Nečekaný skon Jiřího Kyseláka – smutný odchod brněnského Spartaka

Jiří Kyselák byl Osobnost – komplexní, rovný, přísný, citlivý, lidský a vysoce inteligentní člověk a umělec v pravém významu slova. V baletním světě jemu podobných mnoho nenajdete. Není to přehánění ani pochlebování. Jsou jiné významné osobnosti s ohromujícím životopisem, jenže Kyselák byl opravdu jen jeden. Kyselák byl po celý svůj život naprostý originál, srdečný a autentický člověk.

Jeho taneční studium pochopitelně nedokážu obsáhnout. Vím jen, že si svůj balet musel u svých rodičů – divadelníků trošku vyvzdorovat. Tehdy se ještě chodilo na konzervatoř pětiletou a Kyselák studoval i s hudebníky a herci (Veškrnovou, Šafránkovou, Kaiserem). Jeho taneční ročník vedl profesor Karel Janečka, rovněž bard brněnského baletu a osobnost, která brněnskému souboru chybí dodnes.

Kyselák školu absolvoval fragmenty z Plesu kadetů a Dona Quijota tak dobře, že byl vedením školy vybrán k následnému studijnímu pobytu do tehdejšího Leningradu k profesorům Dudinské a Bregvadzemu. Tento pobyt znatelně ovlivnil jeho tvůrčí rukopis a inklinaci ke klasickému baletnímu slovníku ruské školy. Po dvouleté povinné vojenské službě stál ve třiadvaceti letech před rozhodnutím, zda odejít do Prahy, či zůstat v Brně. Zvítězilo rodné Brno, odkud přišla nabídka na titulní roli v baletu Spartakus, roli, která se vyjímá v životopise každého baletního umělce.

Postav, které Jiří Kyselák vytvořil, je celá řada a já si vybavuji až to jeho období charakterní a zralé – Théseus ve Snu noci svatojánské, Rudovous v Labutím jezeře, Tybalt v Romeovi a Julii, Hilarion v Giselle, ale také Letec ve Svědomí nebo Ježibaba ve Sněhurce a sedmi trpaslících.

Tato role mně neutkvěla jen proto, že jsem byl dítě a dítě negativní role miluje a současně se k smrti bojí, ale také proto, že se mi k této roli váže osobní vzpomínka. Pan Kyselák byl jednou pozván jako host do pořadu Klubu přátel opery a baletu. To bylo ještě před tím, než jsem i já začal „šoupat batmán tándu“, někdy v polovině osmdesátých let. Jenže moderátorka tehdy předstoupila před zaplněné hlediště Janáčkova divadla a oznámila, že Jiří Kyselák je nemocen, náhradu nenašla, tak se to pokusí zatančit sama. A pak se šla převléci a zatančila tu variaci Ježibaby. Jenomže když dotančila, tak si sundala masku a pod ní stál zpocený Jiří Kyselák. Ten moment si pamatuji jako dnes. Prostě nebyl nemocný, ale tančil a byl vtipný a charizmatický i v následném rozhovoru. A já si říkal, že bych to tedy v té baletní škole mohl zkusit taky, a poslal jsem mámu, aby šla za ním a domluvila to. A ona to s ním fakt nějak domluvila a oni mě vzali. Jenže jsem si pak musel ještě pár let počkat, než jsme ho na konzervatoři dostali na scénickou praxi.

Ale vydržme, já nechci úplně přejít tu jeho interpretační činnost, i když ji nedokážu vzpomínkami obsáhnout celou. Balet Národního divadla Brno uvádí u jeho jména skoro šedesát baletů a rolí. On sám uvedl jako stěžejní na své webové stránce tyto – kromě Spartaka i Pas de trois, Prince a Rudovouse v Labutím jezeře, Colina, Alana a Simonu v Marné opatrnosti, Danila v Kamenném kvítku, Merkucia, Tybalta, Parise v Romeovi a Julii, titulní postavu ve Scaramouche, Alberta a Hilariona v Giselle, Sultána a Vezíra v Šeherezádě, Muže ve Svěcení jara, Kaščeje v Ptáku Ohnivákovi, Letce ve Svědomí, Kasima v Matčině poli, Thésea, Oberona a Puka ve Snu noci svatojánské a Coppélia v Coppélii.

Myslím, že tento výčet sám mluví o patrné všestrannosti jeho interpretačního umění. Jistě, z pohledu dneška už se měřítko perfekce posunulo jinam. Kyselák nebyl ideálně disponovaný, měl trošku tuhá záda, nižší arabesky, menší nárty, určitou manýru v rukou, ale tyto estetické nedokonalosti dokázalo zcela přebít jeho charizma. Když přišel Kyselák na jeviště, tak dámská část publika přestala dýchat. Byl něco mezi českým Delonem a Belmondem. Vůně jeho parfému se v Janáčkově divadle prohání dodnes a nevyžene ji ani jeho přestavba. Jeho jevištní partnerství s Marií Šlesingerovou nebo Ludmilou Ogounovou mohu bez přehánění označit jako osudová. Tančil v určité česko-ruské baletní normalizační éře, ale svým nadčasovým přístupem ke kumštu tu dobu jakoby nějak přeskočil, posunul ji. Jeho interpretační dráha netrvala přehnaně dlouho, ale i během těch patnácti let (1975–1990) dokázal naplnit svoje poslání od Pána Boha mírou vrchovatou.

Až nyní s odstupem času si uvědomuju, jak všestranný umělec Kyselák byl. Dokázal spojit všechny tři disciplíny, které tanečního umělce mohou profilovat – činnost interpretační, pedagogickou i choreografickou. Kyselák navíc dokázal postavit velkometrážní balet stejně jako lehkonohou operetu nebo tepající muzikál. Zvládal řemeslo, ctil režiséra, jednal vždy čestně a korektně, kolegiálně. Jeho choreografická tvorba vrcholila někdy od poloviny devadesátých let až do poloviny těch nultých. V Brně vytvořil celkem deset ze svých téměř třiceti velkých baletních pláten. Často choreografoval kusy, které znal jako interpret – Coppélii, Louskáčka, Marnou opatrnost, Šeherezádu, Giselle, Svěcení jara, Dona Quijota, Peera Gynta a konečně také Spartaka.

První choreografií oficiálně byla Čarodějná láska v Brně (1981), poslední Othello v Opavě (2014). V devadesátých letech se snad celé baletní Brno modlilo, aby převzal brněnský balet. To se mu však nepodařilo či nebylo umožněno. Možná chyběla i opravdová ambice. Ví jen on sám. Jako choreograf však byl podepsán pod neuvěřitelnými sedmatřiceti operami, devatenácti muzikály a čtyřiaosmdesáti operetami (!). A do toho ještě nepočítám více než třicet zahraničních zakázek napříč žánry a choreografiemi pro Taneční konzervatoř. Tancem prostě dýchal.