Natalie Dessay o Natalii Dessay

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Padesáté narozeniny mohou být pro výkonného umělce předzvěstí důchodu. Ne tak pro dnešní jubilantku, Natalii Dessay. Po více než dvaceti úspěšných letech jen vyměnila operní jeviště za mnohá další: písňové recitály, šansony, muzikál, čtení literárních textů, pravidelné pořady o hudbě ve francouzském rozhlase. A konečně i vytoužená činohra – v květnu tohoto roku vystoupí v monodramatu Howarda Bakera Und. V Carnegie Hall či vídeňském Musikvereinu zpívá písně Debussyho, Faurého, Schuberta či Richarda Strausse, v malém divadle na pařížském předměstí je to Villa-Lobos. Je k vidění v okázalých televizních show, ale i na charitativních akcích. Ostatně právě dnes, v den svých narozenin, účinkuje na koncertu ve prospěch nemocnice v súdánském Dárfúru.

Co žene Natalii Dessay? Jak vnímá proměny své kariéry? Co je pro ni v její tvorbě podstatné? Jaká je? Dejme jí slovo ve výběru z rozhovorů z let 1998 až 2015.

Cesta na jeviště
Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo vyjádřit se jako umělkyně… Když jsem byla dítě, chtěla jsem být tanečnicí. Jednu chvíli jsem chtěla být klaunem nebo akrobatkou na hrazdě. Začínala jsem jako divadelní herečka… Ale když mi bylo devatenáct nebo dvacet let, objevila jsem, že mám nadání na zpěv. A myslela jsem, že je to nejkratší cesta na jeviště…

Věděla jsem, že věci, které se musím naučit, není možné naučit se ve škole. V institucích se necítím dobře; to není nic pro mě. Nebyla jsem potížistka – byla jsem velmi disciplinovaná – ale tím, co mi nabízeli, jsem byla zklamaná. Chtěla jsem experimentovat, naučit se, jak hrát a zpívat současně. Ale výuka byla velmi odtržená od reality.
(Chronicle Music Critic – 14. 6. 2008)

Herečka, která zpívá
Četl jsem, že považujete herectví za důležitější než zpěv…

Je mnohem důležitější. Pro mne je zpívání a hudba pouze vyjadřovacím prostředkem, cílem je, aby vznikl divadelní a emocionální zážitek.
(OperaNet – 12. 10. 1998)

Zpíváte v nejnemožnějších pozicích se zarážející lehkostí.

Co pro mne není snadné, je zpívat v konvenčních a zaprášených nastudováních, v kýčovitých kostýmech a s nulovým režijním vedením herců, protože vložit život tam, kde všechno kolem je mrtvé, říkám vám – to je nemožné. Nic není jednoduššího než opak, když vše už je živé.

Když jste na jevišti, převládá tam divadlo nad hudbou?

Opera, to je divadlo, jediný rozdíl je, že se zpívá, místo aby se mluvilo. Samozřejmě věnuji pozornost svému zpěvu, tomu, jak zpívat, ale jen při přípravě, při učení, se svým profesorem, neboť na jevišti si už nekladu otázky, týkající se techniky, tam vyprávím nějaký příběh a doufám, že všechna práce, kterou jsem předtím udělala, je ve mně dostatečně integrovaná, že je mou druhou přirozeností. V ideálním případě bych si přála, aby diváci zapomněli, že právě zpívám.
(AltaMusica – 17. 6. 2006)

Já se opravdu nestarám o svůj hlas. Mně záleží na tom, co jím způsobím… Stoupat hlasem do výšek a vidět v očích lidí úžas je samozřejmě vzrušující. Jsem ale radši, když lidé křičí nebo když jsou zpěvákem hluboce dojati. Vím, čím lidé mohou být prostřednictvím lásky, utrpení, čehokoli. Přimět je otevřít se a odhalit svou duši, to je zajímavé a je to mnohem těžší než vytvářet všechny ty vysoké tóny!
(Crescendo, The Santa Fe Opera, 2009)

Stále se považujete za „herečku, která zpívá“?

Stále. Když vytváříme umění, musíme vystihnout to, co je živoucí… V opeře – většinou – je mrtvo. A přece, je-li hudba plná života, je třeba, aby i hraní bylo plné života.
(Le Figaro – 22. 1. 2010)

O režii a režisérech
Co od režiséra očekáváte v divadle a v opeře?

Aby si mě hleděl. Je hloupé to říct, ale mnozí to nedělají. V Traviatě s Jeanem-Françoisem Sivadierem jsem skutečně cítila, že si mě hledí, a z takovéto práce žiji několik let.
(Le Figaro – 4. 10. 2013)

Přikládám velkou důležitost režisérům, kteří dělají svou práci. Kteří skutečně řídí herce. Nejsem jenom zpěvačka, mám potřebu být vedena. Nejde jen o to zpívat, ale ztvárnit roli.

Ano, stalo se, že se po mně nic nežádalo, že mě nikdo nevedl, a v těchto chvílích jsem byla krajně nešťastná. Také jsem se z toho poučila. Po dvaceti letech zkušeností se ve srovnání s mými začátky má vášeň ke hraní znovu vymezila a vytříbila. Staneme-li se velmi přesným, velmi jemným nástrojem, na který se nehraje, je to bolestné. Stejně jako stradivárky potřebuji být vyňata z pouzdra tak často, jak jen to je možné. A mnohdy jsou to výjimečné okamžiky. V Dceři pluku nebo v La traviatě mě vyndali z mého pouzdra, ze mne samotné. Byla jsem dovedena velmi daleko lidmi, kteří měli příznivý a bystrý náhled na to, co jsem mohla dělat a čeho jsem si já sama nebyla vědoma.
(Slate.fr – 30. 9. 2013)

O své operní kariéře
Pokud se ohlédnete zpátky, které chvíle byly nejšťastnější, co se vaší profese týče?

Takových chvil bylo hodně! Měla jsem štěstí. Ale byla to hlavně setkání s režiséry, která mi dala nejvíc, nejvíc mě změnila, umožnila mi rozvinout se, samozřejmě setkání s Laurentem Pellym, s tolika dobrodružstvími, právě tak jako s Andreiem Șerbanem a jeho Lucií, křehkou a trpící halucinacemi, s Robertem Carsenem dík jeho Alcině a úžasným Hoffmannovým povídkám, s Davidem McVicarem, s Jeanem-Françoisem Sivadierem, rovněž s Willy Deckerem kvůli jeho intenzivní Traviatě, kterou jsem reprízovala v Met. A také – protože opera, to je přece hudba – strhující setkání s dirigenty jako (říkám to na přeskáčku a určitě na některé zapomenu: pardon!) Evelino Pidò, Frédéric Chaslin, Michel Plasson, Valery Gergiev, James Levine…

Když se vrátíme do minulosti, které role byste vyzdvihla?

Především Lucii di Lammermoor, to je možná role, v níž jsem šla až tak daleko, že jsem byla s to přiblížit se ohni. Také Manon, samozřejmě Traviatu, panenku z Hoffmannových povídek (zpívala jsem ji v osmi různých inscenacích!), Zerbinettu v Ariadně na Naxu od Richarda Strausse a dále Dceru pluku, Melisandu…

Žádný Mozart?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat