Mým snem je, aby posluchači odcházeli zasaženi, říká ředitelka varhanního festivalu Irena Chřibková

Pověz mi prosím, jak se vůbec zrodila myšlenka založit Mezinárodní varhanní festival?
Mé působení u svatojakubských varhan se datuje od roku 1991, kdy jsem začala pravidelně hrát při bohoslužbách. V té době působil u sv. Jakuba ještě varhaník a skladatel Jiří Ropek. Ten v době normalizace hrával varhanní půlhodinky, které byly pro mnohé nejen duchovním zážitkem, ale i určitou formou protestu proti tehdejšímu režimu. V devadesátých letech se však situace pomalu začala proměňovat. Varhanní koncertní život se doslova živelně rozpoutal ve všech kostelích v centru Prahy, agentury rozšiřovaly svou působnost i dramaturgické počiny. Bohužel byly zrušeny Varhanní pondělky v Rudolfinu, kde vystupovali zahraniční hosté a veškeré akce byly v režii domácích umělců. Tehdy jsem si řekla, že místo, jakým je bazilika sv. Jakuba se svou výjimečnou akustikou a největšími varhanami v naší republice, se přímo nabízí k uskutečnění festivalu mezinárodního rozsahu.

Velkou podporu jsem našla v osobě tehdejšího představeného kláštera patera Oldřicha Prachaře, skvělého a nadšeného příznivce veškerého hudebního dění. Od začátku upřednostňoval samostatnou produkci koncertů a jeho myšlenkou bylo i založení společenství Svatojakubského Audite Organum. První ročník mezinárodního varhanního festivalu se konal v roce 1996. Během jeho trvání se za hracím stolem vystřídala plejáda vynikajících varhaníků z celého světa. Velká většina z nich nástroj využila ve všech jeho možných kombinacích, dala vyniknout jeho přednostem a ocenila připravenost varhan. Tím myslím jejich technický stav a ladění. O to všechno se léta staral varhanář Vladimír Turnwald a díky němu se dařilo – a doufám, že ještě pár let se bude dařit v osobě jeho pokračovatele Václava Vály – udržet varhany schopné náročných produkcí, jakou festival bezesporu je. Ostatně zvuk varhan z uplynulých let je zaznamenán na řadě rozhlasových snímků a také na několika CD nosičích.

Byl formát festivalu už na počátku jako dnes – tedy osm čtvrtečních koncertů v srpnu a září – nebo zde probíhal nějaký vývoj?
Od začátku mi bylo jasné, že se bude jednat o letní festival, protože prakticky od konce října do dubna, někdy i května, jsou teploty v bazilice nízké, a tedy náročné nejen pro interprety, ale i pro publikum. Dále jsem myslela i na návštěvníky Prahy a zahraniční turisty, kteří v letních měsících zaplňují město a na studenty, kteří se vracejí až v září. Prakticky po jednom zkušebním roce se festival ustálil na dnešní podobě osmi koncertů tak, aby částečně zaplnil prázdniny, ale mohl přivítat i mladé lidi se začínajícím školním rokem. Uplynulá léta toto schéma prověřila a už si nedovedu představit, že by tomu bylo jinak.

Nabízí se i otázka na výběr interpretů – zastoupení zahraničních umělců je zde opravdu vysoké a publikum festivalu mělo možnost slyšet varhaníky prakticky z celého světa. Člověk si může jen představovat, jak organizačně náročné to musí být. Jaké byly začátky, aby festival dostál tomu slovu „mezinárodní“ ve svém názvu?
Samozřejmě, že můj záměr byl ten, aby festival byl jasně mezinárodní, a tedy aby většinově převládli umělci z ciziny. A protože já sama jsem často vyjížděla za hranice koncertovat, setkávala jsem se s kolegy z nejrůznějších zemí, pozorovala jejich uměleckou dráhu a vybírala jsem mezi nimi ty, kteří mohli nabídnout to nejlepší ze svého umění. Zde jsem, myslím, měla ve většině šťastnou ruku, a tak vždy naše varhany zněly zajímavě a překvapivě barevně. Měli jsme možnost být svědky uvedení mnohých nových a neznámých skladeb, či světových premiér. Zažili jsme neopakovatelnou atmosféru v bazilice sv. Jakuba se svým úžasným geniem loci. V posledních patnácti letech díky videoprojekci jsou koncerty ještě přitažlivější, protože ta dokáže odhalit a přiblížit ono tajemství „horního patra“.

V začátcích jsme však také museli řešit otázky celkového grafického zpracování, propagace a pořadatelské služby, v neposlední řadě mít na všechno dostatek finančních prostředků. První ročníky byly v tomto směru velmi napjaté, ale po několika letech festival získal stabilitu a grantovou podporu Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky jako akce mimořádné kvality.

Během let mohli návštěvníci festivalu slyšet i takové hvězdy, jakou byla třeba Marie-Claire Alain nebo jakými jsou Ben van Oosten, Wayne Marshall či Olivier Latry. Je nějaký interpret, jehož účast na festivalu pro tebe byla obzvlášť cenná – ať už osobně nebo jako splněný sen dramaturga festivalu?
Zcela jistě jsem pyšná na to, že na festivalu vystoupila první dáma varhan Marie-Claire Alain, a to ve svých 81 letech, kdy předvedla naprosto famózní výkon. Ale jsou i mnozí další, kteří svou hrou přinesli nezapomenutelné zážitky z daru hudby a ti jsou zváni opakovaně. Zcela jistě mým stálým snem je, aby každý rok hráli umělci, kteří dokážou naše varhany rozeznít tak, aby posluchači odcházeli zasaženi a v touze se opět vrátit.

Barevnost a zvukové možnosti svatojakubských varhan, které jsou počtem píšťal největším nástrojem v České republice, jsou spolu s jedinečnou akustikou baziliky fenoménem, který láká posluchače již několik desetiletí. Již nějakou dobu se ví, že velké svatojakubské varhany budou muset dříve či později podstoupit rekonstrukci. Proto jsi také založila nadační fond Sancti Jacobi Organum, který na tento projekt sbírá prostředky. Co to znamená pro festival? Ovlivní ho to nějak?
Svatojakubské varhany mají za sebou neklidný vývoj a četné zásahy z minulých let nám zanechaly řadu nedostatků, které se v poslední době více projevují a signalizují nutnost celkové rekonstrukce. Stav varhan však není natolik alarmující, aby se nemohl festival konat. Jeho průběh to jistě neovlivní, protože varhanář Vála pečlivě nástroj sleduje a je připraven v nejnutnějším případě vždy zasáhnout. Bližší informace o samotném projektu, benefičních koncertech a dalších akcích na záchranu našich jedinečných varhan je možné najít na webových stránkách nadačního fondu Sancti Jacobi Organum.

Dalo by se říct, že Mezinárodní varhanní festival v mnoha aspektech udává tón – a nejde jen o výběr umělců. Dnes již skoro samozřejmý obrazový přenos umělce při hře na promítací plátno v kostele či festivalové katalogy, kde se posluchač dočte vše o interpretech i programu, jsou na nejvyšší úrovni. Je proto až překvapivé, že organizace takové akce stojí na vlastně jen na tvých bedrech. Můžeš odhadnout, kolik času přípravám každého festivalu věnuješ?
Čas zde nehraje velkou roli, ten si vždy najdu. Vše, co dělám pro festival, dělám ráda a se zájmem poznat nové kolegy, kulturu jejich země, jejich názory, prostě vnímat všechny podněty, které obohacují nás, kteří se účastníme těchto svátků varhan. Mou velkou radostí je zaplněná bazilika vnímavými a nadšenými posluchači. Vždyť hudba dodává našim životům tolik krásy…

Letošní festival je jubilejní, třicátý. Navíc si letos připomínáme kulatých 340 let od narození J. S. Bacha. Na co se posluchači mohou v tomto roce těšit? Budou koncerty něčím zvláštní?
Každý ročník těch uplynulých devětadvaceti let byl zvláštní a originální. Vždy přinesl osm varhanních recitálů výrazných osobností se svým specifickým pohledem na naše varhany. Každý rok jsme zažívali jedinečnou atmosféru večera. Nejinak tomu bude i letos. Možná ten letošní festival je trochu zvláštní, a to tím, že převážná většina umělců se prezentuje nejen jako skvělí interpreti, ale i improvizátoři. V historii festivalu se tak děje poprvé. Závěrečný koncert ve spolupráci se sborem Notre Dame a dalšími instrumentalisty je poděkováním za uplynulá desetiletí. A samozřejmě, že u toho všeho nebude chybět nesmrtelný Johann Sebastian Bach.

Děkuji za rozhovor a přeji tobě i Mezinárodnímu varhannímu festivalu u sv. Jakuba hodně úspěchů a přízně posluchačů i do dalších let!