Nedožité jubileum Jiřího Zahradníčka

  1. 1
  2. 2

Výtečný tenorista by se dnes dožil devadesáti let

Jakmile se vysloví jméno Jiřího Zahradníčka, okamžitě se mi vybaví ve vzpomínkách nádherný spinto tenor italského charakteru, s mimořádně pevným hlasovým rozsahem, jehož jistota byla až udivující. Jiří Zahradníček se stal sólistou Opery Národního divadla v Praze ve věku pro tenoristy již pozdním, neboť v roce 1970 mu bylo již čtyřicet sedm let. Což je věk, kdy již prvooboroví tenoristé hledají cesty k charakterním rolím, které nemají polohovou a rozsahovou náročnost prvního oboru, a stojí více než na svěžesti a lesku hlasu na uměleckém výrazu a schopnostech herecké kresby. U Jiřího Zahradníčka to ale neplatilo a vedení Národního divadla se jeho angažování velice vyplatilo! Mimořádně disponovaný tenorista sloužil Národnímu divadlu hluboko do doby svého penzijního věku skvěle. Hýřil hlasem, jeho výšky si zachovávaly kovový lesk a naprostou jistotu, málokdy u tenorů v takové míře slýchanou. Světoznámý český dirigent Rudolf Vašata ho charakterizoval perfektně, když v hodnocení českých tenoristů pravil: „Na výškových vrcholech se vždy bojím, jak budu avizovat orchestru délku tónu a často jim házím rychlá avíza, aby se tam tenoři moc netrápili. Jenomže u takového Zahradníčka to je úplně naopak. Když s ním dělám Bohému, tak ho z toho vysokého Cé na konci Rudolfovy árie nemohu sundat. Avizuju a avizuju konec tónu a on mi to drží pořád dál…

Ano, tak to opravdu bylo, Rudolf Vašata ho charakterizoval bezvadně. Krom jeho italského typu volumenu, který v těchto zeměpisných šířkách měl snad jen jeho předchůdce Bohumír Vích, byla charakteristická zejména obrovská míra suverenity vysokých poloh. Při projevu pěvce jste měli onen úžasně příjemný pocit, že interpret se doslova na vrcholy v partech těší, prahne po nich, až se jimi snad doslova ukájí. Proč se tedy tento tenorista zjevil ve svazku Národního divadla až tři roky před svojí padesátkou? O jeho úrovni se moc dobře vědělo! Ale ona slavná zlatá garda Národního divadla byla věkově podobná. Jednou angažovaní pěvci vylučovali na delší dobu další možnosti přijímání pěvců podobného oboru. V tom byl i jistý problém ansámblových divadel. Byli to tehdy většinou vrstevníci. Když si proberu tehdejší tenoristy Ivo Žídka, Oldřicha Spisara, Jaroslava Stříšku, Zdeňka Švehlu, Jana Hlavsu, Viktora Kočího… V tom tkvěla ovšem zároveň časovaná bomba per futurum. Všichni zestárli společně, ale jak potom dál s provozem opery? A tak právě trochu pozdě došlo na Jiřího Zahradníčka, neboť pro spinto a hrdinné obory zejména románských oper začal na počátku sedmdesátých let chybět adekvátní tenor pro Kalafa, Cavaradossiho, Rudolfa, Manrika, či Josého nebo Radama. Ale Jiří Zahradníček se stejnou jistotou zvládal lyrického výškového Ladislava ve Dvou vdovách, stejně jako hrdinného Dalibora. Často byl obsazován do Prince v Rusalce, protože je tradicí v české operní interpretaci svěřovat tuto roli dramatičtějšímu typu hlasu.Jiří Zahradníček, narozený 22. listopadu roku 1923 v Novém Bydžově, projevoval od mládí silný hudební talent. Pěvecké základy získal u velkého českého sbormistra Vojtěcha Bořivoje Aima. Již v roce 1941 byl angažován do sboru tehdy německého divadla v Liberci. Zůstal zde i po osvobození roku 1945 a spolu s Jaromírem Židem pomáhal v Liberci budovat české operní divadlo v době po vysídlení Němců. Zde se v této době začal uplatňovat sólově od Vaška v Prodané nevěstě a Ernesta v Donu Pasqualovi až po Rudolfa v Bohémě. Podle mých rozhovorů s pěvcem mohu dosvědčit, že si velmi cenil školení u Josefa Schwarze – Vlasáka, v němž právě v této době pokračoval.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (3) “Nedožité jubileum Jiřího Zahradníčka

  1. Jiří Zahradníček byl zcela mimořásný zjev na českém operním nebi. Neznám tenoristu, který by v naprosto skvělé formě jako ON v den svých 75. narozenin vytvořil snad svou poslední postevu na jevišti – bylo to v Opavě – Canio v Komediantech. Mimochodem den předtím odzpíval řadu operních a operetních árií v divadelním klubu a ještě předtím krásný večer v Lázních Velichovky.
    Co ještě třeba vyzvednout: Nevím, zda na světě existuje/val tenorista, který by během své kariéry zvládl na nejvyšší úrovni postavy od Rossiniho Hraběte Oryho a Arnolda-Vilém Tell (obojí v Opavě)přes celého Smetanu, Verdiho až k Tannhäuserovi!!! S Ludmilou Dvořákovou natočil v rozhlase pohotově dvojzpěv ze Siegfrieda!
    Byl skělým společníkem a vypravěčem. Mimo jiné vzpomínal na své partnerky v Turandot – Hanu Janků a Evu Marton (ty tehdy byly “začátečnice”). Mezi husarské kousky jeho kariéry patří odpolední představení Verdiho v Bratislavě, po něm přejezd do Brna, kde ve 20hod. suverénně odzpíval nesmírně náročný tenorový part prasete v Honnegerově Janě z Arcu. Miloval český jazyk a až přehnaně kladl důraz na ptegnantní výslovnost. To už se dnes moc nenosí…
    Vskutku nezapomenutelná osobnost!

Napsat komentář