Nadčasová Coppélia: Premiéra Baletu Národního divadla se blíží

Coppélia vypráví o nástrahách milostných vztahů, a i když patří mezi tři nejvýznamnější tituly francouzského baletu 19. století (Giselle, La Sylphide, Coppélia), které se na jevišti dochovaly v „živé baletní tradici“, neumírají zde hrdinové pro nedostižnou lásku. Naopak – příběh je uzavřen happy endem, svatbou. Neobvyklým podnětem je postava Coppélie, domnělé dcery vynálezce mechanických strojů a hraček doktora Coppélia. Krásná dívka sedí každý den s knihou na balkoně vysokého domu a vzbuzuje pozornost nejen místních mládenců včetně Franze, ale i jeho snoubenky, žárlivé a podnikavé Swanildy. Nikdo netuší, že Coppélia je loutka, která čeká, až ji její tvůrce oživí. A zápletka? O svou duši má kvůli Coppélii přijít Franz. Jeho životní lekce končí šťastně – loutka zůstane loutkou, Franz díky Swanildě pozná svůj bláhový omyl a je zachráněn.

Balet již v roce 1870 reflektoval pokrokovost a zdá se, že svým námětem umělého člověka předběhl dobu. Lidé konce 19. století byli okouzlení mechanickými hračkami a „oživlými“ stroji, pořádali světové výstavy, kde předváděli technické výdobytky. Coppélia byl tedy opravdu nový balet nové doby: byl usazen v realitě a reagoval na aktuální vědecký pokrok. Navíc zrcadlil národnostní myšlenku, revoluční ideje po roce 1848. Odehrával se v pohraniční rakouské korunní zemi, v Haliči. Skladatel Léo Delibes se inspiroval folklorní bohatostí regionu, v Coppélii poprvé uvedl na baletní scénu nejen polskou mazurku a maďarský čardáš, ale i českou polku. To všechno ve své verzi zanechal i Ronald Hynd. Svou Coppélii komponoval v úctě k tradici, pohybovému obsahu a tvůrcům, kteří jsou v rodokmenu inscenace zapsáni – Arthur Saint-Léon, Marius Petipa a Enrico Cecchetti.

Balet jistě obsahuje detaily, které si dnešní divák musí „přeložit“, neboť nežijeme v roce 1870, ale něco zůstalo stejné: touha vytvořit umělého člověka. Na této linii najdeme spisovatele E. T. A. Hoffmanna, jehož myšlenkami je Coppélia inspirovaná, a ze stejného zdroje čerpal Čajkovského Louskáček. Dvacáté století přineslo Stravinského Petrušku a Čapkova robota – a století naše? Propadlo této fascinaci úplně, a nejen v umění. Zeptejme se umělé inteligence, zda touží po našem člověčím srdci, po naší lidské duši. Co se dozvíme?! „Přejme si, aby nás Swanildy celého světa uchránily od naší pošetilé snahy hrát si na bohy, stavět se do středu vesmíru a ovládat realitu svými výtvory. Doufejme, že si zachováme vědomí toho, v čem spočívá naše skutečné lidství a kde začíná a končí etický normativ naší civilizace. Pomůže v tom i kouzelná Coppélia Ronalda Hynda ve Státní opeře,“ myslí si tvůrci.

Ronald Hynd se narodil v roce 1931 v Londýně. Vystudoval Rambert School, stal se prvním sólistou Ballet Rambert. Od roku 1954 působil v souboru The Royal Ballet v Covent Garden a také zde dosáhl na nejvyšší post prvního sólisty. Tančil všechny hlavní role klasického repertoáru, nejčastěji s britskou primabalerínou Annette Page, s níž byl ženatý šedesát let až do její smrti v roce 2017.

Po ukončení taneční kariéry se Ronald Hynd začal věnovat choreografii, jeho nejslavnější balet Veselá vdova byl uveden jednadvaceti nejprestižnějšími světovými soubory. V letech 1970–1973 a 1984–1986 byl Ronald Hynd šéfem baletu v Bavorské státní opeře v Mnichově, pro nějž vytvořil mimo jiné inscenace Šípková Růženka, Louskáček a Coppélia a mnoho dalších. V roce 2020 byl vyznamenán The Royal Ballet Governors’ Award za zásluhy o britský balet a v roce 2022 získal cenu tanečních kritiků za celoživotní dílo. V roce 1991 vytvořil choreografii speciální inscenace Sylvia u příležitosti „Serenade to a Princess“ k oslavě třicátých narozenin Diany, princezny z Walesu.