Ne každý může být profesionálním tanečníkem. Ale každý může být divákem

Baletní školy najdeme v různých koutech naší země a mají různou podobu. Soukromé baletní školy, baletní školy u profesionálních divadelních scén, tanec v určité formě vyučují i některé základní umělecké školy. Na nezájem malých tanečnic, ale i tanečníků si stěžovat nemohou. Ale jsou baletní školy pěstující klasický balet zakotveny v obecném společenském povědomí opravdu pevně a má balet jako umění takovou váhu v celospolečenském vnímání, jakou by si zasloužil? Spojují různé baletní školy podobné problémy? Mají malí tanečníci dostatečné zázemí pro svůj růst? Co musí mít dobrý taneční pedagog, aby zájem o tanec podnítil? A může se baletu věnovat kdokoliv? Jak porovnávat výkony těch nejmladších tanečníků? O tom všem a o mnohém dalším jsem si povídala s organizátorkami jediného mezinárodního baletního gala zájmových baletních škol v Evropě, které se již třináct let koná v Plzni v historické budově Velkého divadla. O svých zkušenostech debatovaly se mnou i mezi sebou zakladatelka tohoto baletního setkávání, někdejší sólistka baletu DJKT, v letech 1986–2000 šéfka baletní školy DJKT Bohumila Mejcharová, a její žačka, současná předsedkyně spolku Šárka Ženíšková. A bylo o čem – do Plzně se přesunula před šesti lety i první tuzemská soutěž v klasickém baletu Ašský střevíček, která byla na západní výspě naší republiky založena v roce 2000. Od změny svého působiště nese název Plzeňský střevíček a pořádá ji stejně jako zmíněné gala spolek Balet.

Co bylo příčinou vzniku spolku a jak vůbec došlo k tomu, že se do Plzně sjíždějí ti nejlepší žáci baletních škol nejen našich, ale i zahraničních? Letos přijely školy z Německa i z Rakouska i navzdory covidové situaci…
Bohumila Mejcharová: Konání třináctého ročníku nám v loňském roce znemožnila pandemie, a tak jsme jej mohli uskutečnit až letos 30. října. A že přijeli naši zahraniční kolegové, z toho jsme samozřejmě měli všichni velkou radost. Balet Gala je slavnostní přehlídka žáků baletních škol, kde vystupují děti a mládež ve věku od 6 do vlastně neomezeného věku. Letos třeba vystupovala i maminka spolu se svými dcerami. Ale horní hranice se většinou pohybuje kolem 20–25 let. Tančí pro radost a celá akce je odměnou jim, jejich učitelům, rodičům i divákům. A pro všechny má být také inspirací. Děti mohou předvést své umění bez zbytečného napětí a zároveň reprezentovat svoji školu.
Šárka Ženíšková: Vraťme se k začátkům celé akce – první ročník se konal v roce 2008 a spolek založila Bohunka Mejcharová rok před tím. V té době již spolupracovala s baletní školou VHS Weiden a společné koncerty se konaly nejen ve Velkém divadle, ale i ve Weidenu v Max-Regel Halle, to jsme začínali s Česko-bavorskými dny v roce 1992. Gala jsme původně plánovali jako bienále, nemysleli jsme si, že bychom jej zvládli uspořádat každý rok! První taneční dílny, které navazovaly na gala, jsme uskutečnili v roce 2013 a jejich náplní byl klasický balet, ale také moderna a step.

Co vás pohánělo?
Bohumila Mejcharová: Enormní zájem ze strany škol a radost dětí z vystupování v divadle! Tehdy v roce 1996 nás podpořilo i ministerstvo kultury, které v té době vedl Pavel Tigrid. Sám osobně přijel i na baletní koncert. Výstupy dětí, které díky svým pedagogům byly schopny zvládnou klasickou techniku, se publiku líbily a u veřejnosti měla akce velký ohlas.

Chtěla jste tehdy podnítit zájem veřejnosti, nebo jste gala pořádala čistě z profesních důvodů?
Bohumila Mejcharová: Chtěla jsem, aby se balet dostal do většího povědomí veřejnosti. Nešlo jen o publikum rodičovské a příbuzenské. Krátké taneční sekvence a výstupy zaujmou i diváky, kteří by na velký dějový balet nešli. Pestrý sled baletních čísel je pro ně atraktivnější. Navíc dětský tanečník může být pro diváka přístupnější, bezprostřednější. Lidově řečeno – nebojí se, že to bude nějaké velké umění, kterému nerozumí. A pro děti samotné je možnost vystupovat na opravdové divadelní scéně s profesionálním zázemím, a ještě tak krásné!, vždy velkou motivací. Jedno souvisí s druhým. Takže – chtěla jsem obojí.
Šárka Ženíšková: Potvrzuji – to, že jsme my jako děti mohly vystupovat na scéně, na které jsme vídaly naše hvězdy, to bylo úžasné! Právě tenhle pocit jsme chtěli přenést do gala. Je to pak skutečně odměna všem – dětem, pedagogům, rodičům za čas, který baletu věnují. A další věc, díky níž je gala pro školy a jejich žáky mimořádné, je prostředí Velkého divadla samo o sobě. Školy totiž nemají pořádně kde vystupovat. Zdálo by se, že je dost jevišť, ale nejsou přizpůsobena pro balet a pro tanec, další prostory nejsou pro balet adekvátním prostředím. Tančí se v tělocvičnách, sokolovnách a jevištích kulturáků. Na nich už jsou často trvale umístěny sloupy na světelné efekty a osvětlení pro hudební produkce, což velmi omezuje balet a sály pak bývají pro naše účely prakticky nepoužitelné.

Na plzeňském gala vždycky vystupují známí a úspěšní profesionální tanečníci. V minulých ročnících to byli například Roman Šolc, Ivona Jeličová, Zuzana Šimáková, Monika Mašterová, Richard Ševčík, Uladzimir Ivanou, Nela Mrázová, Radka Příhodová… Tedy i sólisté Národního divadla v Praze, Brně, Chemnitz, Mnichov… A letos přijel první sólista baletu pražského Národního divadla Adam Zvonař s první sólistkou téhož souboru Nikolou Márovou, která v Plzni vystupovala vůbec poprvé. Adam Zvonař pochází z Plzně a byl žákem baletní školy DJKT v době, kdy jste ji, paní Mejcharová, vedla. Má tedy k místu i divadlu vztah. Ale přijíždějí i tací, kteří s Plzní takto svázáni nejsou. Vím, že jezdí rádi. Čemu to přičítáte?
Šárka Ženíšková: To byste se musela zeptat jich :-), ale my jako organizátoři jsme rádi, že věnují čas malým tanečníkům, že svou přítomností podpoří jejich snahu a motivují je. Vystoupení profesionálních hostů je pro všechny účinkující vždy velkým zážitkem. Na gala je také naší milou tradicí věnovat představení osobnosti z baletního světa, která svou prací přispěla k jeho rozvoji. Tím připomínáme nastupující baletní generaci historii a významné tanečníky i choreografy. V letošním roce to byla Libuše Králová.
Bohumila Mejcharová: Myslíme si, že právě připomenutí kontinuity je velmi důležité. Gala bylo věnováno většinou šéfům baletu a choreografům spjatým svou prací zejména s Plzeňským divadlem.

Na exhibičním gala vystupují laureáti a vítězové baletních soutěží pro školy, především Plzeňského střevíčku, soutěže, jež je přímým pokračování Ašského střevíčku. Jak tato soutěž pro zájmové baletní školy vznikla?
Bohumila Mejcharová: Je to tak trochu paradox. Když jsme se jako Baletní škola DJKT chtěli účastnit taneční soutěže, nemohli jsme. Pořadatelem byla vždy základní umělecká škola a pravidelně nás odmítli s odůvodněním, že děláme klasický balet a jejich soutěže se zúčastnit nemůžeme. Nakonec nás jednoho krásného dne v roce 2000 odkázali do Aše, tam, že nějaká paní dělá soutěž v klasickém baletu. Ta paní byla Pavla Kymplová a ta soutěž se jmenovala Ašský střevíček. Založila ji v roce 2000 vlastně pro své žáky – učila v Aši, Chebu a ve Františkových Lázních a účastníci té soutěže byli všichni z těchto škol. Přihlásili jsme se tam a Pavla se radovala, že má další účastníky a pro své žáky tak potřebnou konkurenci. Tím to celé začalo. Já jsem jí ještě doporučila Weiden, s nímž jsme spolupracovali. A tak do Aše přijeli i tanečníci z Německa a soutěž dostala mezinárodní rozměr. Účast to tehdy nebyla masová, nemůžete si představit zástupy, ale rok od roku se počet účastníků zvyšoval a dnes už to v jistém slova smyslu zástupy skutečně jsou.

Dnes už se soutěž nekoná v Aši, ale v Plzni a neorganizuje ji Pavla Kymplová, ale spolek Balet, z. s. Jak k tomu všemu došlo?
Šárka Ženíšková: Po patnácti letech soutěž v Aši skončila, protože zde zaniklo taneční oddělení. Převzali jsme pořadatelství přímo a šestnáctý ročník se už konal v Plzni. Měli jsme vždy i štěstí na podporu ze strany obcí. Jak v Aši, tak nyní v Plzni. Bez grantové podpory města bychom nemohli pořádat ani soutěž, ani mezinárodní exhibiční gala baletních škol.

Plzeňské gala je unikátní v evropském měřítku. Zatím nemá v jiných zemích obdobu.
Šárka Ženíšková: Gala v této podobě, kdy se ho účastní amatérské zájmové baletní školy, je skutečně ojedinělé. Sezvat různé zájmové školy, a ještě do divadla, kde účastníci mohou tančit bez soutěžní rivality, bez stresu a být sami sobě inspirací – a ještě se přímo setkat s profesionály – to je skutečně ojedinělé nejen od Prahy až po Mnichov! K něčemu podobnému, jako je naše exhibiční gala amatérských baletních škol, možná v příštích letech dospějí naši dlouholetí kolegové v německém Selbu. Mají vlastní soutěž a chtěli by exhibiční večer podobného rozsahu, jako je náš plzeňský, také uspořádat.

Těší vás to?
Šárka Ženíšková: Samozřejmě! Zvyšování zájmu o klasický balet a o tanec je přece náš cíl! My nejsme rivalové, ale kolegové a partneři.

Jak se hodnotí balet u malých dětí a mladých amatérských tanečníků?
Šárka Ženíšková: My jsem si samozřejmě říkali, jak lze v baletu soutěžit. Vždyť je to přece víc umění než sport. Takže se sleduje technika, provedení, choreografie, hodně se klade důraz na prožitek. Můžeme hodnocení přirovnat k hodnocení v krasobruslení.
Bohumila Mejcharová: Co hodně ceníme a budeme vždy cenit, je přizpůsobení choreografie žákovi. Ne kopírování tradiční choreografie! Pro učitele to je těžké, ale klademe na to hodně velký důraz. Je zbytečné nutit dítěti něco, k čemu nemá dispozice a co mu nemůže dost dobře jít. Je třeba udělat choreografii tak, aby si dítě zatančilo a zároveň se rozvíjelo v těch směrech, kde to je možné.

Jaké typy škol se soutěží zúčastňují?
Bohumila Mejcharová: Dnes Plzeňský a dříve Ašský střevíček je soutěž baletní, účastnit se mohou ty školy, které se věnují klasickému baletu. Taneční soutěže na úrovni ZUŠ mají přece jen jiný charakter. A je to logické – pedagogové obvykle nejsou divadelníci a jakkoliv mohou být a také jsou nadšeni pro tanec, nemají divadelní praxi, a proto zákonitě vedou děti jiným způsobem. Baletní škola už zapojuje všechny složky a vede děti profesionálním směrem, byť s respektem k přirozeným dispozicím a individuálním možnostem, jak jsem o tom již mluvila.
Šárka Ženíšková: Například teď do Plzeňského střevíčku prošly dvě základní umělecké školy, celkem se letos i za této složité situace účastnilo 17 baletních škol včetně dvou ze zahraničí. Vždy jde o přístup pedagoga k baletu jako takovému a ke způsobu jeho výuky.

Mluvíme teď o těch nejlepších žácích baletních škol. Ale co když bude chtít chodit do baletní školy někdo bez talentu?
Bohumila Mejcharová: I netalentovaného můžete naučit tančit klasický balet. Naučíte ho správnému držení těla – děvčata i kluky. Zpevníte jim tělo, naučíte je myslet na své tělo, a to je pro každého důležité. Balet naučí děti i určité sebekázni, naučí je spolupracovat s ostatními. Děti si v baletní škole vytvoří vztah k tanci a také vztah k divadlu. Setkají se s hudbou a příběhy, které se na ně z televizní obrazovky opravdu nehrnou. Z každého skutečně nemůže být profesionální tanečník, ale z každého může být divák.
Šárka Ženíšková: V naší baletní škole neděláme žádné přísné talentové zkoušky. Chceme, aby mohl začít tančit každý. Nelze jít přes přirozené dispozice. Nejsme elitáři. Každý má svoji úroveň někde jinde, z toho vycházíme. Když se balet dělá správně a neláme se přes přirozené dispozice, je to fyziologicky naprosto správný pohyb. A v tom případě rozvíjí osobnost celkově – slučuje v sobě totiž vnímání hudby, kulturu pohybu, rozvíjí pozorovací talent, učí vnímání prostoru, rozvíjí citlivost vůči prostředí a lidem v něm. Jde o kultivaci celé osobnosti. Nikdo se opravdu nemusí baletu bát.

A co ten tak často skloňovaný dril?
Šárka Ženíšková: Viděla jsem teď několik filmů na podobné téma a zdá se mi, že už se z toho stává klišé – despotičtí a tyranští šéfové souborů, ponižovaní tanečníci bez radosti z tance… všechno drsné, negativní. Balet bude vždycky v určitém smyslu dril, nejde to bez toho. Ale neplatí to přece jenom pro balet. Jakýkoliv sport, práce, řemeslo, jakákoliv hra na hudební nástroj – to všechno potřebuje práci, vůli a chuť se učit a rozvíjet, jestliže chceme uspět.
Bohumila Mejcharová: Vždycky jde o to, jak to má člověk srovnáno sám v sobě. Jestli ví, co chce a jak moc to chce. A jde o srdce. Jak moc věří tomu, co dělá a o co usiluje.

Vnímáte nějaký posun v úrovni žáků baletních škol dnes a v minulých letech?
Bohumila Mejcharová: Technická úroveň jde zcela nepochybně nahoru. Na soutěžích i na gala vnímáme také rozdíly generační. Nejdříve jsme viděli fantastické výkony nad 15 let, teď jsme oceňovali neuvěřitelné výkony v generaci devíti, desetiletých dětí.
Co hraje roli?
Šárka Ženíšková: Individuální práce pedagoga. Samozřejmě talent a osobní předpoklady. A přístup rodičů.

Nejde důraz na techniku na úkor uměleckého stránky?
Bohumila Mejcharová: Obávám se, že v profesionálním baletu tomu tak někdy bývá. Perfektní taneční výkony jednotlivců, ale představení jako celek nefunguje. Divák nebude počítat do jedné všechny fouettés, ale spíš bude vnímat celkovou výpověď představení, jeho estetickou hodnotu. To už je ale otázka režie a choreografie. Budeme-li hovořit o jednotlivci a třeba jednom výstupu v gala, pak je to něco jiného. Tam už je tanečník sám za sebe a sám je nositelem jak technické preciznosti, tak estetického zážitku. A u amatérského baletu je to samozřejmě postaveno úplně jinak. Budu citovat kolegu Standu Buzka. Řekl, že „balet je umělecký obor, který kultivuje nejen tělo, ale i ducha“. To je nesmírně důležité, a to by mělo být mottem každé baletní školy.
Šárka Ženíšková: Je nesmírně důležité, jak to má tanečník srovnáno v hlavě. Mohu být sebevíc technicky dokonalá, ale když nebudu vědět, o čem tančím a proč, projeví se to.

Jakou má dnes, podle vašeho mínění, balet pozici mezi jinými typy tance?
Šárka Ženíšková: Společenské tance jsou kapitolou úplně samostatnou. A v klasickém tanci? Tam chtěl ještě před pár lety každý tančit modernu. Ale zdá se, že se přístup mění. Podle zkušeností v našem „malém rybníčku“ se teď začíná zájem obracet zpět ke klasice.

Pořádáte mezinárodní gala baletních škol, pořádáte soutěž, vyučujete. Jakou má balet pozici v povědomí veřejnosti? Má místo, které by si zasloužil?
Bohumila Mejcharová: Nemá. I když to vezmete podle divadelních souborů – ve výčtu figuruje vždy na posledním místě.
Šárka Ženíšková: Obávám se, že pořád ještě přetrvávají ve společnosti předsudky. Že kluk nemůže dělat balet, že je to zženštilé…

A jak je to se zájmem o výuku baletu ve školách?
Bohumila Mejcharová: Myslím, že zájem o výuku baletu ve školách zvyšuje. Myslím si však, že v zájmu ze strany diváků k výraznému posunu nedochází…
Šárka Ženíšková: Ono je těžké přivést diváka z ulice, aniž by měl k tanci vazby. V mediálním prostoru, který nás všechny obklopuje, na klasický tanec příliš nenarazíte. Ale když se vám podaří lidi do hlediště na balet přivést, chytne je to! Mám řadu takových osobních zkušeností. Proto si myslím, že osobní doporučení tu hraje naprosto zásadní roli.

Řešíte takové věci s dalšími tanečními pedagogy, když se setkáváte na soutěžích nebo na gala?
Šárka Ženíšková: Diváckou návštěvnost ani ne, ale máme dost podobné problémy v naší profesi. Probíráme otázky sálů, pořádání vlastních baletních představení. Je vlastně dost škol, které to chtějí dělat poctivě, správně a na té nejlepší úrovni a většinou se jim to i daří. Jedním z problémů, který se nás dotýká, je i to, že v souvislosti s růstem počtu cizinců v divadelních baletních souborech se snižuje počet česky mluvících tanečníků. Ale na malé děti opravdu nemůžete mluvit jinak než česky… To se týká především baletních škol u divadel. Je opravdu hodně věcí, o kterých bychom potřebovali hovořit. A tak bychom v budoucnu v rámci projektu Balet gala rádi naplánovali i setkávání baletních pedagogů. Tím, že bychom naše problémy mohli sdílet, bychom mohli snáze hledat jejich řešení.

Kolik škol se vlastně gala za ta léta účastnilo?
Bohumila Mejcharová: Je těžké to počítat, navíc nepřijíždějí pravidelně, záleží na aktuální situaci v té které škole a v případě základních uměleckých škol na tom, jak se pedagogové věnují právě klasickému baletu. Do Plzně přijíždějí žáci škol z Prahy, Hradce Králové, Pardubic, Kolína, Olomouce, Brna, Liberce, Berouna, Broumova, Domažlic, Pardubic, Ústí nad Labem… Určitě jich bylo více než čtyřicet. Ty zahraniční spočítáme snáze…
Šárka Ženíšková: Celkem jich je šestnáct. Jsou to školy z Regensburgu, Mnichova, Bayreuthu, Augsburgu, Fürthu, Kemnathu, z Bratislavy, Lublinu, Wroclawi a na gala vystupovali také žáci Masters of Ballet Academy London.

Co je pro tanečního pedagoga nejdůležitější?
Šárka Ženíšková: Aby věděl, proč to dělá. Aby věděl, pro koho to dělá. A aby vyučoval s pochopením a empatií.
Bohumila Mejcharová: Aby si uvědomil, co konkrétní dítě může dokázat a co už je za hranicí jeho možností. Aby mu pomáhal v tom, co umí. Aby mu balet a pohyb neznechutil. Aby ho vždycky a v každém případě podporoval.

A co je nejdůležitější i pro toho nejmenšího adepta baletního umění?
Bohumila Mejcharová: Aby měl z tance radost! Aby ho to těšilo. Aby věděl, že když cvičí na sále, je to proto, že se připravuje na určitý výstup, na konkrétní tanec. A každé dítě, i to nejmenší, musí při výstupu vědět, o čem tančí. Že to není švihání nohama a rukama. Že je to příběh. Balet je vždycky příběh. I sebekratší číslo. Dětská gala představení jsou poskládána z takových minipříběhů. A pak můžeme skutečně říci spolu s jedním kritikem, že „i ti nejmenší žáci dokážou zprostředkovat umělecký zážitek“.