Národ sobě – kultura tobě: Festival protichůdnosti

V sobotu 27. února 2021 se v pražském Národním divadle uskutečnila dlouho očekávaná akce. Koncert nevídaných rozměrů zahrnul do programu desítky předních českých a slovenských umělců. Tří a půl hodinová pocta kultuře, která je jedním z pandemií nejzasaženějších sektorů, však spíše ukázala, jak protichůdnou kvalitu má česká hudební scéna jako celek.

Hned v úvodu je třeba uznat, že události podobného ražení česká kulturní scéna nepochybně potřebuje a potřebovat bude, zvlášť v těchto podivných časech. Za to, že se počin rozhodlo hostit zrovna Národní divadlo, rozhodně patří jeho vedení velký dík. Kde jinde totiž uspořádat megakoncert prezentující tuzemskou hudební scénu napříč žánry, v originálních fúzích a mnohdy v netradičních hudebních aranžích, než právě v českém divadelním svatostánku? Existuje v současné době lepší způsob, jak divákům předat alespoň špetku živého umění tak, jak si je pamatují z dob předpandemických? A bylo vůbec možné vybrat lepší datum, než jakým je, téměř na den přesně, smutné výročí plošného uzavření kulturních akcí? Všechny tyto skutečnosti hrály tvůrčímu týmu Národ sobě – kultura tobě do karet. Ty se ale podařilo využít jen zčásti.

Základním problémem večera, který se právě kvůli tomu zdál mnohonásobně delší, než reálně byl, se stala moderátorská dvojice Ondřej Cihlář a Petr Prokop. Oba pánové dostali od produkce velmi náročný úkol – logicky propojit i zdánlivě žánrově nesouvisející vystoupení. U toho ještě museli stihnout přebíhat mezi jednotlivými vstupy po různých místech uvnitř či vně Národního divadla. Naneštěstí se dvojice musela držet poněkud krkolomného scénáře, který byl mnohdy nad jejich rétorické síly. V každém vstupu jsme se tedy mohli těšit alespoň z jednoho přeřeku, nevyžádané improvizace a mnohdy i nemístných vtipů. Oba “moderátoři” působili, jako že trpí těžkou dyslexií a nejsou schopni přečíst ani to, co mají napsáno na kartičkách přímo před sebou. Třešničku na pomyslném dortu nasadili Cihlář a Prokop celému večeru v momentech, kdy vedli těžkopádné a křečovitě působící rozhovory s tvůrci slavnostního večera. Snad už jen lehce překvapeným povzdechem lze okomentovat poznámku o “černé Tonye Graves”, která bilancovala na hranici s rasismem, případně nepatřičné uvedení písně Nafrněná v podání Barbory Polákové a jejích kolegyní, který označili moderátoři za “dnes už poněkud ohraný hit”. Jejich projev celkově působil spíše pasivně agresivním dojmem. Namísto podpory vystupujícím umělcům jim povětšinou ještě před samotným vystoupením svým komentářem “podrazili nohy”. A pokud si snad pánové mysleli, že je takto zvolený styl vyjadřování v jakémkoliv ohledu humorný, hluboce se mýlili. V dnešní hyperkorektní době by snad Česká televize něco takového neměla ani odvysílat, pokud ovšem nechce být dobrovolně veřejně lynčována.

Aby toho nebylo málo, neúnosná se zdála i délka koncertu, který trval neuvěřitelných 217 minut. Večer sice nabídl mnohé skvělé výkony, ovšem celkový obraz působil spíše dojmem, že vystoupení byla za sebe seřazena náhodně, bez ladu a skladu. O nějaké hlubší dramaturgii nemohla být řeč, alespoň na první pohled. V tomto ohledu hudební dramaturg koncertu Petr “Kužel” Blažek svůj boj na celé čáře prohrál. Nevyužitý potenciál spolupráce s orchestrem Národního divadla, který po necelých dvou hodinách zmizel na další hodinu a půl, aby se pak vrátil až na samý závěr slavnostního večera, vyloženě zamrzel. Diskutabilní pak byl i výběr interpretů jako takových. Program koncertu, ač prezentován jako multižánrový, vyzněl překvapivě monotematicky. Na jednu stranu skvělá volba střídání pěveckých a tanečně-pohybových čísel, na stranu druhou absence serióznějších hudebních kusů z oblasti vážné hudby, snad vyjma dvou ukázek ze Smetanovy Prodané nevěsty a podivné “coververze” Bizetovy Carmen. Je škoda, že do multižánrového koncertu podle úsudku hudebního dramaturga nepatří více hudby artificiální. Zvlášť, když se koná v honosném prostředí Národního divadla.