Na Pärtově hudbě jsem vyrůstal, je to jazyk mého domova, říká estonský houslista Hans Christian Aavik, sólista festivalu v Pärnu

Co je pro vás na interpretaci Pärtovy skladby Tabula rasa, kterou její první interpret Gidon Kremer nazval „deklarací ticha a manifestem koncentrace na důležité věci“, nejtěžší?
Asi to, že se musím okamžitě vcítit do skladby. Konec první části je dost tragický a velmi intenzivní. A já pak musím najít klid a ticho druhé části. Tyto změny charakteru nebo nálady skladby jsou pro mě asi jedny z nejtěžších věcí. Samozřejmě vedle toho, jak technicky náročné a obtížné to dílo je. Obsahuje hodně pasáží, které se opakují, a intonace musí být opravdu přesná nejen u mě, ale u obou houslistů, aby bylo opravdu cítit, že se navzájem vnímáme. Dostát tomu všemu je skutečně náročné. Čím víc ale tuto skladbu hraju, tím víc se mi líbí. Tím hezčí je ji hrát a tím jistější se cítím.

Pro první interprety Tabula rasa Gidona Kremera a Tatianu Grindenko byl zjednodušený hudební jazyk překvapením. Museli najít úplně jiný styl interpretace, což znamenalo třeba omezit vlastní virtuozitu. Zažíváte něco podobného?
V některých ohledech ano, ale myslím, že pro mě je to trochu snazší, protože pro ně to byl tehdy úplně nový hudební jazyk. Nikdy předtím nic takového neslyšeli a ani Arvo Pärt nebyl tím, kým je teď. Já jsem s jeho hudbou vyrůstal a od dětství k ní mám možná trochu jiný přístup. Nicméně styl houslové hry je samozřejmě jiný. Neukazujete svou virtuozitu v dlouhých pasážích, ale prostřednictvím intonace, atmosféry a dokonalosti jedné noty. Myslím, že v tom spočívá umění přednesu tohoto díla.

Jak blízko máte k Pärtovu stylu tintinabuli?
Hraji hudbu Arvo Pärta už velmi dlouho. Vlastně je těžké říct, kdy jsem začal. Už ve škole jsem však hrál jeho Fratres a hodně jsem jeho hudbu poslouchal. Je to jazyk domova a je velmi snadné se s ním propojit. Je hezké to tak cítit, protože s jiným skladatelem z jiné země bych se asi necítil tak doma, ale s ním je to velmi příjemné. Samozřejmě je to i mnohem snazší, protože jsem se s ním mnohokrát setkal osobně. To také hraje roli, protože když skladatele neznáte, pořád hádáte, co určité místo znamená, co chce vyjádřit, jak by o této hudbě uvažoval. My jsme měli příležitost s Arvo Pärtem mluvit a vidět, že opravdu po interpretech chce, aby vyjádřili konkrétní náladu, která se může měnit. Může být spokojený s různými věcmi, ale hlavní důraz klade na to, aby interpretace dávala smysl. To je pro něj nejdůležitější. U některých jeho skladeb, nad nimiž jsem dlouho přemýšlel, jsem si říkal: Jaké tempo tady požaduje? Pak jsem zjistil, že po jednom ansámblu chtěl velmi rychlé tempo, u jiného žádal mnohem pomalejší. To dokazuje, že pro něj je hudba živá, a ne něco, co se má hrát pokaždé stejně. Myslím, že to je pro jeho hudbu podstatné.

Vy a vaši kolegové máte štěstí, že se s Arvo Pärtem můžete stále setkávat a tím se přiblížit jeho hudbě.
O tom budeme pravděpodobně ještě hodně přemýšlet, až už tu s námi nebude. Myslím, že si těchto okamžiků budeme vážit ještě víc. Je to opravdu požehnání, že je ještě tady a že s ním můžeme mluvit.

Další velkou příležitostí je hrát sólově pod vedením Paava Järviho, který zná Pärtovu hudbu do hloubky. Co vám tato spolupráce přináší?
Velmi si jí vážím, protože Paavo Järvi dává umělcům dost prostoru, aby hráli podle svých představ. Je to opravdový dialog mezi sólistou a dirigentem. Někdy mohou být dirigenti velmi přísní a dbají na to, aby se interpretace odvíjela přesně podle nich. On ale respektuje každého sólistu a to velmi usnadňuje hraní. A samozřejmě je nesmírně příjemné hrát s tak legendárním dirigentem. Těším se, že s ním a Estonským festivalovým orchestrem na podzim společně vyjedeme na evropské a zámořské turné.

V říjnu postupně vystoupíte ve vídeňském Konzerthausu, v curyšské Tonhalle, hamburské Elbphilharmonie a turné zakončíte v newyorské Carnegie Hall. Vaší houslovou partnerkou tentokrát nebude Mari Poll, ale Midori. Už jste měl možnost s ní hrát?
Ještě jsme spolu nehráli, takže to pro mě bude překvapení a jsem zvědav, jak to bude fungovat. Myslím, že je docela fajn hrát s různými lidmi, jejichž hra vás inspiruje, protože každý houslista má osobitý styl a jedinečný vkus, jak danou skladbu chápe. Díky těmto novým partnerstvím získávám spoustu podnětů k tomu, jak mohu hudbu vnímat jinak, a to je velmi zajímavé.