Gilbert Kaplan bude v neděli 17. února dirigovat ve vídeňském Konzerthausu světovou premiéru své verze Mahlerovy Druhé symfonie s Vídeňským komorním orchestrem. Daniel Enders (Der Standard) s dirigentem hovořil o zvuku orchestru a penězích.
Gilbert Kaplan (71) je podnikatel, novinář v oboru ekonomiky a dirigent, působí také jako rozhlasový moderátor. Věnuje se intenzivně Mahlerově Druhé symfonii, přednáší o ní a publikuje – především v rámci jím založené Kaplan Foundation. Mahlerovu Druhou, kterou také jednou natočil, dirigoval dosud u 65 orchestrů.
(Der Standard, 13. února 2013)
***
Standard: Tak gigantické dílo, jako Mahlerova Druhá, redukované do komorní podoby: Může něco takového vůbec fungovat?
Kaplan: K tomu musím nejprve říci toto: Projekt vznikl, protože jeden můj dobrý přítel, dirigent orchestru v malém městě, který obvykle hraje s padesáti až šedesáti hudebníky, chtěl uvést Mahlera. Jedinkrát se mu podařilo dát dohromady 110 hráčů. Strávili však dva roky sháněním peněz. A pak byli na mizině. Myslím, že je ohromná škoda, když tolik orchestrů nebude mít nikdy možnost Mahlera hrát. Vždyť už dřív existovaly pokusy upravit Mahlerovu hudbu pro menší obsazení, pro deset nebo dvanáct nástrojů, a jsou to přepracování velmi zajímavá, znějí ovšem úplně jinak. To mě přivedlo na myšlenku, připravit spolu s aranžérem Robem Mathesem verzi, která umožní každému komornímu orchestru Druhou hrát.
Standard: Vy budete mít v neděli k dispozici 56 hudebníků – asi polovinu toho, co Mahler předepisuje.
Kaplan: To není zase tak malý orchestr. Je větší než v Beethovenově Páté nebo Brahmsově První. A navíc, zajímavé je, že Mahler původně napsal první větu a druhou teprve po pěti letech. Původní první větu (s pozdějším názvem Smuteční slavnost) psal pro přibližně takto velký orchestr.
Standard: Musely se dělat při instrumentaci nějaké kompromisy?
Kaplan: Máte-li například dvě violoncella, a chcete dvojnásobnou dynamiku, pak nepotřebujete čtyři takové nástroje, nýbrž šest nebo sedm. Podobně redukujete-li Mahlerových šest lesních rohů na tři, jako to děláme my, neztratíte polovinu síly – i když samozřejmě něco ubyde. Kolik, to uvidíme. Nadto nehraje šest lesních rohů u Mahlera většinou víc než tři různé tóny. A pokud – abych jmenoval jiný příklad – čtyři pozouny nahradíte dvěma pozouny a dvěma hornami, které však hrají o trošku tišeji, bude si každý myslet, že slyší čtyři pozouny. Naši verzi už jsme samozřejmě vyzkoušeli, a silné pasáže znější všechny skutečně silně. Vždyť z koncertu s Beethovenem nebo Brahmsem také nikdo neodchází s tím, že by se mu zdál orchestr příliš malý.
Standard: Původ vašeho projektu má také co dělat s kulturní politikou, s mizivou podporou kultury z veřejných zdrojů ve Spojených státech, což nutí hledat soukromé sponzory. Mění se role umění kvůli chování finančních sil?
Kaplan: Otázky kolem veřejné a soukromé podpory slyším v Evropě často. Souvisejí pochopitelně s tím, jaký vliv mají financující síly na instituce, které podporují. Já jsem už čtyřicet let členem výboru Carnegie Hall a ještě nikdy se nestalo, že by někdo za to, co daruje jako sponzor, požadoval, aby vystoupil určitý umělec. Kromě toho dostává Metropolitní opery od americké vlády víc peněz než Vídeňská státní opera od rakouské vlády.
Standard: Jak prosím?
Kaplan: Darujete-li Státní opeře 1000 euro, jdou peníze z vašeho konta. Když dá Američan MET 1000 dolarů, může si to odečíst z daní. Řekněme, že má padesátiprocentní daň, pak opera dostane 1000 dolarů, ale na jeho kontě chybí ke konci roku jen 500. Zbytek jde z vlády, která tímto způsobem vykonává velkou podporu.
Standard: Nehrozí nebezpečí, že se tak kulturní instituce stávají příliš závislými na soukromých dárcích?
Kaplan: Ne, naopak. Protože je v Americe mnoho jednotlivců, kteří peníze dávají, je umělecké vedení v sestavování programu dokonale svobodné. Občas možná dojde s nějakým sponzorem k názorové neshodě, ale když ten odejde, přijde někdo jiný. Naproti tomu musíte uznat, že evropské vlády mají na kulturní politiku ohromný vliv.
Standard: Zpátky k Mahlerovi. Druhou symfonií jste se zabýval podstatnou část života, od té doby, co jste slyšel roku 1965 provedení s Leopoldem Stokowskim. Jistě se vás mnozí ptali, proč to bylo právě toto dílo, zda by to také nemohlo být nějaké jiné.
Kaplan: Tu otázku dostávám často, ale ne takto položenou. Odpověď je přirozeně, že nevím, protože miluju veškerou Mahlerovu hudbu. Myslím, že to byl zkrátka osud. Že jsem chtěl dirigovat Druhou spočívalo v tom, že jsem ji chtěl opravdu pochopit. Vlastně jsem to chtěl prostě jednou zkusit; všechno ostatní pak šlo samo. 
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
