Na festivalu Wien Modern hrálo současně padesát klavírů

Lenka Nota, 03.11.2023 8:37

Druhý večer festivalu Wien Modern (1. listopadu 2023) představil jeden z interpretačně i organizačně patrně nejnáročnějších projektů letošního ročníku – provedení skladby Georga Friedricha Haase 11.000 strun pro padesát v sále rozmístěných klavírů a komorní soubor.

Wien Modern, 1. listopadu 2023, Wiener Konzerthaus (foto Markus Sepperer)

Rakouský skladatel Georg Friedrich Haas (1953), žijící v New Yorku, je stálým hostem festivalu Wien Modern. Prakticky od roku 1993 zde pravidelně zaznívá řada jeho komorních i orchestrálních děl a premiér. Právem.

Žák jednoho z nejvýznamnějších představitelů rakouské soudobé hudby Friedricha Cerhy (1926–2023) působil mimo jiné také v proslulém Ircamu a v roce 1999 se stal Next Generation Composer na festivalu v Salzburku. V roce 2014 byl hlavním skladatelem festivalu Wien Modern. Jeho díla zazněla v provedení světově známých komorních souborů i orchestrů. Od roku 2013 vyučuje kompozici na kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Georg Friedrich Haas se řadí mezi představitele takzvané spektrální hudby. Jeho díla se vyznačují především tonálními experimenty, přesahujícími dvanáctitónový systém a využívajícími mikrointervaly (mimo jiné inspirovanými tvorbou Aloise Háby), případně speciální alikvótní řady. Skladatelova tvůrčí estetika vychází z přesvědčení, že „hudba má schopnost formulovat emoce a duševní stavy lidí tak, že mohou být těmito lidmi přijaty za své.“ Daří se mu tvořit novou hudbu, která je současně expresivní i zvučná, a právě proto nová a prostá prázdných experimentů. Haasova tvorba stojí na dvou pólech: skrze studia u Gösty Neuwirtha, Ivána Eröda a zejména Friedricha Cerhy je ten první zakotven v tradicích druhé vídeňské školy, na druhou stranu je Haasova tvorba ovlivněna americkými klasiky Charlesem Ivesem, Johnem Cagem nebo Jamesem Tenneym. Disonance a vznášení se v hudebním prostoru patří podle Haase k základním lidským potřebám. Odklon od proporcí tradičních tónových řad, jejich vzájemné tření a prolínání, jistá zvláštní zvukovost, znělost, bohatství zvukových fazet dělá Haasovu hudbu originální a fascinující: mystická síla zvuku spojující v sobě eleganci s hrubostí, bujnost s ošklivostí i krásou. Jeho hudba je plná fantazie, nehledá za každou cenu něco nového, odlišného, ale pohybuje se v oblastech organicky propojujících klasický zvukový svět s mikrotonalitou. Přičemž používá-li skladatel mikrotonalitu či alikvótní řady zůstává přesto v pozadí svět klasické tonality přítomen, což je přesně ten efekt, který činí Haasovu hudbu tak zajímavou a originální.

11.000 strun – Haasova 65minutová skladba pro padesát klavírů a komorní soubor zazněla v prostorách Velkého sálu vídeňského Koncertního domu druhý festivalový večer. Dílo vzniklo na zakázku Fondazione Ferruccio Busoni – Gustav Mahler a bylo podpořeno Ernst von Siemens Musikstiftung. Myšlenkovým iniciátorem projektu byl intendant souboru Klangforum Wien Peter Paul Kainrath inspirovaný návštěvou klavírní dílny firmy Hailun v Číně. Haasova odpověď na jeho výzvu zněla: „Je to tak šílený nápad, že neexistuje žádná jiná možnost než na něj kývnout.“

Premiéra zazněla 1. srpna 2023 v Bolzanu. Na vídeňském provedení v rámci Wien Modern spolupracoval soubor Klangforum Wien a posluchači Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. Festival děkuje firmě Hailun Pianos, která všech padesát klavírů pro tuto příležitost zapůjčila a přivezla z Číny.

Každý z klavírů je přesně o dva centy (dvě setiny půltónu) rozdílně naladěn, přičemž rozdíl mezi nejvýše a nejníže naladěným klavírem dělá bez dvou centů půltón. Oktávy musí být na všech nástrojích roztaženy stejnoměrně.

V praxi celý projekt vypadal následovně. Přízemí Velkého sálu bylo vyklizeno, uprostřed stálo publikum a kolem něj mezi sedadly na boku a středem byla umístěna většina klavírů – pianin – společně s některými komorními hráči, například fagot, pozoun, celesta, harfa, drobné bicí. Některé klavíry, housle, velké bicí nástroje byly umístěny na pódiu. Publikum se smělo volně pohybovat mezi hudebníky po sále i po vyšších patrech. Této možnosti však využilo jen pár posluchačů. Většina po celou hodinu setrvávala na místě. Georg Friedrich Haas dostál v tomto projektu všem v recenzi výše zmíněným charakteristikám. Spíše než obsahově a formálně lze tuto skladbu hodnotit z hlediska její zvukové kvality a instrumentace. Skladba začala a zhruba po 66 minutách skončila, aniž by se dalo mluvit o nějakém vnitřním vývoji nebo struktuře. Zvukově byla nicméně velmi vynalézavá. Zvuk se přeléval od pódia podél sálu v kruhu, diagonálně, zepředu, zezadu, ze všech či z jedné strany, a to v různorodém obsazení nebo dynamice. Jednotlivé hudební úseky na sebe navazovali, ať dynamicky nebo naopak kontrastně a působili dojmem zvukových vln. Neotřelé barvy mnohdy evokovali až atmosféru filmové hudby, či zvuky, jež slyšíme v běžném životě, jemné barevné plochy uváděly disharmonie v harmonii a naopak. Interpretačně zejména co do souhry náročná skladba, kterou hudebníci bravurně a soustředně od začátku do konce zvládli. Publikum odměnilo osobně přítomného autora dlouhým potleskem. Festival Wien Modern již druhý večer ukázal, že se nebojí experimentovat a uvádět v život i finančně náročné projekty, ke kterým bezesporu tento večer patřil.