Na spáleništi lidských emocí aneb Liberec má novou inscenaci Trubadúra

Opera Il trovatore - Trubadúr, o trubadúrovi Manricovi, krásné Leonoře a cikánce Azuceně, patří společně s Rigolettem a La Traviatou k trojici oper, které přivedly italského skladatele Giuseppe Verdiho do nesmazatelného povědomí dějin operního umění. Obecenstvo bylo po světové premiéře Trubadúra roku 1853 doslova uchváceno z Verdiho melodiky, z orchestrální barevnosti, z pěvecky dokonalých partů a z propracovaných, energických a emočně nabitých partů sborových. I dnes je Verdiho Trubadúr stále jednou z nejčastěji uváděných oper, jak na českých, tak světových pódiích, stále se jí, po desítky let, dostává nadprůměrné pozornosti publika i péče uměleckých osobností. O inscenaci Trubadúra na prknech divadla F. X. Šaldy v Liberci píše reportáž Vojtěch Babka.

Objeví-li se v hracím plánu Verdiho opera Trubadúr (Il trovatore), přimějí vás k návštěvě slavná pěvecká čísla? Půjdete do divadla, abyste posté slyšeli Manricovu strettu nebo nesmrtelné árie dalších tří ústředních aktérů, které Giuseppe Verdi podělil nelehkou pěveckou ekvilibristikou? Pohnou vás ke koupi vstupenky silní hrdinové, kterým rozkazuje srdce a výbuchy temných vášní, jaké měl Verdi tak rád? Dotýká se vás Verdiho zaujetí vztahy rodičů a dětí a vůbec rodinnými vazbami, pro řadu jeho oper tolik příznačné, snad kvůli jeho vlastnímu osudu? Budete zvědavi na bohatou expozici orchestru a rytmické rafinovanosti? Nebo se budete těšit, že se jednou konečně dozvíte, co se to vlastně odehrálo v daleké historii a čeho jsou události v Trubadúrovi jen nutnými důsledky? Jak je možné, že Azucena hodila do ohně vlastní dítě, proč vlastně její matka údajně klečela u kolébky hraběcího syna, kterého následně stihly horečky a zimnice? Co to bylo za hlas, který Manricovi v souboji s Lunou velel „Nezabíjej ho…“?

Málokdy narazím na inscenaci, kde se režisér se svým týmem za každou cenu nesnaží tyto dávné nejasnosti vykládat a popisovat. Inscenaci, kde se mi dává najevo, že spojovat primárně Trubadúra s dějovými nelogičnostmi je tak trochu zaužívané klišé. Proč vlastně protagonisty nenechat „jen“ onu prehistorii odvyprávět? Proč na oproštěné scéně ponořené do černé barvy nenechat „jen“ proznít Verdiho hudbu podloženou sugestivními slovy, které se do pěvecké fráze pojí zcela logicky a přirozeně? To přece není málo! A mám za to, že za každou takovou inscenaci musíme být vděční. Ano, jednání postav, o kterém tato opera je, je oněmi hrůznými událostmi z minulosti jasně determinováno. Ano, Verdi to ještě podtrhl tím, že děj opery neprobíhá lineárně, nýbrž je jakýmsi sledem obrazů, nacházejících se na různých místech časové přímky. Ale v Liberci se rozhodli určující faktory z minula ponechat zahalené tajemstvím a zdůraznit čas aktuální, čas, který tady a teď prožíváme s ústřední čtveřicí sólistů. Zdůraznit jejich vazby, jejich teritorium, současný mikrokosmos každé postavy, který je jí dán osudem. Ukázat, jaké pohnutky je strhávají k jejich činům. A nezbytná vyprávění „pouze“ přirozeně zaznějí – tu od kapitána hradní stráže Ferranda s diodovým světlem nebo cikánky Azuceny v kožených botách na invalidním vozíku. A mluví-li se o krvi, což je v Trubadúrovi skoro pořád, využije se červený reflektor. Nic víc, nic míň.

Dominantním prvkem scény jsou zčernalé pozůstatky trámové konstrukce, které sugestivně narušují divadelní dimenzi; několik ohořelých kusů ční do prostoru nad orchestřiště, aktéři využívají k odchodům a příchodům proscéniové lóže. Kdysi solidní a pevné kusy dřeva jsou zuhelnatělé, nepravidelně rozlámané. Někdy dávno možná tvořily hranici, na níž byla upálena stará cikánka. Dnes je tento vyhořelý prostor nikoho obrazem spalujících vášní hlavních postav – Lunovy zničující žárlivosti a Azuceniny temné touhy po pomstě. Modeluje se jen mřížemi, zavěšenými na tazích, dominuje mu rozměrný měsíc v úplňku, a to je vše. Ostatní je na lidech, na rozpohybovaném sboru cikánů, na sevřeném šiku Manricovy či Lunovy družiny. A především na sólistech. Kteří jsou tak zoufalí a pod takovým tlakem, že by snad nejraději všichni skočili do hrobky. Nebo do ohně. Přitom by třeba hraběti Lunovi stačilo vzít rozum do hrsti a uvědomit si, že Leonoru nikdy nemůže dostat a mít ji tak, jak ji mít chce.

„To je hraniční a extrémně vyhrocená zaslepenost jednotlivých postav, které jednají pod obrovským tlakem,“ říká režisér inscenace Peter Gábor, „ jednají velmi iracionálně a nechávají se vést hlavně emotivností. Racio je v těchto postavách velmi potlačené.“

Otázka prehistorie ale zůstává a nelze od ní upustit. Všichni tvůrci mi potvrdili, že po čas zkoušení se velmi zaobírali úvahami, proč se osoby ocitly právě tam, kde jsou. Peter Gábor nicméně vidí důležitost jinde: „Je tu jakási osudovost, něco, co se zdravým rozumem možná ani nedá pochopit. A otázka náhody. Tedy – jak se říká – chvíle, kdy se v nesprávný čas ocitnete na nesprávném místě. To je snad moje odpověď a klíč k historii, která za událostmi v Trubadúrovi stojí.“ V nové liberecké inscenaci zkrátka získáte pocit, že mnohé motivace se ani nedají dost dobře analyticky vyložit. „A důležité tajemství, které v předloze cítím, zůstává zachované,“ říká režisér.

Díváme-li se na Trubadúra optikou rodinných vazeb, dojde nám, že Leonora má vlastně nakročeno k tomu, aby sama založila rodinu a stala se – patrně velmi citovou a milující – manželkou a matkou. Do jisté chvíle máme dojem, že by k tomu opravdu mohlo dojít. A režisér přiznává, že v případě Leonory byla motivace k vybudování této postavy velmi pozitivní: „Jako bych u ní cítil protipól k tragické příhodě s dítětem a Azucenou. Viděl jsem v ní někoho, kdo konečně nastaví nějaká jiná pravidla, založí rodinu, jak říkáte, v rámci onoho obrazce vztahů ústřední čtveřice povede novou linii. Že vznikne něco krásného a čistého!“

Rafinovaným paradoxem Verdiho Trubadúra je také vztah dvou bratrů, Manrica a Luny. Vztah, který je a zároveň není. My, diváci, o něm víme, oni sami o něm nemají tušení. Snad jen Manrico, když ho při souboji „hlas krve“ nabádá, aby Lunu ušetřil. „Ano, tuhle okolnost je velmi těžké sdělit. V činohře na to máte písmenka a pauzy, ale u Verdiho jde hudba neúprosně vpřed. Limituje jevištní čas i čas pro rozvíjení reakcí. A v tomto žánru něco prostě spadne pod stůl, protože na to jednoduše v toku hudby není čas. Mnohdy ale stačí, když o dané okolnosti ví sám herec. A s tím postavu modeluje,“ říká Peter Gábor. Ideální by asi bylo, kdyby Luna a Manrico sdíleli jakési vnější znaky, esteticky, fyziognomicky, aby jejich příbuznost byla zjevná. Najít ovšem tenoristu a barytonistu podobné postavy a vzezření je těžký úkol… Peter Gábor uzavírá: „Intuitivně jsem dospěl k motivu a způsobu, jakým vztah obou bratrů podtrhnout. To je ona pomyslná pupeční šňůra, v našem případě zdánlivě nekonečný gumový popruh, jakási nit života, kterou na jevišti propojujeme určité body, vytváříme vazby a obrazce teritorií jednotlivých postav.“ Tento prvek se dále ještě scénograficky rozvíjí a ve finále jsou pak tyto pevné vazby mezi postavami a osudové vymezení jejich mikrosvěta zároveň jejich pouty.

Za všechny sólisty, kteří si vysloužili ovace premiérových diváků, bych uvedl domácí sólistku Lívii Obručník Vénosovou v roli Leonory. Občasná menší srozumitelnost či chvílemi ostřejší tón ve vyšší poloze nejsou u mladých zpěvaček vzácné, když se dotknou své momentální oborové hranice. Ale je zřejmé, že Lívii se daří jak v životě, tak na scéně. Snad její trojnásobné mateřství přináší ovoce v podobě probarvené střední polohy, vřelého úsměvu, jemnosti, něhy a odhodlanosti vykročit na cestu od romantické postavy k ženě zničené posedlostmi okolního světa. Kateřina Jalovcová jako Azucena přijela na scénu na vozíku a i když z něj vstala, velmi dbala na to, aby její staré cikánce zůstala pokřivená kostra a ochablé končetiny. Jen chvílemi se snad nechala strhnout emocemi v hudbě k takové energii, kterou bychom od staré ženy, stižené artrózou a revmatismem, asi nečekali. Pěveckým výrazem spolehlivě pokryla zlomy mezi zoufalou matkou a lidskou troskou, stiženou touhou po pomstě. Její vyrovnaný, barevný hlas zněl spolehlivě ve všech polohách. Také pěvci Paolo Lardizzone jako Manrico a Andrij Shkurhan jako Hrabě Luna předvedli, že v našich vodách dokážeme najít umělce hodné verdiovských úkolů. A pak je tu basista Pavel Vančura v menší roli Ferranda. Tento pilíř libereckého ansámblu sice odešel v loňském roce do důchodu, leč ne kvůli odpočinku, nýbrž proto, aby si mohl vybírat nabídky. Zůstává neselhávajícím interpretem a svému Ferrandovi udělil strohost ve výrazu a sytý, vyrovnaný tón bez výkyvů ve srozumitelnosti či ostrosti. A prostými prostředky dosaženou démoničnost ve chvíli, kdy s baterkou v ruce líčí hraběcí historii.

Už mnohokrát jsme se přesvědčili, že italský repertoár svědčí i orchestru liberecké opery. Pod taktovkou šéfa opery Martina Doubravského nás s neúprosně pravidelným tempem a s detailními rytmickými nuancemi vede dramatem a dává už od samého začátku tušit finální tragédii. Liberecký sbor vedený Annou Novotnou-Peškovou dokázal vytvořit jak nespoutanou a výrazně individualizovanou bandu cikánů, tak jednolité šiky vojenských družin či klášterního osazenstva.

Budete-li hledat, co by vás mohlo přimět k návštěvě nového libereckého Trubadúra, určitě najdete.