Návrat Così fan tutte s Jamesem Levinem do Met

Z ohlasů v zahraničním tisku
(recenze první série repríz inscenace v této sezoně v září 2013, v identickém obsazení jako nynější dubnová a s návratem Jamese Levina do Met) 

Levine znovu diriguje Così fan tutte – jeho návrat do Metropolitní opery byl impozantní 

Když James Levine v květnu 2013 triumfálně oddirigoval koncert Metropolitní opery v Carnegie Hall, napsal jsem, že navzdory všem očekáváním je zpět. Zranění a vracející se zdravotní problémy znemožňovaly Jamesi Levinovi pracovat po dobu dvou let. Avšak za pomoci rehabilitace a chirurgických zákroků se mu nakonec podařilo vrátit se zpět na podium. Lépe řečeno na speciální podium: otočná platforma se zdvižným mechanismem nazvaná „maestro výtah“ je schopná pojmout elektrický invalidní vozík, který nyní maestro používá.V úterý večer se James Levine vrátil do Metropolitní opery poprvé od 14. května 2011, kdy vedl představení Wagnerovy Valkýry. Dirigoval vřelou, svěží a radostnou reprízu Mozartovi Così fan tutte, jejímuž obsazení dominovali mladí pěvci, kteří byli očividně spoluprací s maestrem inspirováni. Mít Jamese Levina opět v orchestřišti Metropolitní opery, která byla jeho doménou po více než čtyřicet let, bylo skutečně něco. Nyní už můžeme opravdu říct, že James Levine je zpět.

Vzhledem k tomu, že je usazen v invalidním vozíku na svém speciálně vyrobeném podiu, tak působí, jako kdyby byl ještě hlouběji v orchestřišti než dříve. I přesto to stále byl on s pro něj typickou až tančící hlavou pokrytou neupravenými, vlnitými a řídnoucími vlasy. Jeho pohyb vypadal uvolněněji, než tomu bylo po celá léta. James Levine dokonce sám poznamenal, že nyní necítí takovou bolest v horních končetinách a bederní páteři a má pohyblivější horní polovinu těla.Kdyby toto představení skončilo jednoduše solidním úspěchem, uspokojilo by operní fanoušky, kteří opěvují jeho dílo, a zároveň uklidnilo pochybovačné kolegy z Met. Šlo však o víc. Za mnoho let jsem Jamese Levina slyšel přednést pozoruhodná nastudování Mozartových oper, ale nemyslím si, že jsem někdy slyšel živější, dokonalejší a přirozenější představení než tuto Così fan tutte. Šlo o obnovení jednoduché, zářivé a okouzlující inscenace Lesleyho Koeniga z roku 1996.

Přirozené je to správné slovo. James Levine nemá rád, když hudba působí náročně, a to především u Mozarta. V jeho podání předehra plynule přecházela z hravého pomalého úvodu do energické hlavní části. Hudební zaplétání nití v podobě osmi not vystřihl orchestr s přímočarou energií.

James Levine velice poctivě pracoval s šesti sólisty na jejich rolích. Così je plná důmyslných ansámblových scén pro šest sólistů v různých obměnách a toto podmanivé obsazení předvedlo výkony hodné prvotřídní komediální herecké společnosti.Tenor Matthew Polenzani a baryton Rodion Pogossov hrají role Ferranda a Gugliema, mladých vojenských úředníků a soutěživých kamarádů z Neapole konce osmnáctého století. Hned v první scéně se k nim připojí jejich známý Don Alfonso (robustní basbaryton Maurizio Murraro), což je cynický starý mládenec, který je již unavený rozhovory mladých mužů chlubících se počestností svých přítelkyň, a vyzve je proto k sázce. Předmětem sázky je počestnost těchto ženských ideálů: muži musí tvrdit, že odcházejí do války, a poté se vrátí v přestrojení za exotické Albánce a pokusí se navzájem svést své snoubenky.

Před představením bylo z jeviště oznámeno, že Matthew Polenzani je nachlazený, ale i tak v roli vystoupí. Jeho zpěv se však zdál být nemocí naprosto minimálně ovlivněn. Rozený lyrický tenor se v poslední době odchýlil k dramatičtějšímu repertoáru, v němž je zapotřebí objemný a silný hlas, jako například v titulní roli Hoffmannových povídek. Jeho zpěv v roli Ferranda měl mozartovskou eleganci a zároveň strhující tenorový lesk. Do árie Un´aura amorosa, kde Ferrando přemítá nad věrností (jak alespoň on předpokládá) své milované Dorabelly, vnesl medově znějící a rozplývající se pianissima. Rodion Pogossov ztvárnil přelétavého Guglielma s robustním hlasem. V zajíkavé a rychlé árii Donne mie (Drahé dámy) se opravdu odvázal, v árii odsuzuje všechny ženy za jejich schopnost podvádět. Tento Guglielmo to myslel opravdu vážně.

Sopranistka Susanna Phillips zažila něco, co bychom mohli nazvat průlomovým večerem v Met v roli Fiordiligi, která je zaslíbena Guglielmovi. Má v hlase průzračnost a svěžest mozartovského lyrického sopránu. Její hlas je však schopen unést fráze s pronikavým zvukem a tmavou sytostí. Zvlášť mimořádná byla v dojímavé árii Per pieta (Měj smilování), kde Fiordiligi ostudně zjišťuje, že slábne pod nátlakem romantických gest cizince, který je ve skutečnosti milencem její sestry vystupující v přestrojení.

Mezzosopranistka Isabel Leonard je odvážnou Dorabellou s přepychovým hlasem. V mnoha sesterských duetech zpívaly Susanna Phillips a Isabel Leonard působivě přesně a jejich hlasy dohromady zněly překrásně. A v neposlední řadě temperamentní sopranistka Danielle de Niese večer téměř ovládla jako drzá, protřelá a vychytralá Despina, služebná obou sester.

Despina má možná podřadnou práci, ale miluje život a mluví tak, jako kdyby měla ohromnou zkušenost s tím, jak přimět muže dělat, co si zamane. Proto se Despina přirozeně stává Alfonsovým spojencem, když se snaží sestry přesvědčit, aby se v nepřítomnosti svých chlapců nebránily svodům zamilovaných Albánců.

Režisér Robin Guarino pracoval s těmito talentovanými herci tak, aby vyzněly jak komické pasáže, tak citlivé mezilidské kontakty. Hudební a dramatické aspekty tohoto díla byly v naprosto přirozeném souladu, zásluhou Jamese Levina.

Vzhledem k zájmu a energii, kterou tomuto významnému večeru věnoval, se zdá, že je James Levine připraven, aby dodržel své závazky pro tuto sezonu, které zahrnují novou inscenaci Verdiho Falstaffa a Bergova Vojcka. Stále je tu však jedna velká umělecká otázka vznášející se nad Metropolitní operou. Peter Gelb, generální ředitel Metropolitní opery, se de facto stal i uměleckým ředitelem. Zdá se, že James Levine přenechal značnou část svých uměleckých zodpovědností právě Peteru Gelbovi.

Kdybychom již dnes chtěli shrnout Levinův odkaz Metropolitní opeře, tak jeho největší nedostatky by byly jasné: za více než čtyři dekády se mu nepodařilo vytvořit z Metropolitní opery dům, který o operu pečuje.

Úterní večer však nebyl tím, kdy bychom měli o tomto přemítat. Během děkovačky to vyšlo na Susannu Phillips, poslední v sólové děkovačce, aby ukázala směrem k Jamesi Levinovi v orchestřišti, ten se poté otočil směrem k publiku a dočkal se ohromných ovací. Vypadal dojatě a snad i překvapeně. Zažil temné období, jak sám říká, kdy ani on nevěřil, že tento večer vůbec někdy nastane.

(New York Times – 25. 9. 2013 – Anthony Tommasini)

***

James Levine se s operou Così fan tutte úspěšně vrátil na prkna Met

James Levine se zdá být v té nejlepší formě, jeho práce má předpoklady nejen se stále zlepšovat, ale také slibuje velkou uměleckou odměnu. Samozřejmě, že jeho obdivovatelé v Metropolitní opeře byli šťastní, že je zpět za dirigentským pultem, a to poprvé od května 2011, kdy si jeho zdravotní problémy vynutily pauzu, a mnozí se obávali, že k návratu ani nikdy nedojde.

To, že si James Levine pro svůj comeback vybral právě Mozartovu Così fan tutte, má více příčin. Mozart byl vždy tou nejvíce zpochybňovanou složkou jeho repertoáru – mnoho kritiků ho v tomto repertoáru považovalo za příliš hutného a těžkopádného. A je v celku jedno, kdo diriguje, Mozartova hudba se může pro čtyřtisícové auditorium Met zdát objemově prostě příliš malá. Tento prostor vyžaduje větší hlasy, které lépe pracují v pomalejších tempech.

Levinovi kritici z minulých dekád (já jsem jeden z nich) však v úterý možná nepoznali, že se jedná o práci stejného dirigenta. Lehký, svižný a přesvědčivý by mohla být motta představení, které se zdálo být kratší než skutečných tři a půl hodiny a bylo odměněno dlouhotrvajícím potleskem. Levine ho namísto na jevišti přijímal v orchestřišti, kde se pouze otočil na svém elektrickém invalidním vozíku.

Všichni pěvci měli středně objemné lyrické hlasy vhodné na Mozarta a byli ještě podpořeni inscenací Lesleyho Koeniga z roku 1996, která byla vytvořena pro Cecilii Bartoli s malým hlasem, a proto udržuje zpěváky v přední části jeviště. Hlasová projekce nebyla v úterý večer ani nejmenším problémem. Nejen proto se podařilo vytvořit dojem lehkosti v projevu, a tak i tenor Matthew Polenzani zpívající v indispozici vyzněl v dobré a komicky čilé formě.

Základní léčka celé opery je vlastně parabolou: dva šťastné milenecké páry a jejich vzájemná důvěra jsou testovány sázkou mezi muži o tom, jestli jim jsou ženy schopné zůstat věrné. Do toho jsou postupně odhalovány jednotlivé prvky tajemných, idealistických, přímořských průhledů, které jsou součástí divadelního designu Michaela Yeargana.

Levine se vždy soustředil na hlavní myšlenku daného ansámblu a ještě více než obvykle vytvářel dokonalou podporu pro své zpěváky. Susanna Phillips jako Fiordiligi v 1. jednání v árii Come scoglio začala ve slabé poloze svého hlasu, ale s Levinem v čele ji orchestr nikdy nepřekrýval. S konkrétní rytmickou podporou vytvořil pro zpěváky základ, který umožnil z obyčejného provozního představení vytvořit představení okouzlující.Ani Levine však neumí dělat zázraky: Rodion Pogossov byl solidním Guglielmem a Maurizio Muraro (Don Alfonso) nebyl v dobré hlasové pohodě. V roli Dorabelly (Fiordiliginy sestry) nepotřebovala hlasově charismatická Isabel Leonard žádnou zvláštní pomoc orchestru. Tyčila se nad zbytkem obsazení očividnou komediální spontánností v čele s detaily, kterým jste se museli smát, ale zároveň neubíraly pozornost jejím kolegům. Jako například když si zběsile zakrývala uši během vojenského pochodu, který ohlašoval odchod jejího milého.

Danielle de Niese (mazaná služebná Despina) byla typickým příkladem toho, jaké místo má komedie v obnoveném nastudování režiséra Robina Guarina. Její pěvecký výkon byl zřídkakdy narušen divadelním projevem její role (a to i když byla převlečena za mastičkáře) a smích vycházel přímo z charakteru její postavy, a nikoli z ne tak podstatných fyzických kreací. Jen pár věcí je úmornějších než operní pěvci, kteří se snaží být vtipní. V Così fan tutte však pěvci potřebují pouze oživit svou postavu a komedie se o to postará sama.

(WQXR – 25. 9. 2014 – David Patrick Stearns)

Wolfgang Amadeus Mozart:
Così fan tutte
Dirigent: James Levine
Režisér: Lesley Koenig
Scéna a kostýmy: Michael Yeargan
Světelný design: Duane Schuler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 8. února 1996 The Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 26. 4. 2014)

Fiordiligi – Susanna Phillips
Dorabella – Isabel Leonard
Despina – Danielle de Niese
Ferrando – Matthew Polenzani
Gugliemo – Rodion Pogossov
Don Alfonso – Maurizio Muraro

www.metopera.org

Přeložila Tereza Hybnerová
Foto archiv, Ken Howard, Marty Sohl