Nejdelší Dvořákova symfonie ve zvukovém hávu dobových nástrojů

Dvořákovy symfonie jsou „trendy“. Ne snad, že by tomu tak nebylo již dříve, ale počet dokončených nebo aktuálně realizovaných souborných nahrávek Dvořákových symfonií ve druhém desetiletí jedenadvacátého století předčil i přelom šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy byly takřka současně zaznamenány kompletní nahrávky Istvána Kertésze (Decca), Rafaela Kubelíka (Deutsche Grammophon) a Witolda Rowického (Philips), o nichž bude v tomto textu ještě řeč. Bělohlávkův cyklus s Českou filharmonií se pevně etabloval na trhu (Decca Classics 2012–2013) a fajnšmekři si nenechali ujít projekt Serebrierův se Symfonickým orchestrem Bournemouth (Warner Classics 2011–2014). U našich německých sousedů aktuálně vznikají hned dva symfonické cykly, Markuse Bosche v Norimberku s tamější Státní filharmonií Norimberk (na dokončení čekají už jen první dvě symfonie) a Karla Marka Chichona v Saarbrückenu s místní Německou rozhlasovou filharmonií (zatím byly zaznamenány symfonie č. 1, 3–5).
Antonín Dvořák (foto archiv)

České orchestry nemají v tomto repertoáru a tváří v tvář mediální převaze nahrávací společnosti Decca Classics (Universal) mnoho důvodů konkurovat České filharmonii. O to více odvahy musel posbírat Marek Štryncl a jeho ansámbl dobových nástrojů Musica Florea, který po starších nahrávkách symfonií č. 7 a 8 (Arta Records F 10180, 2004/2005) vyslal v roce 2016 do světa formou subskripčního a sponzorovaného samofinancování nahrávku 1. symfonie c moll, B 9 (Arta Records F 10215, 2015).

Ani ne po roce byla na trh uvedena další živá nahrávka, tentokrát snímek 2. symfonie B dur op. 4, B 12 (Arta Records F 10220, 2016). Jak nahrávka 1. symfonie, tak snímek mladšího symfonického díla z téhož kompozičního roku 1865, vznikly během živých koncertů v kostele sv. Šimona a Judy na Starém Městě v Praze. Jeho akustické dispozice nepatří k nejlepším a staly se nepříjemnou determinantou i v případě recenzovaného CD, jehož hodinová stopáž mohla být jako v případě starších snímků využita k záznamu ještě dalšího menšího Dvořákova orchestrálního díla, nejlépe ze šedesátých let devatenáctého století (Meziaktní skladby B 15). Nestalo se tak a posluchači se musí spokojit s hodinovou nahrávkou Dvořákova nejrozsáhlejšího symfonického opus. Uvyknout musí i živému zvukovému záznamu z chrámové akustiky u sv. Šimona a Judy, jejíž delší dozvuk ruší hlavně v krajních větách se značně zahuštěnou kompoziční sazbou a znesnadňuje sledování evolučního průběhu středních hlasů.

Zvyk je železná košile a na Dvořákovy věrné příznivce a diskofily čekají v tomto snímku ještě přinejmenším další dvě úskalí: Marek Štryncl – a já osobně mu za to upřímně děkuji – sáhl totiž po původní verzi symfonie před jejími mladšími úpravami z konce osmdesátých let devatenáctého století, které nakonec vyústily v její opožděnou premiéru v roce 1888. V této podobě posluchači na podiích dílo v podstatě neslýchají a z nahrávek je znají jen z nejstarších cyklů Kertészova a Rowického, protože s Kubelíkovým vpádem do dějin dvořákovských symfonických kompletů se definitivně prosadila mladší verze, občas s alternativními kráceními nabízenými souborným vydáním Dvořákova díla. Uvidíme, jak se s těmito verzemi popere nová souborná edice Dvořákových skladeb, ovšem Marek Štryncl se puristicky přiklonil na stranu původní verze. Uvyknout musí posluchač i extrémně živé agogice – všemu tomu permanentnímu zrychlování a zpomalování – která sice patřila ke standardnímu interpretačnímu kánonu doby Dvořákovy a dnes již o tom snad nikdo nepochybuje, v předcházejících nahrávkách o ní však Marek Štryncl spíše hovořil, než že by měl posluchač nepřeslechnutelnou možnost konfrontace s touto dobovou „manýrou“.

V živé nahrávce 2. symfonie B dur se však nechal agogikou vskutku strhnout a krajní věty – hlavně ta vstupní – uvrhnou posluchače na housenkovou dráhu, z níž vypadne, vystoupí nebo vyletí až s posledním taktem bizarního finále. Finále má ve Štrynclově nastudování a v podání jeho souboru starých nástrojů podobu dynamicky, rytmicky a agogicky až provokativní. Co do interpretační vynalézavosti a objevnosti zaostává za krajními větami spíše scherzo než druhá věta, v níž se díky zvolené verzi, Štrynclově práci s orchestrem a vydařeným pasážím v první flétně a hoboji najednou ozve Dvořákův operní talent s předzvěstí budoucí opery Vanda. Skvěle podán je už jen začátek II. věty ve violoncellech, jejichž vzdychavé figury spojují Dvořákovu tvorbu s jemu dobře známou rétorickou tradicí barokní a klasicistní hudby.

Antonín Dvořák: 2. symfonie – Musica Florea – 3. 11. 2016 kostel sv. Šimona a Judy Praha (zdroj FB souboru)

I přes občas paralyzující delší dozvuk chrámového prostoru a subjektivně individuální agogiku, která někdy může působit mechanicky, je Štrynclův další krok směrem k první souborné nahrávce Dvořákových symfonií s dobovým instrumentářem smělým pohybem kupředu. Pochvalu zaslouží i informačně bohatý doprovodný text Ondřeje Šupky. Ve Štrynclově komentáři ovšem mohlo být věnováno více místa srovnání obou verzí Dvořákovy 2. symfonie. Nezbývá než se těšit na další snímky ze Štrynclovy dílny, k nimž by třeba mohly náležet i skladatelovy operní předehry a menší a méně známá orchestrální díla. Letos by snad mělo dojít na záznam Dvořákovy Novosvětské a oratoria Stabat Mater. Snad se jednou dočkáme i nahrávek Dvořákových oper a oratorií a kantát s dobovým instrumentářem… K tomu bude třeba moderních edic provozovacího materiálu a štědrosti zájemců o Dvořákovo dílo v interpretačním hávu dobové provozovací praxe. Zatím jich není málo. Jen houšť!

Hodnocení autora recenze: 80 %

 

Antonín Dvořák: Symfonie č. 2 B dur op. 4, B. 12
Musica Florea
Dirigent: Marek Štryncl
Nahráno v listopadu 2016 kostel sv. Šimona a Judy, Praha (live)
Vydáno: 2017
TT: 52.08
1 CD Arta / 2HP Production, s. r. o. F10220

Hodnocení

Vaše hodnocení - A. Dvořák: 2. symfonie - Musica Florea (CD-Arta 2016)

[Celkem: 5    Průměr: 4.2/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář