Další počin agentury Nachtigall Artists
Nadine Sierra se proslavila především díky lyrickým a belcantovým rolím repertoáru 19. století. V roce 2009 se stala nejmladší vítězkou grand finále pěvecké soutěže Metropolitan Opera National Council Auditions v New Yorku, poté vystupovala na mnoha velkých světových pódiích a její úspěšná kariéra byla potvrzena účastí na loňském operním plese Vídeňské státní opery, kde se jí dostalo zvláštní pocty vystoupit.
Prague Philharmonia doprovází operní hvězdy, které agentura Nachtigall Artists do Čech přivádí pravidelně. S doprovodem pěvců má tento orchestr velkou zkušenost a dirigent pro sobotní večer Rastislav Štúr, šéf Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, rovněž. Vzájemnou symbiózu ukázala Prague Philharmonia s Rastislavem Štúrem už v první skladbě. Jako z ničeho se ozvaly první tóny předehry k opeře La traviata s citlivým výrazným prostřídáním tempa i dynamiky v průběhu skladby. Z orchestru bylo cítit nadšení a pozitivní energie, která se přenášela i na diváky.
Hvězda večera zaujala pregnantní výslovností
První skladba, kterou Nadine Sierra zvolila pro valentýnský večer, byla árie Violetty Sempre Libera z prvního dějství Verdiho opery La traviata. Náročná árie byla na úvod jistě dramaturgicky dobrou volbou, pro sopranistku však nepůsobila zcela komfortně. První fráze recitativu È strano! tradičně začíná v pianu, aby bylo možné vytvořit dynamický oblouk. Sierra ale takovou dynamiku nezvolila, prvním frázím árie tím pádem chyběla pružnost a nosnost, nehledě na velké rozdíly mezi střední polohou sopranistky a vyššími tóny. Ty působily užší a s výraznějším vibratem, navíc ve slabší dynamice i šustily. V části Croce e delizia al cor zazněla málokdy užívaná, složitější kadence kterou však sólistka zvládla s jistotou a bravurou. Ta však některé diváky „vyprovokovala“ k okamžitému potlesku a sopranistka proto musela odsadit následující frázi Folie, Folie. Bylo vidět, že jí potlesk sice těší, ale zároveň působil v tomto místě rušivě. Snažila se zůstat koncentrovaná, ale tato nevyžádaná pauza možná způsobila nejistý intonační nástup prvního Folie a toto vytržení z koncentrace vedlo později i k nepatrnému hlasovému zakolísání. Zkušená pěvkyně to však ustála a následující rychlá část byla již bez zaváhání. Místo tenorového sóla zazněl medový zvuk sólového violoncella, kterého se citlivě ujal Lukáš Pospíšil. Koloratury sopranistky byly přesné, i přes rychlé tempo dobře čitelné. V závěru árie jsme se dočkali i tříčárkovaného Es, které bylo jisté a plné.
Následující skladbou byla árie Magdy z opery La Rondine Giacoma Pucciniho Chi il bel sogno di Doretta. Árie není jednoduchá, v části Folle amore! Folle ebbrezza! sopranistce hlas příjemně zvonil, scházelo mi tam ovšem psané sostenendo, které podle mého názoru dodá árii hloubku a tah. Stejně tak jsem postrádala změnu dynamiky mezi Ah! Mio sogno! a Ah! Mia vita!, která je v pianu tak krásná. Dále nijak nepracovala s agogikou a poslední tón byl trochu příliš rozšířený, což způsobilo lehce nedotaženou intonaci. Preferuji, když tuto árii zpívají dramatičtější hlasy, což Sierra i přes výraznou barvu není.
Tento dojem se mi potvrdil i v následujících dvou áriích. Lo vidi, e ‚l primo palpito,árie Luisy Miller z Verdiho stejnojmenné opery, působila v podání sopranistky tak jistě, jako kdyby to Verdi napsal přímo pro ni. Hlas zněl lehce, jako cvrlikání ptáků, nepůsobil nijak nepřirozeně zúžený a krásně zaplnil celý prostor Smetanovy síně. Byl příjemně posazený v rezonanci s dokonalou oporou těla. Výšky zněly v této árii o mnoho jistěji a plněji, než tomu bylo ve Violettě i Magdě.
Poslední árie první části koncertu Dieu! Quel frisson court dans mes veines… Amour, r’anime mon courage z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda byla nádherná, medová, pro její hlas ideální. Dočkali jsme se i střídání dynamik a procítěného legata. Velmi oceňuji výslovnost a celkovou srozumitelnost ve všech skladbách.
Nadine Sierra zpívala i muzikálové písně pro muže
Druhá polovina koncertu byla věnována muzikálům, což je jistě atraktivní pro laickou část publika, avšak když přijede do Obecního domu taková světová operní hvězda, je to tak trochu škoda. Pro Nadine Sierru by jistě nebyl problém uzpívat večer plný árií. Její hlas zněl stále uvolněně, když na diváky promluvila, nebyl na něm znát sebemenší náznak únavy. Předehra k West Side Story Leonarda Bernsteina však muzikálovou část uvedla důstojně. Orchestr i dirigent si ji viditelně užívali. Především bicí sekce svou energickou hrou diváky téměř rozpohybovala.
Nadine Sierra po předehře vstoupila na jeviště v odvážných rudých šatech, které jen podtrhly následující lehčí žánr. V druhé části se sopranistka několikrát pustila do písní, které běžně zpívají muži a pokaždé vysvětlila proč. První z nich byla píseň Tonyho Maria, kde ukázala obdivuhodnou schopnost znělého hrudního rejstříku, který se nesl sálem stejně dobře jako vyšší tóny. Místy její zpěv zněl až vyloženě neklasicky a popustila v ní uzdu svému temperamentu. O to více mě překvapilo, jaké tempo bylo zvoleno v písni I Feel Pretty. Bylo citelně pomalejší, než jsme zvyklí z většiny nahrávek této skladby, ale paradoxně se mi toto provedení líbilo méně než předchozí píseň Tonyho. Další píseň People Will Say We’re in Love z muzikálu Oklahoma! na našich pódiích často nezaznívá a pokud ji opět někdo světový nezařadí do svého recitálu, asi ji už znovu neuslyším. Nebyl to můj šálek kávy.
Poté si vzal slovo opět orchestr a procítěně zahrál instrumentální verzi notoricky známé písně Moon River Henryho Manciniho.
Následoval muzikál My Fair Lady, kdy Nadine Sierra opět zvolila mužskou píseň z prvního dějství On the Street Where You Live, kterou zpívá Freddy. Píseň jí ale sedla, opět v ní umně střídala hrudní rejstřík s hlavovým, perfektně technicky zvládnuté bez rušivých přechodů.
V písni Lízy Bed! Bed! I couldn’t go to bed! prokázala muzikalitu a hudební vkus. V opakování části I Could Have Danced All Night nechala vždy nejprve frázi zahrát orchestr a poté se vždy vkusně připojila.
Posluchači si vytleskali čtyři přídavky
Ačkoli bych na závěr očekávala skladbu například rychlejšího tempa, případně nějakou notoricky známou píseň, zakončení to bylo harmonické, s předtuchou minimálně jednoho přídavku. Prvním ze čtyř přídavků byla neapolská píseň ‚O Sole Mio, kterou známe všichni především v interpretaci Luciana Pavarottiho. Mylně bývá považována za lidovou. Autorem je však italský skladatel Eduardo di Capua. Slyšet ji od lyrického sopránu bylo trochu nezvyklé. Viditelně si tu píseň užívala, na boku vzala z dekorací několik rudých růží, sešla z pódia a rozdala je několika divákům v prvních řadách. Svým přednesem si vysloužila potlesk diváků ve stoje. Energie, která z ní sršela a hraná koketerie s dirigentem vyvolala na tvářích diváků úsměvy.
Dalším přídavkem byla píseň Summertime z opery Porgy a Bess George Gershwina. Značně mě zklamala absence pianové dynamiky na začátku skladby a zpěv na širší krk, který pravděpodobně způsobil mírné intonační nedokonalosti. Považuji tuto árii opět vhodnou spíše pro dramatičtější hutnější soprány, stejně tak je tomu u Pucciniho árie Toscy Vissi d’arte, která zazněla jako třetí přídavek. Tah dlouhých frází a napětí jsou pro tuto árii klíčové, toho však není lyricko-koloraturní soprán schopen. Hlas Nadine Sierry zní sice tmavě a plně, dramatický ale není. Pro její hlas je tolik nádherné literatury, že ji nemá šanci vyčerpat za celý život. Domnívám se, že její typ hlasu do role Toscy nedozraje, ačkoli samozřejmě křišťálovou kouli nemám.
Puccini toho pro lyrické hlasy bohužel mnoho nenapsal, ale Lauretta k tomuto repertoáru patří. Árie O mio babbino caro, která byla posledním přídavkem, sopranistce sedí, může si v ní dovolit odstiňovat krásná piana i plnější tóny. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že je škoda, pokud se pěvci tolik pouští do mimooborových kusů. Nadine Sierra je ve svém oboru fenomenální, bylo by proto ideální, kdyby se ho držela.
Nachtigall Artists: Nadine Sierra
14. února 2026, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Giuseppe Verdi: La traviata, předehra
Giuseppe Verdi: La traviata, È strano!… Sempre libera
Giacomo Puccini: La Rondine, Chi il bel sogno di Doretta
Giuseppe Verdi: Un giorno in regno, předehra
Giuseppe Verdi: Luisa Miller, Lo vidi, e ‚l primo palpito
Charles Gounod: Romeo a Julie, Dieu! Quel frisson court dans mes veines… Amour, r’anime mon courage
Leonard Bernstein: West Side Story, předehra
Leonard Bernstein: West Side Story, Maria (Tony)
Leonard Bernstein: West Side Story, I Feel Pretty (Maria)
Richard Rodgers a Oscar Hammerstein II: Oklahoma!, People Will Say We’re in Love (Laurey & Curly)
Henry Mancini: Moon River
Alan Jay Lerner a Frederick Loewe: My Fair Lady, On the Street Where You Live (Freddy)
Alan Jay Lerner a Frederick Loewe: My Fair Lady, Bed! Bed! I couldn’t go to bed!… I Could Have Danced All Night (Eliza)
Meredith Willson: The Music Man, Till There Was You (Marian)
Eduardo di Capua: ‚O Sole Mio
George Gershwin: Porgy a Bess, Summertime
Giacomo Puccini: Tosca, Vissi d´arte
Giacomo Puccini: Gianni Schicchi, O mio babbino caro
Účinkující
Nadine Sierra – soprán
Prague Philharmonia
Rastislav Štúr – dirigent
