Na spáleništi lidských emocí aneb Liberec má novou inscenaci Trubadúra

  1. 1
  2. 2

Rafinovaným paradoxem Verdiho Trubadúra je také vztah dvou bratrů, Manrica a Luny. Vztah, který je a zároveň není. My, diváci, o něm víme, oni sami o něm nemají tušení. Snad jen Manrico, když ho při souboji „hlas krve“ nabádá, aby Lunu ušetřil. „Ano, tuhle okolnost je velmi těžké sdělit. V činohře na to máte písmenka a pauzy, ale u Verdiho jde hudba neúprosně vpřed. Limituje jevištní čas i čas pro rozvíjení reakcí. A v tomto žánru něco prostě spadne pod stůl, protože na to jednoduše v toku hudby není čas. Mnohdy ale stačí, když o dané okolnosti ví sám herec. A s tím postavu modeluje,“ říká Peter Gábor. Ideální by asi bylo, kdyby Luna a Manrico sdíleli jakési vnější znaky, esteticky, fyziognomicky, aby jejich příbuznost byla zjevná. Najít ovšem tenoristu a barytonistu podobné postavy a vzezření je těžký úkolPeter Gábor uzavírá: „Intuitivně jsem dospěl k motivu a způsobu, jakým vztah obou bratrů podtrhnout. To je ona pomyslná pupeční šňůra, v našem případě zdánlivě nekonečný gumový popruh, jakási nit života, kterou na jevišti propojujeme určité body, vytváříme vazby a obrazce teritorií jednotlivých postav.“ Tento prvek se dále ještě scénograficky rozvíjí a ve finále jsou pak tyto pevné vazby mezi postavami a osudové vymezení jejich mikrosvěta zároveň jejich pouty.

G. Verdi: Il Trovatore, Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2019 (zdroj DFXŠ Liberec)

Za všechny sólisty, kteří si vysloužili ovace premiérových diváků, bych uvedl domácí sólistku Lívii Obručník Vénosovou v roli Leonory. Občasná menší srozumitelnost či chvílemi ostřejší tón ve vyšší poloze nejsou u mladých zpěvaček vzácné, když se dotknou své momentální oborové hranice. Ale je zřejmé, že Lívii se daří jak v životě, tak na scéně. Snad její trojnásobné mateřství přináší ovoce v podobě probarvené střední polohy, vřelého úsměvu, jemnosti, něhy a odhodlanosti vykročit na cestu od romantické postavy k ženě zničené posedlostmi okolního světa. Kateřina Jalovcová jako Azucena přijela na scénu na vozíku a i když z něj vstala, velmi dbala na to, aby její staré cikánce zůstala pokřivená kostra a ochablé končetiny. Jen chvílemi se snad nechala strhnout emocemi v hudbě k takové energii, kterou bychom od staré ženy, stižené artrózou a revmatismem, asi nečekali. Pěveckým výrazem spolehlivě pokryla zlomy mezi zoufalou matkou a lidskou troskou, stiženou touhou po pomstě. Její vyrovnaný, barevný hlas zněl spolehlivě ve všech polohách. Také pěvci Paolo Lardizzone jako Manrico a Andrij Shkurhan jako Hrabě Luna předvedli, že v našich vodách dokážeme najít umělce hodné verdiovských úkolů. A pak je tu basista Pavel Vančura v menší roli Ferranda. Tento pilíř libereckého ansámblu sice odešel v loňském roce do důchodu, leč ne kvůli odpočinku, nýbrž proto, aby si mohl vybírat nabídky. Zůstává neselhávajícím interpretem a svému Ferrandovi udělil strohost ve výrazu a sytý, vyrovnaný tón bez výkyvů ve srozumitelnosti či ostrosti. A prostými prostředky dosaženou démoničnost ve chvíli, kdy s baterkou v ruce líčí hraběcí historii.

Už mnohokrát jsme se přesvědčili, že italský repertoár svědčí i orchestru liberecké opery. Pod taktovkou šéfa opery Martina Doubravského nás s neúprosně pravidelným tempem a s detailními rytmickými nuancemi vede dramatem a dává už od samého začátku tušit finální tragédii. Liberecký sbor vedený Annou Novotnou-Peškovou dokázal vytvořit jak nespoutanou a výrazně individualizovanou bandu cikánů, tak jednolité šiky vojenských družin či klášterního osazenstva.

Budete-li hledat, co by vás mohlo přimět k návštěvě nového libereckého Trubadúra, určitě najdete.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na