Nečekaný skon Jiřího Kyseláka – smutný odchod brněnského Spartaka

Jiří Kyselák byl Osobnost – komplexní, rovný, přísný, citlivý, lidský a vysoce inteligentní člověk a umělec v pravém významu slova. V baletním světě jemu podobných mnoho nenajdete. Není to přehánění ani pochlebování. Jsou jiné významné osobnosti s ohromujícím životopisem, jenže Kyselák byl opravdu jen jeden. Kyselák byl po celý svůj život naprostý originál, srdečný a autentický člověk.

Jeho taneční studium pochopitelně nedokážu obsáhnout. Vím jen, že si svůj balet musel u svých rodičů – divadelníků trošku vyvzdorovat. Tehdy se ještě chodilo na konzervatoř pětiletou a Kyselák studoval i s hudebníky a herci (Veškrnovou, Šafránkovou, Kaiserem). Jeho taneční ročník vedl profesor Karel Janečka, rovněž bard brněnského baletu a osobnost, která brněnskému souboru chybí dodnes.

Kyselák školu absolvoval fragmenty z Plesu kadetů a Dona Quijota tak dobře, že byl vedením školy vybrán k následnému studijnímu pobytu do tehdejšího Leningradu k profesorům Dudinské a Bregvadzemu. Tento pobyt znatelně ovlivnil jeho tvůrčí rukopis a inklinaci ke klasickému baletnímu slovníku ruské školy. Po dvouleté povinné vojenské službě stál ve třiadvaceti letech před rozhodnutím, zda odejít do Prahy, či zůstat v Brně. Zvítězilo rodné Brno, odkud přišla nabídka na titulní roli v baletu Spartakus, roli, která se vyjímá v životopise každého baletního umělce.

Postav, které Jiří Kyselák vytvořil, je celá řada a já si vybavuji až to jeho období charakterní a zralé – Théseus ve Snu noci svatojánské, Rudovous v Labutím jezeře, Tybalt v Romeovi a Julii, Hilarion v Giselle, ale také Letec ve Svědomí nebo Ježibaba ve Sněhurce a sedmi trpaslících.

Tato role mně neutkvěla jen proto, že jsem byl dítě a dítě negativní role miluje a současně se k smrti bojí, ale také proto, že se mi k této roli váže osobní vzpomínka. Pan Kyselák byl jednou pozván jako host do pořadu Klubu přátel opery a baletu. To bylo ještě před tím, než jsem i já začal „šoupat batmán tándu“, někdy v polovině osmdesátých let. Jenže moderátorka tehdy předstoupila před zaplněné hlediště Janáčkova divadla a oznámila, že Jiří Kyselák je nemocen, náhradu nenašla, tak se to pokusí zatančit sama. A pak se šla převléci a zatančila tu variaci Ježibaby. Jenomže když dotančila, tak si sundala masku a pod ní stál zpocený Jiří Kyselák. Ten moment si pamatuji jako dnes. Prostě nebyl nemocný, ale tančil a byl vtipný a charizmatický i v následném rozhovoru. A já si říkal, že bych to tedy v té baletní škole mohl zkusit taky, a poslal jsem mámu, aby šla za ním a domluvila to. A ona to s ním fakt nějak domluvila a oni mě vzali. Jenže jsem si pak musel ještě pár let počkat, než jsme ho na konzervatoři dostali na scénickou praxi.

Ale vydržme, já nechci úplně přejít tu jeho interpretační činnost, i když ji nedokážu vzpomínkami obsáhnout celou. Balet Národního divadla Brno uvádí u jeho jména skoro šedesát baletů a rolí. On sám uvedl jako stěžejní na své webové stránce tyto – kromě Spartaka i Pas de trois, Prince a Rudovouse v Labutím jezeře, Colina, Alana a Simonu v Marné opatrnosti, Danila v Kamenném kvítku, Merkucia, Tybalta, Parise v Romeovi a Julii, titulní postavu ve Scaramouche, Alberta a Hilariona v Giselle, Sultána a Vezíra v Šeherezádě, Muže ve Svěcení jara, Kaščeje v Ptáku Ohnivákovi, Letce ve Svědomí, Kasima v Matčině poli, Thésea, Oberona a Puka ve Snu noci svatojánské a Coppélia v Coppélii.

Myslím, že tento výčet sám mluví o patrné všestrannosti jeho interpretačního umění. Jistě, z pohledu dneška už se měřítko perfekce posunulo jinam. Kyselák nebyl ideálně disponovaný, měl trošku tuhá záda, nižší arabesky, menší nárty, určitou manýru v rukou, ale tyto estetické nedokonalosti dokázalo zcela přebít jeho charizma. Když přišel Kyselák na jeviště, tak dámská část publika přestala dýchat. Byl něco mezi českým Delonem a Belmondem. Vůně jeho parfému se v Janáčkově divadle prohání dodnes a nevyžene ji ani jeho přestavba. Jeho jevištní partnerství s Marií Šlesingerovou nebo Ludmilou Ogounovou mohu bez přehánění označit jako osudová. Tančil v určité česko-ruské baletní normalizační éře, ale svým nadčasovým přístupem ke kumštu tu dobu jakoby nějak přeskočil, posunul ji. Jeho interpretační dráha netrvala přehnaně dlouho, ale i během těch patnácti let (1975–1990) dokázal naplnit svoje poslání od Pána Boha mírou vrchovatou.

Až nyní s odstupem času si uvědomuju, jak všestranný umělec Kyselák byl. Dokázal spojit všechny tři disciplíny, které tanečního umělce mohou profilovat – činnost interpretační, pedagogickou i choreografickou. Kyselák navíc dokázal postavit velkometrážní balet stejně jako lehkonohou operetu nebo tepající muzikál. Zvládal řemeslo, ctil režiséra, jednal vždy čestně a korektně, kolegiálně. Jeho choreografická tvorba vrcholila někdy od poloviny devadesátých let až do poloviny těch nultých. V Brně vytvořil celkem deset ze svých téměř třiceti velkých baletních pláten. Často choreografoval kusy, které znal jako interpret – Coppélii, Louskáčka, Marnou opatrnost, Šeherezádu, Giselle, Svěcení jara, Dona Quijota, Peera Gynta a konečně také Spartaka.

První choreografií oficiálně byla Čarodějná láska v Brně (1981), poslední Othello v Opavě (2014). V devadesátých letech se snad celé baletní Brno modlilo, aby převzal brněnský balet. To se mu však nepodařilo či nebylo umožněno. Možná chyběla i opravdová ambice. Ví jen on sám. Jako choreograf však byl podepsán pod neuvěřitelnými sedmatřiceti operami, devatenácti muzikály a čtyřiaosmdesáti operetami (!). A do toho ještě nepočítám více než třicet zahraničních zakázek napříč žánry a choreografiemi pro Taneční konzervatoř. Tancem prostě dýchal.

Divadelním domovem mu nejdéle zůstalo Hudební divadlo Národního divadla Brno, respektive Městského divadla Brno (od roku 1990 až méně či více dodnes). Jeho choreografický stavební materiál byl pochopitelně odrazem své doby a výrazových možností tehdejší baletní a taneční tvorby. Kyselák nikdy nebyl experimentátor, stavěl řemeslné a funkční choreografie, ctil interprety a ducha jednotlivých souborů – v Plzni, Olomouci, Ostravě, Českých Budějovicích či Opavě. V tom byla jeho síla. Byl choreograf – psycholog. Jednal s tanečníkem jako s člověkem, což ho často odlišovalo od druhých. Především od jeho kolegů na konzervatoři.

Tímto se pomalu dostáváme k jeho činnosti pedagogické, která pro mne osobně znamená asi největší přínos Kyselákovy tvorby. Přínos v tom smyslu slova, že tu nešlo jen o něho, o jeho tvůrčí ego, ale o stovky dalších lidí, které nasměroval, vychoval, podpořil, ovlivnil. I ti, kteří nedošli do pomyslného cíle – absolutoria Taneční konzervatoře, na něj budou vždy vzpomínat jako na charakterního, vtipného a erudovaného pedagoga. Pedagogem baletu na Taneční konzervatoři byl od roku 1977 až do roku 2011. Je tedy jasné, kolik studentů za ta léta vychoval, kolik těl a duší prošlo jeho pedagogickým umem.

Nikdy nezapomenu na jeho příchody na sál – vždy s přesností, koženou taškou, outfity poslední módy a vůní Fahrenheit. Do kolen klesaly nejen dívky, ale často i chlapci (každý z jiného důvodu). Hodinu vedl pregnantně, živě a především se staršími ročníky dokázal neskutečně vtipně a věcně formulovat „jádro pudla“ našich technických nedokonalostí.

Dodnes si pamatuji na tu mazurku ve druhém ročníku na sále s hnědým baletizolem. Projížděli jsme ji snad stokrát a pořád jsme měli ruce nad rameny a v arabeskách nám „zvonila“ noha. Na žádné jiné taneční škole „neslavili letecké dny“ častěji než na naší brněnské konzervatoři. Děvčata létala v psích arabeskách po tělocvičně od prvního a často až do osmého ročníku. Chlapci zase šněrovali nohy jako klobásy. Zvedačky nad hlavu v první či třetí arabesce byly noční můrou mnoha z nás, i když při jejich provedení se skýtal sličný výhled pod sukénky dospívajících dívek. Piruety pod prstem jsme často váleli jak vánoční cukroví. Prostě Kyselák naučil, i když jste nechtěli. Často jsem se modlil, aby už zazvonilo a tu variaci z Coppélie odskákal Honza, protože já ten přední „gabriol“ neměl rád a dvojitej prostě moje dlouhý nohy už vůbec nezvládaly. Přesto dodnes vzpomínám s úsměvem na variace a pas de deux z Giselle, Korzára, Labutího „ze třetího“ a mou oblíbenou codu z Pas de trois, při jejímž finále jsem si celý v euforii málem zvrtl kotník při posledním dopadu.

Když jsem pak po svém absolventském koncertu stál jak opařený v šále a nevěřil, že je to „utrpení“ konečně za mnou, přišel ke mně a povídá: „Co tady stojíš, jak kdyby ti ulítly včely? Vždyť teď to teprve všechno začíná.“ A měl pravdu. Jenomže já si právě při vzpomínce na tuto větu uvědomuju, jak je všeho „jen do času“. Do času je nejen taneční kariéry, ale i lidského života. A je velmi bolestivé, když si to člověk uvědomuje při náhlém odchodu někoho, o kom si myslel, že tu bude do sta nebo ještě déle.

Život Jiřího Kyseláka provázel dlouhou dobu démon alkoholu, jímž zaháněl bolesti duše i profesní propady. Nikomu se neodchází lehce, ani jeho odchod ze scény nebyl nejšťastnější. Sám cítil, že jeho éra se uzavírá. Ani Městské, ani Národní, ani jiné divadlo v republice již pro něj nenacházelo výzvy a umělecké motivace. Na konzervatoři nemohl dále působit jako „nespolehlivý“ (?)… Nic z toho si nezasloužil. Nikdy jsem jeho „propady“ nezažil na vlastní kůži. Znám ho jen jako noblesního člověka s patřičným vystupováním, a proto si chci i tuto vzpomínku uchovat. Naše poslední setkání se uskutečnilo při třídním srazu před pěti lety. Na pozvánku na ten letošní, ani na mou další pracovní nabídku již nezareagoval. A já se bál, že když mu zavolám, nebude tam ten člověk z mých vzpomínek, ale někdo jiný…

Smrt pana Kyseláka nezasáhla jen jeho rodinu, nejbližší přátele, kolegy, spolupracovníky, zasáhla i jeho studenty, kterých bylo na stovky. Je obdivuhodné, jak si nás i po letech pamatoval jmény. Kdyby každý z nás přispěchal s nějakou svou vzpomínkou na něj, mohlo by to vydat na nejprodávanější almanach Taneční konzervatoře Brno. Jeho odchod mě osobně zastihl v době, kdy jsem měl možnost se vrátit na konzervatoř a připravit se studenty choreografii Narozeniny infantky pro Filharmonii Brno. Téměř na den přesně, kdy jsem se dozvěděl o jeho úmrtí, jsem se přistihl u zrcadla na tom našem sále, jak vzpomínám na hodinu s ním, na jeho koženou tašku, perfektně oholenou tvář, ten parfém a slyším jeho hlas: „Řekl jsem z páté a ne ze třetí, tak znova…“

Moc rád bych vám skočil znova z té páté, pane profesore. A nebyl bych sám. Skákali by pro vás všichni, které jste učil, ani by se na sál nevešli… Budeme na vás vzpomínat s láskou a vděkem až do doby, kdy se tam nahoře všichni sejdeme a oslavíme ty naše letecké dny zase v těch psích arabeskách. Pane Profesore Kyseláku, mějte se krásně a i tam nahoře, prosím, voňte tím Diorem…

P.S. Poslední rozloučení s panem Jiřím Kyselákem se uskuteční ve středu 29. listopadu ve 14 hodin v obřadní síni brněnského krematoria.