lidových písní Vlasta; národní písně. A na závěr František Pivoda, sbor Na mou vlast. Účinkoval orchestr diletantů „za pečlivého vedení pana Matese“, místní pěvecký spolek řídil Jan Ludvík Lukes, hráli žáci profesora pražské konzervatoře Mořice Mildnera bratři Jan a Vojtěch Hřímalých, zpívali „slečna Gerlachová a vzácný a obětavý host pan Lukes“. Beseda se konala roku 1861 ve prospěch Smetanova pomníku – samozřejmě ne Bedřicha Smetany, ale jeho bratrance Josefa Františka Smetany, jenž toho roku zemřel. Písně a kvartety Karla Bendla a Františka Pivody patřily ke stálému spolkovému repertoáru: Karel Bendl vyrostl v jednoho z uznávaných skladatelů své generace, jméno Františka Pivody představovalo od sedmdesátých let nepřítele moderního vývoje opery a jako skladatel je dnes zcela zapomenut. Nároky na dramaturgickou kvalitu produkcí stoupaly pomalu, ale přece. Kritizovány byly „banální kavatiny z neznámých italských oper“, „jakási polka s banální introdukcí a příšerným finále“ a podávána doporučení, „aby taneční kousky napříště při těchto produkcích dávány nebyly“.

Roku 1870 už registrovala Jednota zpěváckých spolků českoslovanských na 300 českých spolků. Jejich jména odpovídala vlastenecké úloze, kterou plnily. Byla to vlastenecká vlastní jména Bohuslav, Vlastislav, Boleslav, Rastislav, Dobroslav, mytologická jména Čech, Lech, Horymír, Libuše, Dalibor, jména převzatá z podvržených rukopisů Záboj, Slavoj, Lumír, jména historických osob Sv. Václav, Boleslav, Přemysl, Žižka i jména současných osobností kultury Kolár, Jungmann, Tyl, Hanka, Klicpera, Zvonař, Šebor, Lukes. Jen zřídka se spolky pojmenovávaly podle místa svého působení jako Cidliňan, Pernštýn, Přibyslav, Jizeran nebo používaly hudební pojmy – Hlahol, Ohlas.České spolky mimo Čechy byly zastoupeny především čtyřmi spolky vídeňskými: Zpěvácký spolek slovanský, se jménem sbormistra Jaromíra Herleho spojený Lumír, Zpěvácký řemeslnický spolek a Slavoj, spojený se jménem Arnošt Förchtgotta-Tovačovského udržovaly vlastenecké cítění vídeňských Čechů. Existoval také Hlahol v Prusku, Hlahol v Chicagu a Lumír v St. Louis.(Dokončení zítra)
Foto z archivu Pěveckého sboru Svatopluk Žďár nad Sázavou, Pěveckého sboru Hlahol Tábor a Unie českých pěveckých sborů