Natalie Dessay o Natalii Dessay

Padesáté narozeniny mohou být pro výkonného umělce předzvěstí důchodu. Ne tak pro dnešní jubilantku, Natalii Dessay. Po více než dvaceti úspěšných letech jen vyměnila operní jeviště za mnohá další: písňové recitály, šansony, muzikál, čtení literárních textů, pravidelné pořady o hudbě ve francouzském rozhlase. A konečně i vytoužená činohra – v květnu tohoto roku vystoupí v monodramatu Howarda Bakera Und. V Carnegie Hall či vídeňském Musikvereinu zpívá písně Debussyho, Faurého, Schuberta či Richarda Strausse, v malém divadle na pařížském předměstí je to Villa-Lobos. Je k vidění v okázalých televizních show, ale i na charitativních akcích. Ostatně právě dnes, v den svých narozenin, účinkuje na koncertu ve prospěch nemocnice v súdánském Dárfúru.

Co žene Natalii Dessay? Jak vnímá proměny své kariéry? Co je pro ni v její tvorbě podstatné? Jaká je? Dejme jí slovo ve výběru z rozhovorů z let 1998 až 2015.

Cesta na jeviště
Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo vyjádřit se jako umělkyně… Když jsem byla dítě, chtěla jsem být tanečnicí. Jednu chvíli jsem chtěla být klaunem nebo akrobatkou na hrazdě. Začínala jsem jako divadelní herečka… Ale když mi bylo devatenáct nebo dvacet let, objevila jsem, že mám nadání na zpěv. A myslela jsem, že je to nejkratší cesta na jeviště…

Věděla jsem, že věci, které se musím naučit, není možné naučit se ve škole. V institucích se necítím dobře; to není nic pro mě. Nebyla jsem potížistka – byla jsem velmi disciplinovaná – ale tím, co mi nabízeli, jsem byla zklamaná. Chtěla jsem experimentovat, naučit se, jak hrát a zpívat současně. Ale výuka byla velmi odtržená od reality.
(Chronicle Music Critic – 14. 6. 2008)

Herečka, která zpívá
Četl jsem, že považujete herectví za důležitější než zpěv…

Je mnohem důležitější. Pro mne je zpívání a hudba pouze vyjadřovacím prostředkem, cílem je, aby vznikl divadelní a emocionální zážitek.
(OperaNet – 12. 10. 1998)

Zpíváte v nejnemožnějších pozicích se zarážející lehkostí.

Co pro mne není snadné, je zpívat v konvenčních a zaprášených nastudováních, v kýčovitých kostýmech a s nulovým režijním vedením herců, protože vložit život tam, kde všechno kolem je mrtvé, říkám vám – to je nemožné. Nic není jednoduššího než opak, když vše už je živé.

Když jste na jevišti, převládá tam divadlo nad hudbou?

Opera, to je divadlo, jediný rozdíl je, že se zpívá, místo aby se mluvilo. Samozřejmě věnuji pozornost svému zpěvu, tomu, jak zpívat, ale jen při přípravě, při učení, se svým profesorem, neboť na jevišti si už nekladu otázky, týkající se techniky, tam vyprávím nějaký příběh a doufám, že všechna práce, kterou jsem předtím udělala, je ve mně dostatečně integrovaná, že je mou druhou přirozeností. V ideálním případě bych si přála, aby diváci zapomněli, že právě zpívám.
(AltaMusica – 17. 6. 2006)

Já se opravdu nestarám o svůj hlas. Mně záleží na tom, co jím způsobím… Stoupat hlasem do výšek a vidět v očích lidí úžas je samozřejmě vzrušující. Jsem ale radši, když lidé křičí nebo když jsou zpěvákem hluboce dojati. Vím, čím lidé mohou být prostřednictvím lásky, utrpení, čehokoli. Přimět je otevřít se a odhalit svou duši, to je zajímavé a je to mnohem těžší než vytvářet všechny ty vysoké tóny!
(Crescendo, The Santa Fe Opera, 2009)

Stále se považujete za „herečku, která zpívá“?

Stále. Když vytváříme umění, musíme vystihnout to, co je živoucí… V opeře – většinou – je mrtvo. A přece, je-li hudba plná života, je třeba, aby i hraní bylo plné života.
(Le Figaro – 22. 1. 2010)

O režii a režisérech
Co od režiséra očekáváte v divadle a v opeře?

Aby si mě hleděl. Je hloupé to říct, ale mnozí to nedělají. V Traviatě s Jeanem-Françoisem Sivadierem jsem skutečně cítila, že si mě hledí, a z takovéto práce žiji několik let.
(Le Figaro – 4. 10. 2013)

Přikládám velkou důležitost režisérům, kteří dělají svou práci. Kteří skutečně řídí herce. Nejsem jenom zpěvačka, mám potřebu být vedena. Nejde jen o to zpívat, ale ztvárnit roli.

Ano, stalo se, že se po mně nic nežádalo, že mě nikdo nevedl, a v těchto chvílích jsem byla krajně nešťastná. Také jsem se z toho poučila. Po dvaceti letech zkušeností se ve srovnání s mými začátky má vášeň ke hraní znovu vymezila a vytříbila. Staneme-li se velmi přesným, velmi jemným nástrojem, na který se nehraje, je to bolestné. Stejně jako stradivárky potřebuji být vyňata z pouzdra tak často, jak jen to je možné. A mnohdy jsou to výjimečné okamžiky. V Dceři pluku nebo v La traviatě mě vyndali z mého pouzdra, ze mne samotné. Byla jsem dovedena velmi daleko lidmi, kteří měli příznivý a bystrý náhled na to, co jsem mohla dělat a čeho jsem si já sama nebyla vědoma.
(Slate.fr – 30. 9. 2013)

O své operní kariéře
Pokud se ohlédnete zpátky, které chvíle byly nejšťastnější, co se vaší profese týče?

Takových chvil bylo hodně! Měla jsem štěstí. Ale byla to hlavně setkání s režiséry, která mi dala nejvíc, nejvíc mě změnila, umožnila mi rozvinout se, samozřejmě setkání s Laurentem Pellym, s tolika dobrodružstvími, právě tak jako s Andreiem Șerbanem a jeho Lucií, křehkou a trpící halucinacemi, s Robertem Carsenem dík jeho Alcině a úžasným Hoffmannovým povídkám, s Davidem McVicarem, s Jeanem-Françoisem Sivadierem, rovněž s Willy Deckerem kvůli jeho intenzivní Traviatě, kterou jsem reprízovala v Met. A také – protože opera, to je přece hudba – strhující setkání s dirigenty jako (říkám to na přeskáčku a určitě na některé zapomenu: pardon!) Evelino Pidò, Frédéric Chaslin, Michel Plasson, Valery Gergiev, James Levine…

Když se vrátíme do minulosti, které role byste vyzdvihla?

Především Lucii di Lammermoor, to je možná role, v níž jsem šla až tak daleko, že jsem byla s to přiblížit se ohni. Také Manon, samozřejmě Traviatu, panenku z Hoffmannových povídek (zpívala jsem ji v osmi různých inscenacích!), Zerbinettu v Ariadně na Naxu od Richarda Strausse a dále Dceru pluku, Melisandu…

Žádný Mozart?

Ale u něj často není co hrát! Královna noci? Virtuozita, po většinu času prostě jen virtuozita – i když jí vděčím za to, že jsem vyhrála mozartovskou soutěž ve Vídni! Opravdu, to, co jsem dělala strašně ráda, když jsem to mohla dělat – pokud to nebylo zkráceno – byl mluvený text, který předchází před druhou árií, před Der Hölle Rache (a jejím vysokým f): milovala jsem vyjadřovat všechno to násilí, které v ní je… A modlila jsem se jenom, abych na Hölle Rache pak ještě měla hlas!…
(Classica – 23. 9. 2012)

Jaký je váš názor na vaši operní kariéru?

Nevycházím z toho špatně. Měla jsem však štěstí, že jsem přišla v okamžiku, kdy se dávala šance mladým francouzským zpěvačkám. Mohla jsem brzy začínat ve velkých operních domech a přitom mít čas naučit se řemeslo v malých operních domech, jako je Opera v Nantes. Lituji ty, kteří dnes začínají: je tak velká konkurence a mnoho spěchu v kariéře.

Proč jste nikdy neměla ráda svůj hlas?

Není horší než jiné, ale omezoval mě v repertoáru. Chtěla jsem zpívat Toscu nebo Salome. Místo toho jsem měla hodně stereotypních rolí: šílená nebo oběť. Jsem hrdá na to, že tam, kde se u těchto rolí obvykle spokojujeme se zářivým hlasem, jsem je dotlačila až na hranice jejich scénických možností.
(Le Figaro – 15. 2. 2012)

Můj hlas byl velmi malý. Musela jsem dřít jako kůň. Ale pro mě to byl jediný způsob, jak se rychle dostat na jeviště a moci hrát. Vždycky se říkalo, že mám hlas anděla, ale v jádru jsem čarodějnice. To je skutečný problém. A čím jsem starší, tím větší problém to je. Mějte na paměti, že jsem herečka. Nechci hrát sebe samu. Chci hrát jiné lidi.
(San Francisco Examiner – 10. 6. 2013)

Sbohem, opero!
Přesto, chtěla jste posunout hranice opery: kam až?

Věřila jsem, že do opery budu moci vnést divadlo. A ve skutečnosti si uvědomuji, že je to obtížné, neboť samotná forma opery to neumožňuje nebo to neumožňuje úplně. Je příliš mnoho parametrů, které vstupují do hry, parametrů technických a také lidských. I kdyby všichni chtěli totéž, není jisté, že se to podaří. Ale to, co je krásné, co mě pořád motivovalo, co mě přivádělo k nadšení, to je cesta, to je elán, to je ten neustálý pohyb, který zajisté může vyvolávat frustraci; a často jsem opakovala (možná až příliš často), že se cítím frustrovaná, že mám pocit, jako by mě pořád a pořád něco sráželo k zemi, zatímco jsem chtěla vzlétnout. Přesto, i když jsem nedosáhla cíle, cesta samotná zůstává zajímavá.
(Classica – 23. 9. 2012)

Musíme být vždy opatrní, aby hlas zněl dobře… Když například opravdu pláču, nemůžu dál zpívat. To je velmi frustrující, opravdu, když chcete hrát, jak jen pravdivě a hluboce můžete, ale zpěv vás nějakým způsobem omezuje. To je taky základ toho, proč chci jít k divadlu: chci jít hlouběji.
(Der Standard – 7. 10. 2011)

Abych přesně odpověděla na vaši otázku, to jest proč tato změna mého profesionálního zaměření, hlavním důvodem je, že jsem využila všechny role, které jsem měla k dispozici. Samozřejmě že bych mohla donekonečna zpívat stejné tři nebo čtyři role, ale jsem si velmi dobře vědoma toho, že bych to dělala hůř a hůř, což je fyziologicky přirozené. A kromě toho, nebudu přece celý život hrát mladé dívky, to nedává smysl. Avšak pozor: neříkám, že už nemiluji operu, ale spíše je to tak, že opera už nemiluje mne.
(ClassicToulouse.com – 21. 9. 2013)

Máte strach z toho skoku do neznáma?

Ano. A současně je to velmi vzrušující. Začínat kariéru herečky je vždycky riskantní. Začínat ji v padesáti, to je ještě riskantnější. Mám strach, že nebudu mít práci. Dokonce si nejsem jistá ani tím, jestli mám talent. Naštěstí pro mě mám zkušenosti z jeviště. A jméno…

A nebojíte se, že vás angažují z nesprávných důvodů, to znamená právě jenom kvůli vašemu jménu?

To je mi jedno, jen když mě angažují. Chci hrát. A na mně bude, až už jednou budu stát na prknech, aby režiséři svého rozhodnutí nelitovali.
(Le Figaro – 4. 10. 2013)

O šansonech
Ale moje nejdůležitější setkání z posledních let, to je setkání s Michelem Legrandem, s tímto úžasným hudebním režisérem! Setkání se skvělým hudebníkem, nepochybně, ale hlavně setkání s výjimečným člověkem: on mi vdechl pocit svobody, o kterém jsem nevěděla, že jsem ho schopna, ukázal mi cestu, přesvědčil mě, že všechno je možné, že vše, co je možné si představit, je možné i realizovat, stačí jen dostatečně silně si to přát.
(Classica – 23. 9. 2012)

Legrandova hudba je stejně krásná jako klasické písně. Jeho šansony jsou obzvlášť dobře vystavěné, s překvapivými melodiemi, s krásnými harmoniemi, a Michel je vynikající hudebník. Zpívám je, protože se mi líbí stejně jako Mozartova a Poulencova hudba…

Zpívám svým normálním hlasem, s nímž jsem nikdy nepracovala, ani ho nevyužívala. V posledních třech letech jsem se musela naučit zacházet s mikrofonem, změnit hlas a zpívat o dvě oktávy níž. Musela jsem navázat důvěrný vztah s publikem. Musela jsem změnit všechno: od hlavového tónu, otevření krku, po hrudní tón, zavřený krk. Výsledná směs je jiná. Ani lepší, ani horší. Je to jiné povolání.
(La Scena Musicale – prosinec 2013 / leden 2014)

Písňové recitály
Písňové recitály jsem se naučila mít ráda díky šansonu. Písně jsou jako šansony, je třeba, aby se podařilo vytvořit intimitu. Není zde mikrofon, je nutné použít tentýž operní hlas, ale je nutné pokusit se vyprávět nějaký příběh.
(La Scena Musicale – prosinec 2013 / leden 2014)

Některé z těchto veršů jsou od Goetha, Mallarmého a Verlaina, velkých spisovatelů.

Ovšem. Právě to je na písních zajímavé, že v tomto případě je text stejně důležitý jako hudba.

Také program je pestrý: od dramatu pronásledování k melancholické lásce. Je to dobrý způsob, jak vyjádřit emoce?

Nevím. Ale má to v sobě jistou jemnost, takže někdy lidé zůstanou – neřekla bych zklamaní, ale mnoho lidí očekává velké drama, jako v opeře, a to je v případě písní zcela odlišné. Je to mnohem rafinovanější a vyžaduje to mnohem větší intimitu s publikem.

Cítíte se v žánru pohodlněji než v opeře?

Ne! Jasně, že ne! Je to mnohem těžší.

Jste mnohem zranitelnější, obnaženější…

Samozřejmě! Jsem před publikem jako nahá.
(La Voz de Galicia – 23. 3. 2015)

O sobě
Petr Gelb, ředitel Metropolitní opery z New Yorku, nám řekl, že nejste ješitná. To je vzácná poklona.

Abych mohla dělat tohle povolání, není třeba být ješitná, ale být si trochu jistější sama sebou, což nejsem! Vědět, kým člověk je, jaké má schopnosti. A jasně to rozpoznat: já to nepoznám. Jsem zřídkakdy spokojená, vždycky je něco, co se nepodaří, a to není póza! Je to vyčerpávající právě tak pro mě jako pro ostatní. Například můj manžel vidí láhev z poloviny plnou a já ji vidím z poloviny prázdnou! Naštěstí jsem si nevzala někoho, kdo by byl jako já…
(Paris Match – 18. 7. 2013)

Skutečnost, že křičíte silněji, než hraje orchestr, je ohromná úleva. Pokud jsem dělala toto povolání, je to zčásti proto, že mohu vyjádřit vztek, který je ve mně. Pozor: vztek neznamená hněv ani nenávist…

Mám strach ze všeho: ze života, ze smrti, o všechno, co mi může být vyrváno. Jako holčička jsem měla strach být dítětem i z toho, stát se dospělou. Od té doby se co možná nejvíce vyhýbám tomu, být ve skutečném světě. Což je možné, dokud nemáte děti. Ony vás brutálně vrátí do každodenní reality…

Na mém pracovním stole je hromada papírů, nepodepsané smlouvy. Nejsem schopna vyplnit daňové přiznání, nevím ani, kolik vydělávám. Myslím, že mě to nezajímá. Nejlíp se cítím na jevišti. Prostě nejsem přizpůsobená pro běžný život…

Myslím, že nemám příliš vlohy pro lidské vztahy. Cílem některých je být zbožňován. Já, můj cíl je zlepšit sama sebe v každém směru…
(Le Figaro – 22. 1. 2010)

Jaké jiné nadání, než je zpěv, byste ráda měla?

Psaní! Vášnivě miluji literaturu.

Co je hlavním rysem vaší povahy?

Posedlost detailem – a je známo, že ďábel je v detailech… To znamená, že někdy jsem trochu – řekněme – neoblomná. Dokonce i vůči svým dětem, protože jim chci dát limity, v rámci nichž budou moci získat svou svobodu, svou samostatnost. Neboť jsem přesvědčená, že svobodní můžeme být pouze uvnitř určitého rámce.

Vyprávějte nám nějaké šťastné vzpomínky ze svého života.

Ach, je jich mnoho, můj sňatek, narození dětí, rodinné dovolené, večery s nejlepšími přáteli (ze světa hudby i mimo něj), setkání s rodinou mého manžela a vášnivé debaty, které jsem mohla s nimi vést, chvíle samoty s mými kočkami, sledování Felliniho filmů s Giuliettou Massinou, Silnice nebo Cabiriiny noci. A také jedna výjimečná vzpomínka z profesního života: předání medaile Österreichische Kammersängerin z rukou pana Ioana Holendera v roce 2010 ve Vídeňské opeře, kde působil jako ředitel, vyznamenání, na které jsem možná nejvíce hrdá, neboť je velmi vzácné (Natalie Dessay je první Francouzkou, která toto vyznamenání obdržela). Mám ráda, když se o mně říká, že nejsem jako ostatní. Že jsem něco extra.
(Classica – 23. 9. 2012)

Ve Francii chtějí všichni odejít do důchodu co nejdříve, v padesáti pěti nebo šedesáti letech. Ale já bych chtěla odejít do důchodu v pětadevadesáti, jestli je to možné. Kdybych mohla pracovat až do devadesáti pěti let, budu nejšťastnější žena na světě.
(Classical TV – 2009)

Přeložily Miloslava Sakařová, Helena Salichová, Jitka Simandlová
Foto Marina Werba