Festivalové téma „Kořeny“
Letošní jubilejní ročník festivalu Janáček Brno se nese v duchu motta KOŘENY. Zatímco hlavní operní osou festivalu je monumentální uvedení všech devíti Janáčkových oper, koncert České filharmonie otevírá toto téma v ryze orchestrální rovině. Program staví na autorech, kteří v lidové tradici a rituálech hledali vlastní podněty – od rytmické energie až po novou zvukovost. „Všichni tři skladatelé byli skutečnými mistry v tom, jak tyto melodie začlenit do své hudby a organicky je propojit s celkovou hudební strukturou,“ podotýká o chystaném programu dirigent Vasilij Petrenko, pod jehož taktovkou orchestr vystoupí. Právě schopnost přetavit lidové inspirace v osobitý, moderní hudební jazyk 20. století tak propojuje všechna tři uváděná díla.
Česká filharmonie, která v letošním roce slaví úctyhodných 130 let od svého prvního koncertu, se na festivalu představí vůbec poprvé. Taktovky se ujme renomovaný dirigent Vasilij Petrenko, hudební ředitel londýnského Royal Philharmonic Orchestra a čestný dirigent Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Pro Petrenka má česká kultura i spolupráce s Českou filharmonií (s níž v roce 2012 památně otevíral Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí) výsostné postavení. V Brně ho navíc čeká osobní debut: „Češi mají mimořádně silnou tradici klasické hudby. U Janáčka i Stravinského mě fascinuje návrat k velmi starým melodiím a dávným rituálům. Je pro mě klíčové chápat tento kontext a okolnosti jejich vzniku,“ podotýká dirigent.
Dvě tváře oživlé loutky
Koncertní večer otevře suita z baletu Dřevěný princ, op. 13 Bély Bartóka, jehož původní podobu skladatel vytvořil v letech 1914 až 1917 na libreto Bély Balázse. Pohádkový příběh o pyšné princezně, která dá přednost dřevěné loutce před skutečným princem, poskytl Bartókovi prostor pro spojení fantaskní obraznosti s taneční energií a neobyčejnou orchestrální barevností. Třívětá malá suita (Tanec lesa, Tanec vln a Tanec princezny s dřevěnou loutkou) představuje v plném lesku Bartókovu bohatou orchestraci s impresionistickými odstíny i temperamentními rytmy vycházejícími z maďarského a rumunského folkloru.
K motivu oživlé figurky se program vrátí v baletu Petruška Igora Stravinského. Dílo vzniklo pro soubor Ballets Russes Sergeje Ďagileva a premiéru mělo v Paříži roku 1911. Příběh loutky obdařené lidskými city prožívající nešťastnou lásku k Baleríně se odehrává na pozadí petrohradského jarmarku. Chystaná dramaturgie volí původní, monumentální čtyřvětou orchestrální verzi z roku 1911. Petruška tak zazní v koncertní podobě, která umožní soustředit pozornost na hudební strukturu i na proměnlivou barevnost orchestru. Pro Petrenka je nepřítomnost scénického dění příležitostí k jinému způsobu poslechu: „Když stojíte na pódiu pouze s orchestrem, můžete objevovat čistou logiku hudby a její struktury. V jistém smyslu máte větší svobodu v tom, co chcete vyjádřit a co v zápisu skladatele sami objevíte,“ vysvětluje.
Sto let Janáčkovy Sinfonietty
Vrchol celého večera představuje provedení Sinfonietty, JW VI/18 Leoše Janáčka, která slaví letos sto let od svého vzniku v roce 1926. Skladba se zrodila na výzvu Lidových novin jako slavnostní fanfáry k VIII. všesokolskému sletu. Bezprostředním zvukovým impulsem byl skladatelův osobní zážitek z léta roku 1924, kdy při pobytu v Písku naslouchal promenádnímu koncertu vojenské dechovky. Z původního záměru postupně vyrostlo rozsáhlé pětivěté orchestrální dílo. Podle Vasilije Petrenka však nelze dílo redukovat na vojenskou inspiraci ani na slavnostní charakter: „Prochází jím množství folklorních motivů a je fascinující sledovat, jak se rozvíjejí a jak souvisejí s náladou skladby, která rozhodně není jen militaristická. Je v ní mnohem víc – lyrika, elegické momenty i obrovská energie. Sinfoniettou Janáček vyjádřil touhu po lepším světě.“
Výroční provedení získá zvláštní význam díky účasti hráčů Ústřední hudby Armády České republiky, kteří doplní žesťovou sekci orchestru o fanfárovou skupinu. Premiéra Sinfonietty se uskutečnila 26. června 1926 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Českou filharmonii tehdy řídil Václav Talich a orchestr doplnili právě členové vojenské hudby. Letošní koncert tak nabídne návrat k původní koncepci s monumentální třináctičlennou samostatnou fanfárovou skupinou.
Ačkoli byla Sinfonietta premiérována v Praze, jejím duchovním těžištěm zůstává Brno. Jednotlivé věty opatřil Janáček názvy, které odkazují k významným místům města (Fanfáry, Hrad / Špilberk, Králové klášter, Ulice a Radnice) a vytvořil tak dílo spjaté s konkrétním prostředím i s atmosférou prvních let samostatného Československa.
Janáček svou vizi zachytil slovy: „A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně. Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození. A třesk vítězných trubek, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti rodil se v mé Sinfoniettě tohoto poznání z mého města Brna.“ Petrenko zdůrazňuje, že při studiu Janáčkovy hudby je důležité vnímat i širší historické okolnosti: „Ke každé skladbě přistupuji vždy v mnohem širším kontextu, zajímá mě nejen životopis skladatele, ale také historické okolnosti doby – rok 1926 byl v Evropě po první světové válce velmi intenzivním období plným změn.“
Návrat České filharmonie na prkna Janáčkova divadla po deseti letech propojí výroční připomínku českého skladatele s díly dalších výrazných osobností hudby 20. století. Nadčasový přesah celého programu výstižně shrnuje sám dirigent Vasilij Petrenko, který v lidové hudbě i v samotném koncertním setkání spatřuje univerzální lidskou zkušenost: „Hudba je zcela jedinečný fenomén, který lidem umožňuje sdílet emoce bez ohledu na jejich společenské postavení, věk, původ, vzdělání nebo kulturní či náboženské přesvědčení. Každý, kdo přijde do koncertního sálu, sdílí stejnou emoci s člověkem, který sedí vedle něj. To je jedna z mála situací v životě, kdy něco podobného nastává.“
