Národ sobě – kultura tobě: Festival protichůdnosti

Hned v úvodu je třeba uznat, že události podobného ražení česká kulturní scéna nepochybně potřebuje a potřebovat bude, zvlášť v těchto podivných časech. Za to, že se počin rozhodlo hostit zrovna Národní divadlo, rozhodně patří jeho vedení velký dík. Kde jinde totiž uspořádat megakoncert prezentující tuzemskou hudební scénu napříč žánry, v originálních fúzích a mnohdy v netradičních hudebních aranžích, než právě v českém divadelním svatostánku? Existuje v současné době lepší způsob, jak divákům předat alespoň špetku živého umění tak, jak si je pamatují z dob předpandemických? A bylo vůbec možné vybrat lepší datum, než jakým je, téměř na den přesně, smutné výročí plošného uzavření kulturních akcí? Všechny tyto skutečnosti hrály tvůrčímu týmu Národ sobě – kultura tobě do karet. Ty se ale podařilo využít jen zčásti.

Základním problémem večera, který se právě kvůli tomu zdál mnohonásobně delší, než reálně byl, se stala moderátorská dvojice Ondřej Cihlář a Petr Prokop. Oba pánové dostali od produkce velmi náročný úkol – logicky propojit i zdánlivě žánrově nesouvisející vystoupení. U toho ještě museli stihnout přebíhat mezi jednotlivými vstupy po různých místech uvnitř či vně Národního divadla. Naneštěstí se dvojice musela držet poněkud krkolomného scénáře, který byl mnohdy nad jejich rétorické síly. V každém vstupu jsme se tedy mohli těšit alespoň z jednoho přeřeku, nevyžádané improvizace a mnohdy i nemístných vtipů. Oba “moderátoři” působili, jako že trpí těžkou dyslexií a nejsou schopni přečíst ani to, co mají napsáno na kartičkách přímo před sebou. Třešničku na pomyslném dortu nasadili Cihlář a Prokop celému večeru v momentech, kdy vedli těžkopádné a křečovitě působící rozhovory s tvůrci slavnostního večera. Snad už jen lehce překvapeným povzdechem lze okomentovat poznámku o “černé Tonye Graves”, která bilancovala na hranici s rasismem, případně nepatřičné uvedení písně Nafrněná v podání Barbory Polákové a jejích kolegyní, který označili moderátoři za “dnes už poněkud ohraný hit”. Jejich projev celkově působil spíše pasivně agresivním dojmem. Namísto podpory vystupujícím umělcům jim povětšinou ještě před samotným vystoupením svým komentářem “podrazili nohy”. A pokud si snad pánové mysleli, že je takto zvolený styl vyjadřování v jakémkoliv ohledu humorný, hluboce se mýlili. V dnešní hyperkorektní době by snad Česká televize něco takového neměla ani odvysílat, pokud ovšem nechce být dobrovolně veřejně lynčována.

Aby toho nebylo málo, neúnosná se zdála i délka koncertu, který trval neuvěřitelných 217 minut. Večer sice nabídl mnohé skvělé výkony, ovšem celkový obraz působil spíše dojmem, že vystoupení byla za sebe seřazena náhodně, bez ladu a skladu. O nějaké hlubší dramaturgii nemohla být řeč, alespoň na první pohled. V tomto ohledu hudební dramaturg koncertu Petr “Kužel” Blažek svůj boj na celé čáře prohrál. Nevyužitý potenciál spolupráce s orchestrem Národního divadla, který po necelých dvou hodinách zmizel na další hodinu a půl, aby se pak vrátil až na samý závěr slavnostního večera, vyloženě zamrzel. Diskutabilní pak byl i výběr interpretů jako takových. Program koncertu, ač prezentován jako multižánrový, vyzněl překvapivě monotematicky. Na jednu stranu skvělá volba střídání pěveckých a tanečně-pohybových čísel, na stranu druhou absence serióznějších hudebních kusů z oblasti vážné hudby, snad vyjma dvou ukázek ze Smetanovy Prodané nevěsty a podivné “coververze” Bizetovy Carmen. Je škoda, že do multižánrového koncertu podle úsudku hudebního dramaturga nepatří více hudby artificiální. Zvlášť, když se koná v honosném prostředí Národního divadla.

Lze-li na koncertu Národ sobě – kultura tobě najít pozitiva, leží určitě v oblasti samotných uměleckých výkonů. Orchestr Národního divadla pod vedením dirigentů Jaroslava Kyzlinka a Kryštofa Marka hrál průzračně, energicky a s odhodláním motivovat diváky k tomu, aby se vrátili do divadelních a koncertních sálů, jakmile to situace umožní. Pokud docházelo k fúzím orchestru a populárních interpretů, je na místě vyzdvihnout skvělé hudební aranže, jejichž autoři ovšem nebyli nikde v titulcích zmíněni, což je politováníhodné. Z celého programu je nepochybně třeba uvést několik opravdu povedených vystoupení. Již zmíněná Barbora Poláková se blýskla v obou svých vystoupeních, ať už při a capellovém provedení písně Nafrněná, nebo v emotivním duetu s Danem Bártou nazvaném Domů. Za zmínku rozhodně stojí Jiří Korn a Ondřej Pivec v originálním provedení písně Tygrovanej sprej, nebo třeba houslista Pavel Šporcl a beatboxer Jaro Cossiga s unikátní autorskou skladbou Magical 24. Neobyčejnou atmosféru přenesly přes obrazovky dva tanečně-pohybové soubory, a to sice Laterna magika Národního divadla s ukázkou z nové inscenace Zázrak (S)tvoření a Cirk La Putyka za doprovodu Muzičky s vystoupením Májka pro kulturu. Elektrizující energii dokázal předat i přes absenci živého publika Vojtěch Dyk v písni Phone Song, stejně tak si počínali v obou svých vystoupeních i Monkey Business s hostující zpěvačkou Annou Fialovou. Mimořádně povedenou humornou vložku obstarali Ondřej Gregor Brzobohatý a Ondřej Ruml v kompilaci úspěšných populárních hitů, trefně nazvané Píseň písní. Jedním z vrcholů koncertu bylo bezpochyby brilantní vystoupení klavíristy Michala Šupáka s autorskou kompozicí Signals, doprovázené Orchestrem Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka. Emoční zastavení a zamyšlení pak poskytly Lenka Dusilová s Monikou Načevou ve skladbě Tma a stejně tak, opět povedeně, Miro Žbirka a Ráchel Skleničková s dumavou písní Čistý svět. Celý koncert pak znamenitě otevřela a uzavřela písněmi Amerika a Černí andělé skupina Lucie za doprovodu Orchestru Národního divadla.

Ačkoliv se program blýskl některými opravdu vynikajícími vystoupeními, dočkali jsme se bohužel i několika naprostých selhání. Mezi nimi například výkony Kapitána Dema, The Atavis, Lovesong Orchestra, Bena Cristovaa, DJ Roxtara, který doslova znásilnil Bizetovu přenádhernou předehru k opeře Carmen, či několikanásobný průšvih se jménem Never Sol, jež během koncertu hudebně pošramotila, co mohla. Je nutné se pozastavit i nad faktem, že duet Znám jednu dívku z Prodané nevěsty zpívali operní sólisté Jiří Sulženko a Richard Samek na mikrofony, nikoliv akusticky. Ač je tato skutečnost možná i pochopitelná z hlediska technického, vzhledem k tomu, že se jedná o živý televizní přenos, v prostorách Národního divadla působila opravdu podivně.

Pomyslný klobouk je třeba smeknout zvlášť před režisérem televizního přenosu Vítem Bělohradským. Promyšlenost obrazových střihů, návaznost kamerových záběrů i načasování jednotlivých obrazů bylo v průběhu celého večera naprosto excelentní. Výtečně odvedená práce. Bylo znát, že všechny složky štábu České televize má režisér pevně ve svých rukou. I díky tomuto faktu byl celý koncert mnohem lépe sledovatelný a vizuálně rozhodně nenudil.

Celý slavnostní večer lze označit jedním, velmi výstižným slovem. Rozpačitý. Je opravdu toto to nejlepší, co může česká hudební scéna napříč žánry nabídnout? Je nutné, aby koncert moderovali lidé, kteří mají problém udržet myšlenku v průběhu věty? Neodradí spíše přepálená délka koncertu diváky od sledování? Sečteno a podtrženo, lépe dramaturgicky vystavěný večer by se vměstnal i do dvou hodin celkového času. Český hudební a taneční “rybníček” může nabídnout mnohem, mnohem více. Kvalitních interpretů je u nás přeci dostatek. Kvůli všem nedokonalostem a přešlapům vyznívá počin Národ sobě – kultura tobě spíše jako festival protichůdnosti. Po elektrizujícím vystoupení přichází naprostý propadák. Po hudebním čísle s kvalitním obsahem následuje plytký popis dalšího dění plný přeřeků a šílených větných konstrukcí. Po velkolepé popové písni nám dramaturgie naservíruje operní vystoupení s mikrofony v rukou.

I přes veškeré výtky a rady pojďme ale společně držet české kultuře palce. Její znovuobnovení po skončení pandemie bude zdlouhavé a mimořádně náročné. Diváci si budou muset být jistí, že jsou v divadle či v koncertním sále v bezpečí. A to může nějakou dobu trvat. Koncerty, jako byl právě tento, ale mohou částečně napomoci českým divákům vzpomenout si, jak krásné a neopakovatelné je živé umění.

Hodnocení autora recenze: 35%

Program

Národ sobě – kultura tobě / přímý přenos ČT Art
27. února 2021, 20:10 hodin
Národní divadlo Praha

Orchestr Národního divadla
Balet Národního divadla
Činohra Národního divadla
soubor Laterny Magiky

Lucie, Chinaski, Václav Neckář & Bacily, Thom Artway, Filip Rácz, Michal Prokop, Jan Hrubý, Never Sol, Vojtěch Dyk, Tomáš Jeřábek, Kapitán Demo, 7krát3, Jiří Korn, Ondřej Pivec, Dan Bárta, Barbora Poláková, Lenka Krobotová, Petra Nesvačilová, Anna Polívková, Markéta Děrgelová, Marie Štípková, Lenka Zahradnická, Kateřina Bohatová, Petra Kosková, Kateřina Pechová, Jana Stryková, The Atavists, Pavel Šporcl, Jaro Cossiga, Peter Aristone, Ondřej Ruml, Ondřej Brzobohatý, Floex, Robot Josef, MIG 21, Monkey Business, Anna Fialová, PSH, DJ Roxtar, Michal Šupák, Pokáč, Anna Slováčková, Čechomor, Martina Pártlová, Clarinet Factory, Martina Hajdyla Lacová, Ben Cristovao, Karol Komenda, Lenka Dusilová, Monika Načeva, Jana Uriel Kratochvílová a Illuminati.ca, Štěpán Markovič, Lovesong Orchestra, Robert Nebřenský, Oto Klempíř, Beata Hlavenková, Cirk La Putyka, Mirek Kemel Trio, Poletíme?, David Vávra, Noisy Pots, Tanita, Ivan Hlas Trio, Kateřina Svobodová, Miro Žbirka, Ráchel Skleničková, Wohnout, Skye a Ross / Morcheeba

Dirigenti: Jaroslav Kyzlink, Kryštof Marek