Návštěva staré dámy v taneční podobě v Plzni – Dürrenmatt v růžovém světě mámení

Činohra Návštěva staré dámy vyvolala hned po premiéře v r. 1956 velký ohlas a svému autorovi zajistila slávu. Inspirovala i jiné žánry.  V r. 1971 měla premiéru vysoce ceněná stejnojmenná opera Gottrieda von Einem, k níž napsal libreto sám Dürrenmatt a se vzácným pochopením pro rozdílnost obou žánrů upravil svoji hru do operní verze. V r. 2013 měl ve švýcarském Thunu premiéru muzikál, k němuž hudbu složili Moritz Schneider a Michael Reed, libreto vytvořil Christian Struppeck a texty písní napsal Wolfgang Hofer. Stejně tak se dramatu chopili i choreografové, v poslední době např. Steffen Fuchs (Theater Koblenz 2014) či Ralf Dörner (Theater Vorpommern 2019). 

Popularitě Dürrenmattovy tragikomedie se není co divit. Dráždí, podněcuje, inspiruje. Námětem, přesahy a specifickým nazíráním na svět. Je sarkastická, satirická, ironizuje, pracuje s nadsázkou a svérázným černým humorem. Přitom má rysy antické tragédie a prostřednictvím onoho sarkasmu klade zcela zásadní archetypální otázky – co je spravedlnost a lidskost, kdy člověk svoji lidskost ztrácí. Pro bohatce je důležitý ten moment, když už si může dovolit všechno, a tím je vydělen ze světa obyčejných lidí. Cítí se být nad nimi a může manipulovat jejich osudy, to mu umožňují peníze. Dürrenmattův děj je situován do kdysi prosperujícího, nyní zchudlého městečka Güllen, kam přijíždí jeho rodačka Claire Zachanassian, ona stará dáma. Jako dívka Klára Wäscher zde otěhotněla se svým milencem Alfredem Illem, ten však své otcovství za pomoci dvou falešných svědků podplacených „litrem kořalky“ popřel, aby se mohl oženit s dcerou hokynáře. Klára v hanbě z Güllenu odešla a živila se jako prostitutka, dítě jako malé zemřelo. Nyní je díky svatbě s ropným magnátem nejbohatší ženou světa, jejím posledním manželem je nositel Nobelovy ceny.

Příjezd Claire do Güllenu je spektakulární – v expresu, který městečkem vždy jen projíždí, zatáhne za ruční brzdu. Vystupuje z vlaku s rakví a suitou podivných služebníků – dvěma svalovci Tobym a Robym, dvěma slepými eunuchy Kobym a Lobym a s komorníkem. Güllenským dává šokující nabídku: „Dám městu miliardu, když někdo zabije Alfreda Illa. Chci spravedlnost za miliardu.“  Váhu slovům dodá odhalení – komorník je soudce, který vedl někdejší soud o otcovství Klářina dítěte, z eunuchů Kobyho a Lobyho se vyklubou oba křivopřísežníci, které Claire už potrestala – nechala je vykastrovat a oslepit. Ve svém postavení si to může dovolit – patří jí svět, a to doslova. Güllenští skandální návrh rozhodně odmítají. Claire zůstává v Güllenu, počká si, prázdná rakev také. Postoj Güllenských se vlivem slíbených peněz opravdu mění – začínají postupně utrácet, zadlužují se. Jak roste blahobyt a dluhy Güllenských, roste v jejich očích Illova vina. Síť kolem něj se stahuje. Illa sžírá strach, chce prchnout, ale postupně nachází jakousi vnitřní rovnováhu v uvědomění si viny vůči Kláře a nevyhnutelnosti svého osudu. Nechce zvolit dobrovolnou smrt. „Můžete mě zabít. Nestěžuji si, neprotestuji, nebráním se, ale vašeho činu vás zprostit nemohu,“ říká starostovi. Na veřejném slyšení posléze starosta informuje tisk, že paní Zachanassian poskytne městu miliardový příspěvek díky Alfredu Illovi, jejímu příteli z mládí. Když hosté ze shromáždění odejdou, Güllenští v zavřené místnosti vytvoří uličku, Alfréd jí prochází, lidé se semknou. Když se dav rozestoupí, Alfred leží na zemi mrtvý. Oficiální příčina: ochrnutí srdce. 

Claire nechá mrtvého uložit do rakve a starosta obdrží miliardový šek pro město a jeho občany. V samém závěru hry se občané Güllenu, muži a ženy stávají po vzoru antického dramatu chórem, komentujícím vzletným jazykem situaci. Claire odjíždí vlakem s mrtvým Illem v rakvi k připravenému mauzoleu na Capri – nešlo jí jen o spravedlnost, respektive pomstu, o Illovu smrt, ale i o to, aby jí patřil tak, jako všechno na světě.  Zajímavé je, že Dürrenmatt ve svém operním libretu eliminoval některé sarkastické prvky v ději, vypustil určité pasáže a potlačil některé z postav, naopak akcentoval více roli starosty a přepracoval závěr, z něhož odstranil stylizaci Güllenských do podoby antického chóru.  

Anna Vita a její Dürrenmatt
V zájmu jevištní zkratky baletu, který trvá cca 80 minut a hraje se bez přestávky, se Anna Vita soustředila na prosté převyprávění příběhu, přičemž peníze jsou hybatelem osudů všech aktérů. Kromě dvou ústředních postav, Claire a Alfreda, je u ní důležitá i Alfredova žena a jejich děti. Všechny ostatní postavy včetně učitele, faráře a starosty jsou nevýrazné. Zajímavý nápad je ztvárnění rolí bodyguardů, Tobyho a Robyho. Tančí je dvě identicky vyhlížející dívky v černém se špičkovými střevíci, jakési démonické našeptavačky. V celé inscenaci jsou natolik výrazné, že jí místy až dominují. 

Při převyprávění se Anna Vita několikrát odchýlila od dramatické předlohy. Především se zřekla efektního gagu, charakterizujícího postoj Claire k okolnímu světu – originálního příjezdu rychlíkem, v němž zatáhne za ruční brzdu, takže vlak v Güllenu zastaví. Anna Vita ji nechává přiletět a odletět vrtulníkem. Vlaky a nádraží v úvodu a závěru inscenace jsou tedy zbytečné, stejně jako je zbytečné, nelogické a ne právě šťastné použití mluveného slova v úvodním výstupu (tanečníci nejsou Češi a s dikcí i krátkých vět mají potíže). Dozvíme se, že v Güllenu nezastavují ani regionální vlaky, jak by však mohl Alfred chtít později prchnout vlakem, kdyby tu nic nestavilo?  Claire hned při svém příchodu dává Alfredovi z neznámého důvodu peníze, které on předá starostovi. Proč? Není vysvětleno, co se stalo s dítětem Claire a Alfreda. Křivopřísežníkem je v baletu učitel a bezejmenný obyvatel Güllenu, oba se však pohybují mezi güllenskými občany během celého představení nepotrestáni, a nakonec se podílejí na Alfredově vraždě. Problém spravedlnosti tedy není dořešen. Claire si Alfreda neodváží, mrtvý zůstává ležet na zemi mezi Güllenskými. Není dořešen tedy ani vztah Claire k Alfredovi a vztah Claire ke světu.

Tanec v působivém sepětí s hudbou. Klíčové momenty však zanikají.
Kvalita a síla inscenace Anny Vity je především ve výběru hudby a detailním sepětí pohybu s ní. Díky tomu má inscenace spád a žádoucí gradaci, a přes nedořešené momenty se může divák přenést. Jako hudební doprovod zvolila choreografka sekvence ze symfonického a komorního díla Karla Amadea Hartmanna (1905-1963) a symfonií Dmitrije Šostakoviče (1906-1975), které ve dvou výstupech proložila šlágry z muzikálu Spamalot Erica Idle. Muzikálové vsuvky jsou vedle hudby tak odlišného charakteru diskutabilní, navíc jejich rozvernost doznívá v mysli diváka ještě v době, kdy už na scéně běží opět vážný děj. Větší pauza mezi těmito intermezzy by byla rozhodně ku prospěchu věci. Laciné a nevhodné je využití doslovné citace husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci v první části inscenace. 

Problémem je občas rychlost pohybů. Nezřetelně a příliš spěšně jsou provedeny klíčové body v ději. Hlavní a zásadní moment – požadavek Claire zabít Alfreda – znázorňuje stará dáma jediným pohybem naznačujícím podříznutí krku, ten však může velmi snadno uniknout pozornosti diváků. Rychlostí provedení splývá s tanečními pohyby, navíc reakce ostatních aktérů není dostatečně zřetelná. Stejně tak zcela zaniká závěrečný moment, když Claire předává starostovi šek. 

Anna Vita ve své choreografii zdařile kombinuje výrazový tanec a pohybové divadlo s klasickými tanečními prvky.  Pohyby tanečníků, ať se jedná o tanec či pohybové divadlo, jsou vždy v souladu s hudbou, která vhodně vykresluje atmosféru. Dění se koncentruje na výstupy Claire, Alfreda a jeho rodiny, svou sekvenci mají i našeptavačky Roby a Toby. Jejich tanec na špičkách dává vyniknout pohybům lidského těla, ostře kontrastuje s tancem obyvatel Güllenu a vyjadřuje (výrazněji než sama Claire) odosobněný pohled na svět lidí. Odlišné prvky mají taneční duety Alfreda s jeho ženou nebo s Claire. Dobře vystavěné jsou Alfredovy sólové výstupy, v nichž je vyjádřen jeho narůstající strach, na nějž se choreografka soustředila. Claire projevuje i něco málo ze svého lidství, když na zlomek sekundy propadne v druhém duetu s Alfredem jeho někdejšímu kouzlu. 

Scénické řešení a růžové brýle mámení
Tančí se na dobře řešené scéně. Tvoří ji posuvné desky, na něž se hojně promítají realistické projekce prostředí, např. nádraží, věci, jež si členové Alfredovy rodiny, také starosta, učitel a farář chtějí koupit nebo už koupili. Projekcemi se vrací divák do minulosti prostřednictvím předtočených tanečních a pantomimických výstupů milostných scén mladé Claire s Alfredem, jeho úplatky, její těhotenství a odsouzení. Claire se do Güllenu vrací po více než čtyřiceti letech jako krásná dáma v růžovém, její věk má demonstrovat růžové chodítko na začátku děje. Güllenští jsou důsledně hnědošedí do té míry, že je velmi obtížné poznat, „kdo je kdo“. V davu zapadá opticky také Alfred, jeho rodina a další postavy – učitelovy brýle nebo farářův takřka neviditelný kolárek splývají a klobouk rozhodně není znakem postavení starosty. Působivě řešený je ´přerod´ güllenských občanů, postupné růžovění doplňků jejich oblečení, které se zintenzivňuje s rostoucím blahobytem, až se všichni stanou jednolitou růžovou masou včetně Alfredovy rodiny s výjimkou jeho samého. Růžové brýle finančního mámení zvítězily.  

Výborné taneční výkony
Anna Vita detailně vypracovala všechny taneční výstupy, jimiž odlišuje jednotlivé postavy. Taneční prvky jsou dominující při ztvárnění postav, choreografka nepracuje při tanci výrazněji s mimikou. A ani s hereckým projevem u Claire, kterým by jasně charakterizovala její bohorovnou nadřazenost nad ostatními, na něž shlíží už jen jako na zboží, figurky, nad jejichž osudy vládne. A tak hloubku výrazu postavám už museli vtisknout tanečníci sami. Výborné taneční výkony přinesly obě premiéry. Přesto každý večer vyzněl jinak, jak do postav otiskli svou osobnost jejich představitelé. V premiéře 24. 5. Sara Antikainen charakterizovala svou Claire odtažitostí chladné elegance, Alfred Karla Audyho byl zranitelně působící muž, který jako by se čím dál více nořil do svého vnitřního světa. Muž odevzdávající se a podvolující se osudu. Křehká, přitom svým celkovým projevem výrazná byla Mami Mołoniewicz jako Žena, Alfredova manželka, zprvu dojemná, pak nečekaně energická. Toby a Roby tančily v dokonalé, jakési nelidsky mrazivé souhře Shiori Nirasawa a Isabel Örjansberg De La Cruz. Jako Alfrédův Syn dokázal Giacomo Mori přesvědčivě vyjádřit mladíkovu bezstarostnost, stylizovaná jízda na motorce s Tobym a Robym vhodně evokovala onen nezájem o budoucnost a důraz na momentální, okamžitý prospěch. Teenagerovsky rozpustile působila v roli Dcery Victoria Roemer. Učitele zdařile ztvárnil Justin Rimke, Faráře (na obou premiérách) Mátyás Sántha, Miroslav Suda vtiskl rys důstojnosti postavě Starosty.

Druhá premiéra v úterý 27. května působila uvolněněji, přitom kompaktněji v sepětí tance s hudbou a výraznou gradací děje. K preciznosti se přidala ještě bezprostřednost projevu dvou hlavních postav. Jarmila Hruškociová již mnohokrát prokázala svůj přirozený herecký talent. Claire tančila s šarmem a grácií pohybu, přezíravost miliardářky okořenila dramatickým akcentem. I Alfred Gaëtana Pirese byl dramatičtější; nikoliv pasivní ´čekatel´ na smrt, nýbrž ten, který nechce dát svou kůži zadarmo. Duety v jejich podání měly dráždivou jiskru, scény v sobě nesly překvapivé napětí. Charismatický pár dal tomuto představení skutečný dürrenmattovský ráz a nepochybně inspiroval i ostatní tanečníky. Vhodně dvojici vyvažovala jemná Afroditi Vasilakopoulou jako Žena, rodinný celek výborně dotvářel jako Syn s dravostí mládí a klukovským espritem výrazově plastický Simone Carosso a jako Dcera Anna Pokorná. Přesvědčivý byl Riccardo Gregolin v roli Učitele, Richard Ševčík svého Starostu charakterizoval jakousi ležérností, vyplývající z vláčnosti pohybu: zvýraznil finesy tanečních prvků a pánské trojici dominoval. Toby a Roby v přesné souhře tentokrát tančily Margarida Gonçalves a Isabel Örjansberg De La Cruz, přinesly opět uhrančivě odosobněnou dvojici. Ansámblové taneční scény sólistů a Občanů byly přesné v provedení na obou premiérách.  

Obsah baletu v programu z nevysvětlitelných důvodů chybí. Slova choreografky jej v žádném případě nenahradí. Anna Vita vlastní děj zpracovala přehledně, ale je tu dost momentů, které jsou bez detailních znalostí nejasné. Proč se má divák domýšlet, co se tam vlastně stalo? Proč se vůbec od zveřejnění obsahu baletu opět upustilo? Neprospívá to inscenaci jako takové, a to je škoda. Nelze přece předpokládat, že všichni diváci znají Dürrenmattovo drama! Jak si mají hned uvědomit, že ve Slovu režisérky a choreografky jméno Alfred III. vzniklo nesprávným přepisem příjmení „Alfred ILL“? Návštěva staré dámy v baletní verzi Anny Vity je po delší době opět představením, v němž je tanec v dokonalém sepětí s hudbou a v němž jsou všechny složky, včetně inscenační, v souladu. Je kvalitní inscenací, která stojí za návštěvu. Jen je třeba si doma přečíst obsah Dürrenmattovy hry. 

Psáno z 1. a 2. premiéry 24. a 25. května 2025, Malá scéna, Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

Návštěva staré dámy
Režie, choreografie: Anna Vita
Hudba: Dmitrij Šostakovic, Karl Amadeus Hartmann, Eric Idle
Scéna, kostýmy: Andrea Pavlovičová
Světelný design: Jakub Sloup
Videoprojekce: Kristopher Kempf
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová
Asistent režie: Miroslav Hradil