Antonín Kraft, rodák z Rokycan, patřil k nejvýznamnějším violoncellistům své epochy. Proslul především jako blízký spolupracovník Josepha Haydna a první interpret jeho Koncertu D dur pro violoncello. Ve své době byl vyhledávaným virtuosem a pohyboval se v okruhu nejvýznamnějších hudebních osobností pozdního klasicismu. Vedle interpretační kariéry se věnoval také kompozici a zanechal řadu skladeb pro violoncello i komorní obsazení.
K jeho dosud neznámým dílům nyní zřejmě přibývá i zhudebnění Schillerovy básně An die Freude. Rukopis skladby se dochoval v hudební sbírce kapucínského kláštera u sv. Josefa na Novém Městě pražském a dnes je uložen v Národní knihovně České republiky. Součástí je rozsáhlý soubor opisovaných sborových skladeb z první poloviny 19. století, který obsahuje díla tehdy oblíbených autorů, mimo jiné Schuberta, Webera či Boieldieua. Mezi nimi se nachází i Kraftova dosud neznámá kompozice.
Na skladbu narazil v digitální knihovně Manuscriptorium violoncellista a muzikolog doc. Jiří Hošek, který se dlouhodobě věnuje výzkumu rokycanské hudební historie. Následovala náročná rekonstrukční práce: studium třinácti dochovaných partů, převod do moderní notace, doplnění chybějících míst a vytvoření nové partitury pro koncertní provedení.
Kraftova Óda na radost vznikla ještě před Beethovenovým monumentálním uchopením Schillerova textu v závěru Deváté symfonie. Právě v tom spočívá její mimořádná hodnota. Nabízí jiný, komornější pohled na zhudebnění básně, která se později stala symbolem evropské kulturní identity. Skladba je určena pro čtyřhlasý sbor s doprovodem a vyznačuje se zpěvností i klasicistní uměřeností. Neusiluje o monumentální gesto, ale spíše o intimní hudební výklad Schillerova textu.
Novodobou premiéru provede plzeňský smíšený sbor Česká píseň pod vedením Vojtěcha Jouzy. Doprovod obstarávají varhany, které v prostoru poutního kostela nahrazují původně zamýšlený klavír či smyčcové kvarteto. Právě chrámová akustika může skladbě dodat další rozměr a podtrhnout její lyrický charakter.
Význam uvedení však nespočívá pouze v samotném hudebním objevu. Jde také o symbolické navrácení pozapomenutého autora do kulturní paměti místa, odkud vzešel. Rokycany se díky této premiéře znovu propojí se svým nejslavnějším hudebním rodákem – osobností, která se ve své době pohybovala v bezprostřední blízkosti Haydna i Beethovena a významně spoluutvářela podobu evropské violoncellové školy.
Novodobé uvedení Kraftovy Ódy na radost tak představuje nejen muzikologickou událost, ale i cenný příspěvek k poznání hudební kultury přelomu 18. a 19. století. A současně připomíná, že i v archivech mohou stále čekat skladby schopné proměnit naše vnímání známých hudebních dějin.
