V rozhovoru s Matthewem McConaugheym pro stanici CNN a magazín Variety se americký herec Timothée Chalamet nechal slyšet, že si pro svou kariéru záměrně vybírá formy umění, které jsou „relevantní“. „Nechtěl bych pracovat v baletu nebo opeře, kde máte pocit, že se tu věc snažíte udržet naživu, i když už o ni nikdo nestojí,“ prohlásil herec a dodal, že právě u fanoušků těchto žánrů pravděpodobně „přišel o pět a půl diváka“.
Digitální protiúder světových scén aneb Jak neprobouzet spící divu
Timothée se však tímto tvrzením dopustil taktické chyby – zapomněl totiž, že lidé od opery jsou na drama zvyklí a mají ho takříkajíc „v krvi“. Jsou to lidé, kteří tráví večery sledováním, jak někdo zpívá dvacet minut o tom, že umírá na souchotiny, zatímco ho probodává jeho vlastní otec. Reakce operního světa tak na sebe nenechala dlouho čekat – dalo by se říci, že na instituce, které měly být podle herce už dávno po smrti, byla nečekaně svižná – newyorská Metropolitní opera kontrovala videem, ve kterém předvedla mravenčí práci stovek řemeslníků a umělců. Vídeňská státní opera vsadila na autenticitu a zveřejnila video s mladými diváky, kteří Chalameta rovnou pozvali do rakouské metropole.
Los Angeles Opera se s tím příliš „nepárala“ a herci vzkázala: „Rádi bychom ti nabídli volné vstupenky na Glassova Achnatona, ale teď je vyprodáno. Pokud si pospíšíš, v předprodeji je ještě pár posledních lístků seženeš.“ Poté se přidaly i další operní domy – od milánské La Scaly přes Bavorskou státní operu až po Operu Holland Park, která připomněla svých 40.000 letních návštěvníků.
Marketingový fenomén „Sleva TIMOTHEE“
Vrcholem se pak stal marketingový tah Seattle Opera, která zavedla slevový kód „TIMOTHEE“, diváci tak díky hercově ignoranci získali 14% slevu na některá představení Bizetovy Carmen. Pittsburgh Opera šla ještě dál a divákům „na počest Timmiho“ nabídli rovnou slevu 30 % a tvůrci oscarového snímku Viva Verdi! nabídli dokonce 40% slevu na streamování filmu.
Chalametova slova o „přežité formě umění“ nejsou v jeho případě ničím novým – vyjádřil se tak již v roce 2019 v talk show u Grahama Nortona. Muzikologové jen suše poznamenali, že označit operu za „statický žánr“ vyžaduje jistou dávku mentální akrobacie. Opera je totiž Gesamtkunstwerk. Je to multimediální útok na smysly, který se nebojí využití všech dostupných moderních technologií – a to vše proto, aby vám někdo mohl do ucha bez mikrofonu zařvat tak silně, že vám přeskupí vnitřní orgány. A jak připomněla Hawaii Opera Theatre při propagaci světové premiéry Kamalehua: The Sheltering Tree, opera není žánrem statickým. Dnešní dramaturgie se stále častěji zaměřuje na moderní a dosud nevyprávěné příběhy, které posouvají hranice žánru i scénického zpracování.
Největší ironií zůstává, že sám Chalamet ve svých nedávných rozhovorech vyzdvihoval rodinnou tradici – jeho matka i babička tančily v New York City Ballet. Je proto otázkou, proč se v rámci budování image moderní filmové ikony snaží od elitního umění distancovat – zřejmě se rozhodl, že dlouhá tradice je něco jako starý svetr po dědečkovi – sice zahřeje, ale na Instagramu v něm vypadáte neforemní.
Hlasy zvenčí: Doja Cat i SNL
Do diskuse vstoupily i osobnosti mimo světa klasické hudby. Rapperka Doja Cat ve videu na TikToku připomněla herci staletou tradici obou oborů a zdůraznila obdiv a zájem, který diváci k výkonům umělců chovají. Kontroverze se stala i terčem satiry v pořadu Saturday Night Live, kde v segmentu „Weekend Update“ glosovali hercův postoj jako dost nešťastné vyjádření v rámci propagace filmu o ping-pongu.
Zda tento mediální přešlap ovlivní Chalametovu cestu za Oscarem, zůstává otázkou. Jisté však je, že operní průmysl využil jeho neobratná vyjádření k největší globální PR kampani za poslední roky, čímž paradoxně dokázal pravý opak toho, co herec tvrdil: že opera je stále živá, vtipná a schopná okamžité reakce.
Nicméně bychom však rádi byli u toho, až bude Timothée vysvětlovat své matce, že její baletní kariéra byla jen „přežitý koníček“.
Celosvětový muzikologický kontext: Je opera skutečně „přežitek“?
- 1. Opera jako „Gesamtkunstwerk“ 21. století: Muzikologové připomínají, že opera nikdy nebyla jen „zpěvem v kostýmech“. Je to komplexní multimediální forma (Gesamtkunstwerk), která v současnosti využívá nejmodernější technologie – od digitálních projekcí po prostorový zvuk. Argumentují, že v éře vizuality je opera pro moderního diváka přirozeně atraktivní, protože nabízí pohlcující (imerzivní) zážitek, který filmové plátno nedokáže plně nahradit.
- 2. Žánr, který se neustále vyvíjí: Odborníci odmítají představu opery jako muzejního exponátu. Poukazují na fakt, že každoročně vznikají stovky nových děl, která reflektují aktuální společenská témata – od klimatické krize po technologie a lidská práva (například díla Kaiji Saariaho či Johna Adamse). Opera tedy není „udržována naživu“ uměle, ale přirozeně dýchá skrze novou tvorbu.
- 3. Akustické vjemy v digitálním světě: V době, kdy je většina zvukových vjemů digitálně upravena a komprimována, muzikologové vyzdvihují fyzikalitu a čistotu operního hlasu. Lidský hlas, který bez mikrofonu naplní sál pro tři tisíce lidí, je fascinujícím akustickým fenoménem, který v lidech vyvolává hlubokou emocionální a fyziologickou odezvu, jež je v digitální kultuře čím dál vzácnější.
- 4. Demokratizace skrze „Alternative Content“: Argument o „nezájmu“ vyvracejí muzikologové daty o návštěvnosti přenosů do kin (například The Met: Live in HD). Tyto přenosy zpřístupňují špičkové umění milionům lidí po celém světě za zlomek ceny, čímž bourají mýtus o elitářství a ukazují, že o žánr je zájem napříč kontinenty i sociálními vrstvami.
- 5. Opera jako základní milník popkultury: Muzikologové často upozorňují na to, jak hluboce je opera zakořeněna v DNA současné kultury. Od filmových soundtracků až po videohry – principy operní dramatiky a leitmotivů jsou široce užívané v ostatních žánrech. Tvrdit proto, že opera nikoho nezajímá, je popřením základů, na kterých stojí i současná filmová a herní produkce.
