Národní zvukové centrum jako naděje pro další generace

Zvukové nahrávky všech typů jsou nedílnou součástí našeho kulturního dědictví. V České republice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na rozdíl od zahraničí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nemáme žádnou instituci, která by byla pověřena se o toto dědictví starat systematicky jako o celek. O podobnou instituci usiluje Institut umění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Divadelní ústav již přes sto let, jak dokládá monografie Archiv, který nebyl. Sto let pokusů o národní zvukový archiv. 

O+

Současná situace péče o zvukové kulturní dědictví u nás může vést k nenahraditelným ztrátám památek. Zvukové nosiče fyzicky trvale degradují a pokud nebudou včas objeveny a ošetřeny, příští generace si o jejich obsahu již maximálně jen něco přečtou.

Ministerstvo kultury České republiky na žádost České hudební rady  a odborníků z praxe proto v roce 2024 ustanovilo Pracovní skupinu pro přípravu koncepce Národního zvukového centra. Dopisem z 22. února 2024 č. j.: MK 16319/2024 SŽU zadalo úkol Institutu umění „Ve spolupráci s Českou hudební radou poskytnout zázemí činnosti pracovní skupiny pro vznik Národního zvukového centra a péči o zvukové kulturní dědictví.“ Záměr vytvoření Národního zvukového centra byl plánovanou součástí Koncepce rozvoje knihoven 2021-27 Ministerstva kultury. Koordinací skupiny a komunikací s Ministerstvem kultury byla pověřena tajemnice České hudební rady PhDr. Lenka Dohnalová, Ph.D..

Prvním úkolem bylo zmapovat situaci v oblasti stavu péče o zvukové sbírky.  V České republice dosud neexistuje souhrnná databáze ani „zvukových“ institucí, ani sbírek. Nejde pouze o státní tak zvané paměťové instituce, ale o řadu různých typů subjektů – největší a nejvýznamnější sbírka se například nachází v Českém rozhlase, nenahraditelnou sbírku má také SUPRAPHON. Postupně je tedy třeba zjišťovat, kde máme největší problémy a kam je potřeba zaměřit prioritní pozornost.

Současný stav zvukových sbírek

Pracovní skupina na základě zadání Institutu umění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Divadelního ústavu zpracovala vstupní analýzu, v jejímž rámci bylo zkoumáno 22 různých typů subjektů, včetně soukromých. Subjekty odpovídaly na 9 okruhů otázek, které byly poté doplňovány, vyhodnoceny a sumarizovány do výstupní zprávy. Jednalo se zejména o zjišťování velikosti a obsahu sbírek, stavu jejich zpracování a dostupnosti, fyzického stavu všech typů nosičů, řešených projektů, stavu digitalizace apod. 

Z průzkumu vyplývá, že některé instituce si bohužel nejsou problémů dostatečně vědomy, nemají o svých zvukových sbírkách základní informace a zejména nemají odpovídající kapacity na potřebné činnosti. Nejvíce aktivit v péči o nahrávky vykazuje Národní muzeum, které jim věnuje zvýšenou pozornost soustavně od roku 2017 a to jak v rámci interního výzkumu, tak formou grantů.

Výsledky analýzy jsou dostupné péčí Odboru muzeí a galerií na webu Ministerstva kultury  České republiky v sekci Zvukové kulturní dědictví. Zde je dostupná řada dalších důležitých relevantních informací, včetně metodik, seznamu informačních zdrojů a podobně. 

Kdo zachrání české hudební dědictví?

Pracovní skupina je složena z dobrovolných expertů a zatím nemá žádné institucionální zázemí a finanční prostředky pro rozvoj. Řešení situace je v jednání s Ministerstvem kultury. Vzhledem k důležitosti a neodkladnosti problému stárnutí nahrávek, nedostatku informací a péče o ně jde o úkol velmi významný, který by měl být závazně zahrnut jako úkol do připravované Státní kulturní politiky.

Institut umění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Divadelní ústav je přední česká kulturní, paměťová a výzkumná instituce, která poskytuje služby v oblasti divadla i ostatních uměleckých oborech.  Institut umění je informačním, propagačním, vzdělávacím a poradenským centrem především pro oblast živého umění. Institut podněcuje strategický přístup ke kultuře, podporuje a propojuje profesionály a umělce napříč obory a posiluje jejich profesní růst na národní i mezinárodní scéně. Projektový způsob práce zahrnuje: mezinárodní prezentace a spolupráce, rezidence, informační servis a komunikační platformy, vzdělávání a profesní růst, výzkum a publikační činnost. Jako příspěvkovou organizaci zřizuje IDU Ministerstvo kultury České republiky.

Česká hudební rada je národní sekcí Mezinárodní a Evropské hudební rady při UNESCO. Sídlí v Institutu umění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Divadelním ústavu. V souvislosti se zaměřením UNESCO se od roku 1993 věnuje strategiím a koncepcím kultury a vzdělávání, advokacii hudebního sektoru, vzděláváním zejména nejmladší generace (například projekt Kariéra hudebníka). Má na 50 kolektivní členů, mezi nimi Asociace symfonických orchestrů a pěveckých sborů, Asociace hudebních festivalů České republiky, Asociace hudebních umělců a vědců, Společnost autorů a interpretů, Unie pěveckých sborů České republiky, Asociace ZUŠ, Asociace konzervatoří České republiky a vysokoškolská pracoviště, OSA a další. Čestnými členy jsou například šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, klavírista Garrick Ohlsson, sbormistr Jiří Chvála, cembalista Mahan Esfahani a další. Od roku 1994 uděluje čestná ocenění za dlouhodobé zásluhy o rozvoj a propagaci české hudební kultury.