Můžete nám přiblížit program vašeho vystoupení s Jihočeskou filharmonií?
Na tvorbě programu jsem se nepodílel, byl jsem k němu přizván. Je však pravda, že opery Poro a Tolomeo, jejichž části se na budějovickém koncertě objeví, budu v nejbližší době zpívat i na jiných místech – v Curychu a ve Vídni. Důvod, proč si mě přizvali k tomuto projektu, je však prostý, na barokní operu, a to především na Händelovo dílo, se specializuji již dvacet pět let.
V programu vystoupíte společně s Petrem Nekorancem a Benjaminem Balem. Je to vaše první spolupráce?
Není. S Petrem se známe mnoho let. Před pěti lety jsem ho přizval, aby zpíval v Porporově opeře Carlo il Calvo na prvním ročníku mého festivalu barokní opery. V této opeře jsem zpíval a také ji režíroval. S Benjaminem jsem spolupracoval již několikrát, například na inscenaci Händelovy opery Flavio v Rize.
Jaké byly vaše hudební začátky?
V dětství jsem se věnoval zpěvu a baletu. Moji rodiče byli oba hudebníci. Nechtěl jsem chodit do školky, a tak mě rodiče brali s sebou do divadel a koncertních sálů nejen na představení, ale i na zkoušky. Tak probíhalo mé rané dětství, které jsem strávil v Chorvatsku. Od devíti let jsem pak studoval zpěv v zahraničí a bydlel sám na internátních školách ve Vídni a v Anglii. Rodiče zůstali v Záhřebu a matka za mnou jezdívala o víkendech.
Baletu jste se nadále věnoval i v zahraničí?
Ne, s baletem jsem skončil. Bylo to tehdy ale poměrně těžké rozhodování, jestli se naplno věnovat zpěvu ve Vídni, nebo baletu v Petrohradě, kde jsem mimochodem tehdy také dělal konkurz. Moje matka to nakonec rozhodla za mě. Kdybych tehdy v osmdesátých letech odjel do Ruska, nemohla by mě tak často navštěvovat, s rodiči bych se neviděl možná i celé roky. A tak jsem šel do Vídně, kde jsem působil ve Vídeňském chlapeckém sboru.
Měl jste k barokní hudbě blízko již od dětství?
Ne, začal jsem se jí věnovat až v devadesátých letech. Matka, která mě v dětství učila zpívat, mě seznámila především s hudbou skladatelů, jako jsou Mozart, Bruckner, Beethoven či Schubert. Na barokní operu jsem se postupně začal zaměřovat spíše z praktických důvodů, jako dospívající kontratenorista jsem neměl na vybranou, jinde pro mě nebyl dostatek repertoáru.
Zajímaly vás i hudební nástroje?
Ne, zajímal jsem se jen o zpěv.
Jak se váš hlas vyvíjí v průběhu času, jak o něj pečujete?
Pro dobrý hlas je hlavní zdraví – dostatek spánku, správná výživa a obecná péče o tělo. Ale samozřejmě, jako každý zpěvák mám i já své špatné či dobré dny, své slabiny, ale za ta léta k nim přistupuji klidněji a s větší sebejistotou. Zpěv je cesta, stejně klikatá a pestrá jako sám život – mění se role, repertoár i technická zralost a nabité zkušenosti člověku pomáhají čelit novým výzvám. Teď, když mi je téměř padesát, vybírám si jiný repertoár než ve dvaceti. Můžu zpívat výrazově i technicky náročnější skladby a jsem za to nesmírně rád. Nechtěl bych se vrátit do svých mladších pěveckých let.
Kromě zpěvu se věnujete i hudební režii a dokonce jste v Bayreuthu před pěti lety založil festival barokní opery. Jaké to je, řídit takový festival?
Cílem festivalu je vytvářet kulturně a intelektuálně smysluplné projekty. Divadlo, ve kterém představení pořádáme, má ale jen 450 míst, a tak je důležité mít na projekty dostatek sponzorů. Diváci můžou sice sledovat naše produkce i online, ale na rozdíl od prodaných vstupenek jsou zisky z nich jen symbolické. Těší mě však, že se festival uchytil, protože první ročník byl kvůli koronavirovým omezením dost náročný. Zaměřujeme se na opery, které se jinde málokdy uvádějí, asi i proto našel festival na světové kulturní scéně své místo.
Děkuji vám za rozhovor.
