Nabucco v Ostravě – pocta k devadesátinám režiséra Miloslava Nekvasila

Ředitel Národního divadla Moravskoslezského Jiří Nekvasil dal tuto inscenaci jako dárek k 90. narozeninám svému otci, dlouholetému a legendárnímu režisérovi tohoto divadla Miloslavu Nekvasilovi. A vybral právě Nabucca, který měl premiéru 8. června 1968. Autorem výpravy byl skvělý scénograf Vladimír Šrámek a tato výprava se stala rovněž základem nově zrekonstruované inscenace.

Scéna je opravdu obdivuhodná, svojí jednoduchostí, variabilitou i divadelností. Dvě paralelní schodiště s průchodem a propojené mostkem působí monumentálně a evokují babylonské zikkuraty. Pohyb na točně umožňuje bleskové přestavby a pohled na stavbu z boku stačí pro evokaci přístřešku, pohled zezadu zase poslouží jako vězení. Geniálně jednoduché a zcela divadelně funkční. Kostýmy jsou ale nové, vytvořila je pro tuto inscenaci paní Marta Roszkopfová. Doplňují scénu a dávají jí romanticko-historický ráz a jsou jednoduché, přesto efektní. A nad tím vším visí rudé slunce Babylonu.

Režijně připravil operu syn někdejšího režiséra, Jiří Nekvasil a jak sám uvádí v programu k inscenaci, vycházel přesně z režijní knihy svého otce, který ji vedl velmi poctivě a jsou v ní i poznámky k realizaci scénografie. „Vytvářím ji jako své velké poděkování za sebe i celé divadlo i jako vyznání obdivu ke společnému dílu tandemu režiséra Miloslava Nekvasila a scénografa Vladimíra Šrámka, kteří společnou prací v letech 1960 – 1990 napsali výraznou kapitolu v inscenačním stylu ostravské opery…“ napsal Jiří Nekvasil v programu k inscenaci.

Hudebně operu nastudoval dirigent Adam Sedlický, který k ní přistoupil jako ke klenotu operní literatury. Orchestru dal svěží tempa i majestátnost, kterou obstaraly žestě s obdivuhodnou přesností, celý orchestr působil kompaktně a vyváženě a přes velké dynamické rozpětí dokázal nepřekrývat pěvce a dát jim prostor k pěveckému prosazení. Mohutnou složkou v inscenaci je sbor, jeho sezpívanost je přesná, jednotlivé hlasové skupiny jsou vyvážené a zejména nejvíc očekávaný „sbor Židů“ zní obdivuhodně plasticky. Zde se ukazuje, že režisér uměl pracovat nejen se sólisty, ale i se sborem, což nebývá vždy pravidlem. Kontakt sboru s publikem působí přirozeně, má stále nějakou akci, která je uměřená a narušuje jeho statičnost výtvarně působícími živými obrazy. Sbormistr Jurij Galatenko vytvořil ze sborového tělesa živoucí a kompaktní organismus, který přináší do inscenace dramatický prvek.

Premiérové obsazení bylo vybráno překvapivě. Nad vším konáním kralovala postava Abigail, jakoby celý příběh patřil jen jí. Maida Hundeling, německá pěvkyně, se pravidelně objevuje s úspěchem na českých jevištích, ale tentokrát předčila očekávání. Její Abigail je přesvědčivá i herecky a plní divadlo mohutně znějícím dramatickým sopránem, ale je schopná i krásných pian, která ozvláštňují její pěvecký projev. Její Abigail není jen zlá a mocichtivá, ale i žena, toužící po něze a lásce, což z ní dělá životnou postavu. Babylonského krále Nabucca vytvořil na premiéře Martin Bárta, který z počátku působil poněkud utlumeně, ale postupně pěvecký projev rozšiřoval, aby mu dal vrchol ve čtvrtém jednání, kdy se z pomateného člověka znovu stává obávaný vládce. Tady již jeho hlas měl patřičný rozsah a plně znějící barevnost.

Ismael v podání Josefa Moravce zněl příjemně a zvučně, ale Martin Gurbaľ jako by se v roli velekněze Zachariáše příliš necítil. Horní poloha byla poněkud zastřená a dokonce ani jeho pověstné hloubky neměly takovou hutnost, na jakou jsme u něho zvyklí. Ve střední poloze ale to byla jeho plná a temná barva, která bere za srdce. Nabuccovu dceru Fenenu představovala sopranistka Alžběta Vomáčková, jejíž soprán měl zvonivé výšky, ale herecky byla poněkud ostýchavá a nevýrazná. Hutný a barevný hlas uplatnil i Jakub Kettner jako velekněz Baalův, příjemný výkon přinesli i Václav Morys jako babylonský voják Abdallo a Eva Dřízgová-Jirušová jako Zachariášova sestra Anna.

Inscenace se přiřadila k tomu nejlepšímu, co lze nyní v Ostravě vidět a obecenstvo výkony právem odměňovala nadšeně. Vděk a obdiv patřily zejména režisérské legendě, Miloslavovi Nekvasilovi, který byl premiéře přítomen a neskrýval dojetí z uznání, kterého se mu – po právu – od publika znovu po létech dostalo.