Ambiciozní plán Wagnerovy tetralogie na pražské scéně
Kompletní provedení operní tetralogie Prsten Nibelungův Richarda Wagnera se na prknech Národního divadla v Praze konalo v roce 2005. Její jednotlivé díly Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů byly tehdy uvedeny ve spolupráci se souborem Deutsche Oper am Rhein pod taktovkou Johna Fiora. I Národní divadlo má ambici pokračovat po letošním nastudování první části Zlato Rýna i dalšími částmi tetralogie. Celek by měl být završen koncem první poloviny roku 2028.
Našinec se díky přímým přenosům z Metropolitní opery v New Yorku v českých kinech mohl seznámit s úplným patnáctihodinovým kolosálním dílem Prsten Nibelungův mezi léty 2010–2012, případně si zajet do nedalekého bavorského Bayreuthu, místa slavného wagnerovského festivalu. Zde k poslednímu zaznění kompletního cyklu došlo v loňském roce. Nové nastudování se na bayreuthském festivalu očekává až v roce 2028.
Nebývalá délka Wagnerovy tetralogie nezasáhne každého milovníka opery. Kdo však úplné provedení jednou zažil, seznal ve velebném závěru Soumraku bohů autorovo dojemné umělecké přiznání, že za zástěrkou příběhů pocházejících ze starogermánských a severských mýtů se skrývají lidé se všemi radostmi i nectnostmi. Jak ukázala aktuální pražská inscenace Zlata Rýna, je lhostejno, zda se píše rok premiéry opery 1869 nebo rok 2026.
Bohům ani jiným mýtickým bytostem nevěnuje skladatel specifické hudební prostředí, jen ony známé leitmotivy pro každého z nich. Ty se vyvíjí v závislosti na ději opery. Celkově se hudba pohybuje z valné části v čistém diatonickém prostředí nezkaleném přehnanými chromatismy (harmonické i tonální komplikace uvedeného charakteru se dějí na několika místech opery Tristan a Izolda. Ani zde tomu tak však není všude). Protože Prsten Nibelungův je protkán průběžnými monology a dialogy jednajících postav, tedy děj není zastavován áriemi či jinými koncertantními vložkami, mnoho hudebně organizujícího procesu se děje v orchestru. Tam najdeme často čirou melodiku i harmonii, někde až ze světa německé lidové hudby. Zde je uloženo také skladatelovo skryté poselství o tom, že člověk je to, oč tu běží. Hypotézu o hlubokém humanistickém poselství cyklu podporuje také fakt, že textové předlohy tetralogie vznikaly v opačném sledu než jejich zhudebnění. Na začátku byl tedy Soumrak bohů, který pak rozvinul svůj vliv na části předcházející.
Od mýtů k civilnímu pojetí
Nové pražské nastudování Zlata Rýna pod režijním vedením Slávy Daubnerové probíhá v intencích výše sděleného. Režisérka se přiřadila k těm inscenátorům, kteří zdůrazňují posun od mýtického k civilnímu pojetí. Je to zralá inscenační koncepce s vysokou výpovědní hodnotou. Ano, puritánský zastánce detailů z premiéry v roce 1869 zvedne významně obočí. V publiku aktuální inscenace však převažovali diváci, kteří pochopili režisérčiny záměry. Ve vzorně připravené programové brožuře seznamuje publikum se svojí koncepcí. Z inspirativního rozhovoru s Jitkou Slavíkovou vyjímám několik režisérčiných myšlenek: „Zlato Rýna vnímám jako velmi komorní příběh jedné rodiny, jejímž středem je Wotan. […] Vidím jej jako postavu ze současnosti. Je symbolem zklamání z elit a vůdců, symbolem morálního selhání, které nevychází ze zlého úmyslu, ale z lidské slabosti. […] Snažím se porozumět tomu, proč se (Alberich) zřekl (ženské) lásky. […] Vidím v něm typ muže, jenž se v dnešním světě cítí ztracený a na tuto nejistotu reaguje radikalizací. […] Zlato Rýna nemá jednoho výrazného hrdinu, je to především příběh společnosti. Všechny postavy vnímám jako nejednoznačné, Loge je ambivalentní manipulátor, Wotan symbolem krize mužství, Erda nadějí. Fricku nechci zobrazovat jako pasívní ochránkyni tradičních morálních hodnot – i ona je ženou 21. století. Stejně tak Freia není pouhou obětí, ale postavou, která se umí bránit. […] Vstup bohů do Walhally chápu jako vstup do vězení, do klece. Walhalla je v našem pojetí luxusní sanatorium – místo, kde se řeší stárnutí, dlouhověkost a touha po věčném mládí. Na první pohled idylický svět je ve skutečnosti prostorem čekání na konec…“
Po uvedeném souhrnu režijních názorů je pochopitelné, že se na scéně (Boris Kudlička, Kateřina Hubená) objevují symboly moderní architektury (na maketě stavby Walhally je připomenuta aktuálně nejvyšší budova světa Burj Khalifa v Dubaji ve Spojených arabských emirátech) a že jednající postavy a komparz jsou oblečeny do moderních společenských či volnočasových oděvů, případně do pracovních kombinéz (Dorota Korolczak a Kateřina Hubená). Jak to známe z moderních veřejných budov, v prosklení je umístěn strom s bujnými kořeny. Zde jde o strom života, jenž nás pohání vstříc svému osudu. Onen strom je v úvodu skrápěn látkou z postřikovačů Dcerami Rýna Woglindou, Wellgundou a Flosshildou, které na zádech nesly tlakové nádoby. Patrně se jednalo o prevenci proti škůdcům. Těch přináší děj opery dost. Transparentnost sdělení podporují i videoprojekce. Jednou z nich je též umělecké pojetí soulože muže a ženy ze skupiny Nibelungů, tedy příslušníků skupiny trpaslíků kutajících zlato na dnu Rýna. Přestože je zavedení tohoto záznamu vysvětlitelné jako vyjádření vilnosti vrchního permoníka Albericha, nejsem si zcela jist, jestli právě tento vizuální úvod do opery dosahuje významu, o kterém mluví režisérka inscenace.
Loučení Štefana Margity podpořily výrazné výkony sólistů
V roli Loga vystoupil Štefan Margita, hvězda světových operních scén. Jako jediný ze souboru sólistů již svoji roli reprízoval z předchozích inscenací v zahraničních divadlech. Jeho přesvědčivý herecký i pěvecký projev ozářil též inscenaci pražskou. Jako tenor italského typu vylehčuje postavu Loga a dává mu kouzlo člověka, který si v každé sebesvízelnější situaci umí poradit. Nachází chytré nebo vychytralé řešení, jak z patálie ven. Pan Štefan Margita se rozhodl v této inscenaci ukončit svoji divadelní kariéru. Odchází jako vítěz. Publikum mu po skončení představení dlouhými ovacemi děkovalo za vše, co pro operní svět udělal.
Ke kvalitě pražského uvedení Zlata Rýna přispívá fakt, že též další role jsou naplněny výkony splňující vysoké nároky wagnerovského repertoáru. Bůh Wotan v podání Adama Plachetky je intonačně jistý a výrazově čitelný. Svůj hlas dokáže rozeznít do patřičné šíře. Vznešenost jeho manželky Fricky podpořila svým pěveckým i hereckým výkonem norská mezzosopranistka Tone Kummervold. Její pojetí plně vystihuje výše uvedené režijní plány. Velmi náročnou a rozsáhlou roli Albericha interpretuje německý barytonista Joachim Goltz. Jeho hlas se pojil do barevně kompaktních ansámblů s triem Dcer Rýna (Jana Sibera, Michaela Zajmi a Kateřina Jalovcová), ale svoji hlasovou charakteristiku uplatnil i v širokých sólových pasážích. Božskou nositelkou ideje mládí a krásy je v opeře Freia. Kostýmově i režijně je vedena k lehké frivolnosti. Roli s gustem naplňuje intonačně jistá i hlasově vyrovnaná Alžběta Poláčková. Karikujícího pojetí v rámci charakteristiky postav dociluje též další z permoníků Mime v podání Jaroslava Březiny, stejně jako okouzlují závažné pěvecké výkony v rolích obrů Fasolta a Fafnera Františka Zahradníčka a Zdeňka Plecha. Krásným hlasem zazpívala úlohu Erdy kanadská sopranistka Rosse Nagar-Tremblay. V této roli úspěšně debutovala na naší první scéně. Nelze též zapomenout na pregnantní vystoupení slovenského barytonisty Pavola Kubáně v roli boha Donnera či Josefa Moravce v roli boha Froha.
Orchestr Národního divadla vedl Robert Jindra. Nikde nejsou pěvci robustním symfonickým tělesem překrýváni. Orchestr zahrál svůj part bez zřetelných kazů. Předehra k opeře Zlato Rýna není snadná. Úvodní čtyři minuty zní rozložený akord Es dur, dávkovaný postupně od basových nástrojů k vyšším. Podle odborné literatury má tento akord vyvolat představu temných rýnských vod. Samotná interpretace všech tónů úvodního akordu tak, aby dohromady dokonale ladily, je velmi choulostivá cizelérská práce. Při poslechu dobře zahrané orchestrální složky opery Zlato Rýna, konkrétně častých terciových dvojhlasů, jsem si vzpomněl ještě na jednu podnětnou souvislost. K podobným postupům se upíná též základní materiál velké symfonie Oliviera Messiaena Turangalîla z roku 1948. Až tam zasahuje kompoziční charisma Richarda Wagnera a interpretační tradice jeho děl.
Nové nastudování Zlata Rýna na scéně Národního divadla podnítilo velké sympatie publika, které dlouho aplaudovalo všem protagonistům. Velké umění vždy podněcuje k diskusi. Je účelná, pokud se používají věcné argumenty. Tato inscenace ji určitě přinese, těším se na její obsah.
Richard Wagner: Zlato Rýna
Premiéra 12. února 2026, 19:00 hodin
Národní divadlo
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra
Režie: Sláva Daubnerová
Scéna: Boris Kudlička, Kateřina Hubená
Kostýmy: Dorota Karolczak, Kateřina Hubená
Video design: Andreas Deinert
Světelný design: Karel Šimek
Choreografie: Ermanno Sbezzo
Dramaturgie: Sebastian Huber, Jitka Slavíková
Obsazení
Wotan: Adam Plachetka
Donner: Pavol Kubáň
Froh: Josef Moravec
Loge: Štefan Margita
Fricka: Tone Kummervold
Freia: Alžběta Poláčková
Erda: Rose Naggar-Tremblay
Alberich: Joachim Goltz
Mime: Jaroslav Březina
Fasolt: František Zahradníček
Fafner: Zdeněk Plech
Woglinde: Jana Sibera
Wellgunde: Michaela Zajmi
Floßhilde: Kateřina Jalovcová
Erda (taneční role): Adéla Abdul Khaleg/Jana Vrána
Furiosa (herecká role): Karolina Krejčí
Orchestr Národního divadla
