Na festivalu MusicOlomouc zaznělo úctyhodné množství světových premiér

České premiéry

Na programu festivalu MusicOlomouc se objevilo několik významných českých premiér: působivá orchestrální skladba Dusty Rusty Hush Ondřeje Adámka, Klavírní koncert Georga Friedricha Haase, Constructions in Snowfall; Crystals for prepared piano and tape od Iana Mikysky a česko-portugalský projekt LeavingRoom, na němž se podíleli Dimitris Andrikopoulos, Ivo Medek, Sára Medková a Vít Zouhar.

Kromě toho se však festivalovými koncerty vinula úctyhodná řádka světových premiér skladeb českých i zahraničních autorů. V běžném koncertním provozu se posluchač s takovou koncentrací nových děl jenom tak nesetká, i z toho důvodu se tato rekapitulace festivalu podívá na jednotlivé skladby očima jejich autorů.

Phace Ensemble

První světová premiéra se hrála hned na prvním koncertě 16. října 2024 v podání rakouského souboru Phace Ensemble. Nepřekročitelná propast Slavomíra Hořínky má zvláštní zdroj inspirace – sršní hnízdo a snahu o poklidné soužití se sršněmi. Skladatel o díle píše, že „[…]forma skladby připomíná jakýsi nekonečný řetěz vzájemně si odporujících, a přesto v něčem velmi podobných komentářů k problému, který nemá řešení.“ Nicméně nejedná se o programní skladbu – sám autor ústřední myšlenku označuje za strukturní, nikoli programní. Slavomír Hořínka se ve svém díle soustředí na redukci hudebních prostředků, ale sám o sobě říká, že se nesnaží budovat si záměrně kompoziční styl. „V každé skladbě se snažím zkusit něco, co jsem do té doby ještě neudělal. Kdybych dělal jen to, co už mám odzkoušeno s jistým výsledkem, tak bych se stal řemeslníkem, a to je sice krásná práce, ale je přeci jen odlišná od toho, čím se zabývám.“

Synchronos Ensemble

Chuť k objevování a experimentům může charakterizovat i premiéry skladeb na koncertu 30. října 2024. Na něm se představil Synchronos Ensemble, mezinárodní soubor založený v roce 2019, jehož členy jsou hudebníci z Chorvatska, Rakouska, Francie a USA. Na koncertě souboru Synchronos zaznělo světových premiér hned pět, přičemž autory tří z premiérovaných skladeb jsou chorvatští skladatelé.

Frano Đurović má velmi široký tvůrčí záběr – píše orchestrální i komorní skladby, balety, také hudbu pro divadlo a film a účastní se i multimediálních projektů. Rád ve své tvorbě využívá elektroniku a zdrojem inspirace jsou mu také zkušenosti z působení v různých jazz-rockových, hip-hopových a etno music kapelách. V současné době působí jako pedagog na Hudební akademii v Záhřebu. Skladba Dodi mi obavezno v sobě skrývá jistý ironický podtón, který nechorvatským posluchačům nemusí být zřejmý. Název odkazuje na verš z chorvatské popové písně a v překladu znamená „Musíš přijít ke mně“. Sám skladatel říká, že podobné názvy využívá v posledních deseti letech jako nadsázku, vytrhuje verše z kontextu a rozhodně neodkazuje na hudbu, ke které původně patřily. Jde o trochu hořký povzdech nad „stylem hudby, který nás, bohužel, obklopuje až příliš mnoho.“ Přístup ke komponování má Frano Đurović velmi hravý: „Většina mých kolegů je smrtelně vážná a píše kopie hudby založené na padesát, šedesát let staré estetice. Podle mého názoru by člověk samozřejmě měl svou práci vykonávat se ctí a profesionálně, ale měl by se u toho také bavit.“

Jako další chorvatský autor se na koncertě představil Marko Slavíček. Nepůsobí pouze jako skladatel, ale také jako architekt. Coby doktorand na Technické univerzitě v Berlíně momentálně zkoumá tvůrčí metody Iannise Xenakise. Zajímá se o vztah hudby a architektury, prostorovou hudbu a multimediální estetiku. O neobvyklém propojování hudby s architekturou říká: „Můj zájem o protínání hudby a architektury v širším smyslu zahrnuje protiklad performativního a krásného umění neboli časovost jako protiklad rozměrovosti. […] Souvislost mezi nimi není vždy bezprostředně zjevná, ale přírodní zákony platí podobně pro obojí.“ Ve své tvorbě se soustředí zejména na formu díla, na vztahy mezi podrobnostmi. Odráží se to i v premiérované skladbě pro klavírní kvarteto Morphóstasis II. Skladatel zvolil spojení dvou starořeckých slov – mórphosis (tvarování) a stásis (stav): „Významy těchto slov jsou druhořadé ve vztahu ke skutečnosti, že popisují protikladný vztah: pohyb a klid. Také volba starověké řečtiny v názvu je gestem orientovaným na vztah – využívá mrtvý jazyk, kterým nikdo nehovoří jako mateřským jazykem, který je však součástí kulturního dědictví všech.“

Třetí „chorvatská“ premiéra patřila skladbě Bold Landscapes No. 1 od Veroniky Reutz-Drobnić. Skladatelka v současnosti studuje v doktorském programu v Curychu a Karlsruhe a ve svém díle využívá například improvizační a performativní prvky, grafické partitury i již existující hudební materiál. Bold Landscapes No. 1 je první ze zamýšleného cyklu skladeb, v němž chce skladatelka hudebně popsat prostředí různých měst. V Bold Landscapes No. 1. si za téma zvolila přírodu a hory. „V této skladbě jsem hudebně popsala krajiny, které vídám na horských túrách, jako mnoho kamenných vrcholů, odolné rostliny, které v tomto terénu přežívají, sníh a led stejně jako zvířata kolem. Kromě toho v hudbě popisuji také bouře a rychlé změny počasí.“ V hudební struktuře se skladatelka inspirovala harmonií Oliviera Messiaena a ke ztvárnění smělých, aktivních prvků v hudbě využila citaci vlastní starší varhanní skladby.

Také na tomto koncertě zazněla premiéra české skladby – SYNchronos Tomáše Pálky. Tomáš Pálka v současné době působí jako hudebník na volné noze v Německu, je to ale také klavírista, basbarytonista a houslista a spoluzakladatel brněnského spolku Konvergence. Ke skladbě SYNchronos je přiřazeno motto: „Tiché naslouchání své duši, nalézání vnitřní síly, otevírání neomezeného prostoru kolem i uvnitř sebe. Kód k uzdravování, klíč ke štěstí a příležitost k poznání, poznávání i vědění, to vše je obsažené svým způsobem v samotě a meditaci.“ Skladbu podle autora ovlivnil také název ansámblu. „V životě se zabývám principy koincidence, rezonance, synchronicity, a to právě jejich duchovním rozměrem. Jejich přesahem, který funguje nezávisle na naší vůli. Můžeme je vnímat na základě hlubokého ponoření do úrovní, které propojují naše činy, myšlenky a plynutí v čase.“ Princip jednoty podle svého vyjádření vyjádřil postupným propojováním hudebního materiálu, který v různých nástrojích prochází celou skladbou.

Poslední premiérovanou skladbou na tomto koncertu bylo dílo Breath…wind…butterflies‘ wings od Javiera Torrese Maldonada, skladatele mexického původu, který působí jako pedagog v Itálii. Javier Torres Maldonado pracuje se sepětím prostoru a zvuku, například pomocí specifického rozmístění hráčů v prostoru. Skladba Breath… wind… butterflies‘ wings je věnována souboru Synchronos a je inspirována verši Macua Bašó: „Motýl vějící/křídly rozvoněl/květ orchideje“. Cílem skladby je vytvořit obraz křehkých motýlích křídel, čehož skladatel dociluje spojením hry na nástroje a lidského dechu, šeptání a napodobování zvuků, které vytváří vítr. „Záměrem je dosáhnout zvukovost, která spojuje lidské, hudební a pojem přírody a jež je sice v podstatě umělým výtvorem, ale má kořeny v hlubokém spojení s přírodním světem.“

Talvi Hunt a Lucie Vítková

Koncert 5. listopadu 2024 byl věnován estonské klavíristce Talvi Hunt, která se specializuje na interpretaci současné hudby. Na tomto koncertě zazněly dvě světové premiéry. Společně se skladatelkou Lucií Vítkovou zahrála Talvi Hunt její skladbu Parallel Existence pro klavír, akordeón a terénní nahrávku. Lucie Vítková je česká skladatelka a improvizátorka žijící v New Yorku. Zaměřuje se na propojování pohybu a zvuku a využívá také různé druhy notace včetně audia a grafického zápisu. Skladba Parallel Existence využívá propojení nahrávky a živé hry stejně jako spojení různých akustických prostorů. Akordeon se tu vyskytuje hned dvakrát – jednou naživo v sále, podruhé z nahrávky pořízené v různých venkovních prostorech Olomouce.

Druhou premiérovanou skladbou byl Stín estonské skladatelky Marianny Liik. Stín si autorka zvolila kvůli mnohoznačnosti tohoto slova – jednak symbolizuje temnotu, ale v estonštině znamená slovo „stín“ také ochranu.

Moravská filharmonie Olomouc a Arash Yazdani

Také velkolepě pojatý závěrečný koncert s Moravskou filharmonií Olomouc pod vedením dirigenta Arashe Yazdaniho nabídl posluchačům kromě dvou již zmíněných českých premiér jednu světovou. Byla jí drobná orchestrální skladba lpění vzpění z pera ředitele festivalu MusicOlomouc Marka Keprta. Kompozice vychází z klavírní skladby Traumeswirren č. 2 „Aufschwung“, v níž skladatel krátce cituje motiv skladby Aufschwung, op. 12 č. 2 Roberta Schumanna. „Hlavním charakterovým rysem je neurčitost a těkavost (glissanda, mikrotonalita). Z instrumentačního hlediska je skromněji pojatá sekce dechových nástrojů (chybějící flétna, anglický roh či fagot), naopak významná barevná úloha připadá bicím nástrojům (tibetské mísy, krotaly, glissanda tympánů).“ Zajímavý prvek, jednak perkusivní, jednak dotvářející zamýšlenou chvějivost skladby, tvoří mluvené vstupy orchestrálních hráčů.

Závěr

Pozoruhodné se zdá, že vícero premiérovaných skladeb spojují některé rysy – snaha o propojení zvuku s prostorem, vůbec zájem o samotné akustické vlastnosti zvuku i o spojení s mimohudebními momenty. Co se týče záměru prezentovat novou českou tvorbu, ten byl podle ředitele festivalu naplněn s tím, že česká hudba ve srovnání se špičkovou zahraniční tvorbou obstojí se ctí. Příští ročník by měl být zaměřen na klávesové nástroje – nejen klavír a cembalo, ale také šestinotónové harmonium a například toy piano.