Album vydané nizozemským vydavatelstvím Challenge Classics vznikalo v průběhu roku 2025. Jako první byla natočena Symfonie č. 9 Es dur, op. 70, Symfonie č. 6 h moll, op. 54 následovala v září po jejím koncertním provedení pri zahajovacím koncertě sezóny Janáčkovy filharmonie. Pro Daniela Raiskina přitom Šostakovič nepředstavuje náhodně zvolený repertoár. Dirigent v souvislosti s projektem opakovaně připomíná skladatelovu tvůrčí integritu a schopnost zachovat osobitost hudebního sdělení navzdory životu v podmínkách sovětského režimu. Celý nahrávací cyklus ostatně označil za jeden z projektů určujících jeho působení v čele ostravského orchestru.
Spojení šesté a deváté symfonie na jednom albu
Spojení právě šesté a deváté symfonie na jednom albu je dramaturgicky vhodně zvolené. Šestá symfonie z roku 1939 se vyznačuje neobvyklými proporcemi, kdy po rozsáhlém úvodním Largu následují dvě podstatně kratší a pohyblivější věty. Pětivětá Devátá, dokončená v roce 1945, působí především ve svých rychlých částech lehčeji a místy ironicky.
Již v úvodu šesté symfonie se ukazuje jeden z nejvýraznějších rysů Raiskinovy interpretace: nechává melodické fráze volně dýchat a dbá na jejich plynulé napojení. Tento přístup je zvláštně patrný ve smyčcových pasážích, kde Raiskin místy rozšiřuje frázování naznačené partiturou a také dynamické změny důsledně podřizuje melodickému vývoji. Předepsaná crescenda tak nepůsobí jako mechanické přechody mezi jednotlivými dynamickými stupni, ale přirozeně vyrůstají z průběhu fráze. Podobně pružně Raiskin pracuje s agogikou. Pauzy oddělující některé tematické úseky získávají větší význam a pomáhají artikulovat formální členění věty. Raiskin se přitom drží výrazového rámce partitury, její pokyny ale chápe v širších souvislostech. Jednotlivé změny tempa a dynamiky proto nepůsobí izolovaně, ale směřují k výstavbě větších hudebních celků. Dobře je to patrné rovněž v sólových vstupech dechových nástrojů. Příčná flétna či pikola vystupují z jemně vedeného orchestrálního doprovodu s potřebnou lehkostí a zřetelností. Závěrečné Presto pak přináší větší pohybovou energii a hravost, orchestr přitom zůstává kompaktní a ani v rychlém tempu se nerozpadá na jednotlivé zvukové skupiny.
Devátá symfonie vyžaduje odlišný artikulační přístup
Devátá symfonie naproti tomu vyžaduje odlišný artikulační přístup. V první větě Raiskin volí svižné tempo, lehká staccata a v ostatních úsecích převážně měkké tenutové vedení. Groteskní potenciál partitury přitom záměrně nevyužívá. Akcenty nejsou přehnaně ostré ani agresivní a zůstávají začleněny do průběhu jednotlivých frází. Raiskin se tak vyhýbá karikatuře a devátá v jeho podání působí spíše lehce a elegantně. Moderato druhé věty ovšem oba interpretační světy opět přibližuje. Klarinetové sólo je vystavěno ve velkých legatových frázích nad velmi jemným doprovodem violoncell a kontrabasů. Také zde jsou dynamické přechody velmi pozvolné. Když se po klarinetovém sólu znovu přidává orchestr, nepůsobí jeho nástup jako ostrý předěl. Presto třetí věty se naopak vrací k artikulační lehkosti úvodního Allegra. Výrazné sólové vstupy vystupují z rytmicky přesného orchestrálního celku, i při vysokém tempu přitom zůstávají jednotlivé hlasy dobře čitelné.
Zvláštní pozornost si zaslouží Largo čtvrté věty. Majestátní vstupy žesťové skupiny zde kontrastují s rozsáhlým fagotovým sólem nad statickým podkladem smyčců. Právě fagotista využívá značnou agogickou volnost: pracuje s délkou jednotlivých tónů i pomlk a pravidelný metrický puls se místy lehce deformuje. Výsledkem je volně působící, dlouze vedená fráze, která výrazně mění dosavadní charakter symfonie. Obdobnou pozornost věnuje práci s časem také žesťová skupina. Trombony a tuba jsou zvukově i dynamicky velmi dobře vyváženy a působí téměř jako jediný nástroj.
Pozoruhodně je vyřešen také přechod attaca do závěrečného Allegretta. Fagotové sólo propojuje obě věty a jeho fráze pokračuje přes hranici samostatných stop bez postřehnutelného narušení kontinuity. Z hlediska střihu tak nahrávka zachovává bezprostřednost blízkou živému provedení. Finále se následně vrací k lehčímu charakteru předchozích rychlých vět. Ani zde Raiskin neusiluje o zdůraznění grotesky nad rámec partitury. Převládá elegance, artikulační lehkost a přirozený pohyb.
Dmitri Shostakovich: Symphonies Nos. 6 & 9
Dmitri Shostakovich: Symfonie č. 6 h moll, op. 54
Dmitri Shostakovich: Symfonie č. 9 Es dur, op. 70
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel Raiskin – dirigent
Label: Challenge Classics
Datum vydání: 1. května 2026
