Nedožité narozeniny Iva Osolsobě

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

26. března by oslavil své pětaosmdesáté narozeniny muž, který si získal světovou slávu a proslulost v tak komplikované vědecké disciplině, jakou je literární sémiotika a současně byl hlubokým a důkladným znalcem a hlavně milovníkem žánrů, které v divadle jsou považovány za součást království, jemuž vládne bájný Marsyás – divadla, které mluví, zpívá a tančí – operety a muzikálu.Ivo Osolsobě byl rodilý Brňák, ba co víc, byl hrdým a pyšným občanem Králova Pole, té části města na soutoku dvou řek, jež dala divadlu, literatuře umění řadu vynikajících osobností, jen namátkou jmenujme Karla Högera nebo Milana Kunderu. Brno bylo jeho pravým domovem, tam patřil, i když s vtipem a moudrostí jemu vlastními dokázal poutavě, zasvěceně se znalostí věcí hovořit o velkých cizích metropolích, zvláště pak o New Yorku, Londýně a jejich divadlech. Byl gentleman každým coulem, skvělým společníkem, který se dokázal naprosto suverénně pohybovat jak v nejvyšších patrech společenských salonů, tak v příjemné a útulné české anebo moravské hospůdce. Své nesmírné vzdělání nesl velmi lehce a dokázal se o ně bezprostředně podělit s každým člověkem, u něhož vycítil zájem a pochopení.

Byl rozeným učitelem, byť se mu docentských a posléze profesorských poct dostalo až v létech podzimu života. Režim, který v této zemi po desetiletí panoval, mu příliš nepřál. Sám si z toho s oblibou dělával legraci parafrází Jeníkova textu z duetu v Prodance: Naneštěstí jsem byl synem dosti zámožného muže… Jeho otec byl universitním profesorem elektrotechniky, autor řady patentů a kádrový profil Ivovi „kazil“ především jeho bratr, který byl za války letcem RAFu a žil poté ve Spojených státech. Byl ale učitelem v původním smyslu toho slova, člověkem, který své rozsáhlé vědomosti předával ochotně a nezištně desítkám svých mladších spolupracovníků a stovkám herců, především těm, kteří zasvětili svůj život „lehkonohé múze“. K té se dostal už během svých studií na filozofické fakultě tehdy ještě Masarykovy university v Brně. Studoval anglistiku, divadelní vědu a estetiku a pisatel těchto řádků, který tyto obory studoval zhruba o patnáct let později, může potvrdit, že na brněnské anglistice se tehdy oslovení soudruhu, pokud vůbec, používalo jen velice zřídka. Zde byl žákem profesora Josefa Vachka, někdejšího člena Pražského literárního kroužku a slavisty a teatrologa Franka Wollmanna. Velký vliv na něj mělo setkání s dílem Otakara Zicha, Nikolaje Jevrejinova či Romana Jakobsona, s kterým posléze udržoval přátelské kontakty přes oceán, i v době svého pobytu v USA a Jakobsonovy památné návštěvy v Brně v roce 1968.

Své literární ambice ale projevil už během svých středoškolských studií, když přispíval do Brněnského a později Moravského středoškoláka. Vysokoškolská studia zakončil disertační prací na poněkud neobvyklé téma – K základním otázkám historie a teorie operetního žánru.

V roce 1953 se stal dramaturgem brněnské zpěvohry, kde s výjimkou let 1956-59, kdy byl dramaturgem činohry působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1989.Šedesátá léta minulého století byla léty zatím nejvýraznějších úspěchů brněnského Státního, posléze v devadesátých letech znovu krátký čas Zemského a nyní opět Národního divadla v Brně. Mimořádný podíl na tom měla čtveřice skvělých dramaturgických osobností, které vytvářely zázemí pro tvůrčí práci inscenátorů (v opeře to byl Václav Nosek, v činohře Bořivoj Srba, v baletu Vladimír Vašut a ve zpěvohře Ivo Osolsobě). Ivo Osolsobě byl skutečný spiritus agens souboru, který do té doby byl považován spíše za těleso produkující pouhou konsumní zábavu. Brno mělo ovšem již předtím štěstí, protože šestnáct let (1919-35) zde působil Oldřich Nový, který usiloval o to, zbavit tento žánr ponižující nálepky. A v Brně se i po jeho odchodu do Prahy provozovala opereta a hudební komedie často na vysoké profesionální úrovni. Tento soubor se postupně stal nositelem nových trendů v žánru a výrazným specifickým uměleckým útvarem. Osolsobě, především ve spolupráci s režisérem Stanislavem Fišerem, dirigenty Jiřím Karáskem a Arnoštem Moulíkem, choreografem Lubošem Ogounem pod patronací šéfa souboru a později ředitele divadla Karla Šedy, stál u zrodu tělesa, které se záhy stalo významným činitelem ve snaze o novou tvářnost žánru, jemuž se v té době začalo poněkud kostrbatě říkat hudebně-zábavné divadlo. Ivo Osolsobě pro ně vymyslel výtečný název v titulu jedné ze svých nejpopulárnějších publikací Divadlo, které mluví, zpívá a tančí.V letech, které rozhodně nebyly politicky příznivě naladěny šíření muzikálu, jenž byl často chápán jako šíření západní buržoasní kultury, byl Ivo Osolsobě neúnavným propagátorem tohoto žánru. Do českého kulturního kontextu přiváděl špičkové západní tituly a soustavně podněcoval vznik české původní tvorby. On a jeho spolupracovníci promyšleně budovali soubor, který byl na vysoké interpretační úrovni schopen dostát jak nárokům muzikálovým, tak nárokům klasické operety, jíž věnoval Ivo Osolsobě rovněž značnou pozornost. Tuto stránku jeho tvůrčí činnosti je třeba stále znovu a znovu připomínat, protože velmi často se na ni zapomíná a za objevitele a průkopníky muzikálu jsou považování rychlokvašení tvůrci narychlo seštrykovaných nejrůznějších „písničkalů“ z devadesátých let.