Nejdůležitější je zůstat zvědavý a otevřený, říká houslista Julian Rachlin

Opět přijíždíte na festival Dvořákova Praha. Na co se můžeme těšit?
Velmi rád se sem vracím, mám rád Dvořákovu Prahu a řadu vzpomínek na tento přední evropský festival, který má skvělou pověst po celém světě. Je to vždycky velká čest a radost zúčastnit se Dvořákovy Prahy, a jako houslista se těším, že na něm vystoupím s jedním z velkých evropských orchestrů. S Rozhlasovým symfonickým orchestrem Frankfurt jsem hrál mnohokrát a dokonce i natočil Sibeliův Houslový koncert, který společně v Praze uvedeme. Je to jeden z mých nejoblíbenějších koncertů a teď jsem ho nehrál nikde asi deset let, takže jsem z toho nadšený.

Znáte se s panem dirigentem Alainem Altinoglu, nynějším šéfem Frankfurtského orchestru?
Bude to naše první spolupráce s maestrem Altinoglu, a moc se těším na nový hudební vztah. Samozřejmě znám jeho práci z koncertů a z videa, je to skvělý muzikant a skvělý dirigent. Bude zajímavé poznat jeho hudební jazyk, jak Sibeliovo dílo vnímá, takže si myslím, že je to něco velmi vzrušujícího, co se poprvé uskuteční v Praze.

Je vám Sibelius a jeho svět severských legend a pohádek blízký i díky tomu, že pocházíte z Litvy?
Nejde o to, kde jsem se narodil – v Litvě, a vyrůstal jsem ve Vídni – ale měl jsem tu čest studovat tento koncert s velkým violoncellistou Mstislavem Rostropovičem. Sibelius byl mimochodem velký fanoušek mladého Rostropoviče. Dodnes si pamatuji na jeho lekci, kterou mi dal, když jsme se setkali ve Vídeňské opeře: věděl o té skladbě tolik historek! Seděl totiž vedle Sibelia na ruské premiéře svého Houslového koncertu, kterou tehdy hrál David Oistrach. Takže jsem měl velké štěstí, že jsem díky němu mohl poznat Sibeliův autentický odkaz. A také jsem dirigoval některé Sibeliovy symfonie i tento houslový koncert. Je to rozhodně jedno z největších mistrovských děl v houslovém repertoáru.

Co vás čeká po festivalu? Na co se chcete zaměřit ve svém repertoáru?
V současné době 70 % mých aktivit zabírá dirigování. Soustředím se na Mahlerovy symfonie, především se nyní zabývám studiem jeho Páté. Ale čeká mě i krásný projekt, Mozartovo Requiem a všechny čtyři Brahmsovy symfonie, které budeme točit s BBC Philharmonic. Také Beethovenovu 9. symfonii v beethovenském jubilejním roce 2027 (200 let od smrti Beethovena – pozn. red.) A také začínám pracovat na Sibeliově 2. symfonii. Samozřejmě je pro mě důležitých i těch zbývajících 30 %, které věnuji houslím a viole. Čeká mě zkrátka spousta práce (smích).

Byl to Pinchas Zukerman, kdo probudil váš zájem o violu. Jak často na ni hrajete a jak se liší Julian Rachlin jako hráč na housle od Rachlina violisty?
Vřele doporučuji každému houslistovi, aby hrál i na violu. Je to velmi důležitý nástroj, zvláště v úžasné komorní hudbě. Myslím si, že komorní soubor je důležitý pro vývoj hudebníka, když sedí v jednom rohu tělesa a vnímá všechny ty hlasy ostatních kolem. Jsem mistru Zukermanovi vděčný za to, že mě přivedl k viole, protože to byl rozhodně významný krok mého hudebního rozvoje.

Viola je jiný svět – úplně jiná je technika hry, jiný hudební jazyk, fyzický přístup k tomu nástroji. Ale mě vždycky bavilo zkoumat rozdíly – ať už diriguji, učím, hraji na housle či violu nebo pořádám festivaly. Chci poznávat klasickou hudbu z různých stran, nejen prostřednictvím jediného nástroje.

Proč jste začal s dirigováním? Nelíbilo se vám, jak řídí vaše koncerty jiní dirigenti?
Ne, to jistě ne (smích). Já jsem měl štěstí pracovat s těmi nejúžasnějšími dirigenty! Neplánoval jsem to, přišlo to tak nějak přirozeně samo… Třeba když jsme hráli koncerty bez dirigenta, žádali mě, abych to jako sólista vedl. Nebo na zkoušce s orchestrem se mě zeptali jako sólisty na můj názor. A tak to šlo od jednoho k druhému, až jsem se před 11 lety rozhodl, že budu dirigovat. Ale to je úplně jiná disciplína, k tomu potřebujete léta učení. A já jsem nechtěl být jen houslista, co si stoupne jen na oko před orchestr, víte, co myslím… Abyste se mohl nazývat dirigentem, musíte se to učit léta a stejně komplexně a seriózně jako ten nástroj. A tak jsem se rozhodl jít touto velmi dlouhou cestou. Nebyl jsem pod tlakem, protože jsem houslista a tak jsem nemusel spěchat rychle se někde uplatnit jako dirigent.

Měl jsem velké štěstí na skvělé učitele. Například začátky s mojí matkou, která studovala na Leningradské konzervatoři s Jansonsem, Valerijem Byčkovem, Gergievem. A pak jsem pokračoval u Jansonse a Slatkina v Americe.

Když hrajete sólo i dirigujete, můžete se soustředit na sólový part? Virtuózové působí často jako v transu, ponoření sami do sebe, ale dirigent přece musí sledovat řadu detailů ve hře ostatních nástrojů…
Dobrá otázka. Snažím se to spíše oddělovat, ale někdy dělám obojí. Ano, je to extrémně náročné, protože se nejen musíte soustředit na své sólo, ale zároveň mít kontrolu nad celým orchestrem. Je to výzva, ale miluju to. Úžasná zkušenost! Hodně záleží také na tradici a zkušenostech orchestru, jestli je na takovou úlohu zvyklý, jakého má koncertního mistra atd. Takže musím zvážit hodně okolností, než se rozhodnu pro takové vystoupení.

Jste šéfem Jeruzalémského orchestru. Jak do vaší činnosti zasáhla válka?
Koncertní život pokračuje. Koncertní síně jsou plné. Lidé, zejména v těžkých dobách, potřebují hudbu, kulturu, potřebují umění. Je to velmi, velmi obtížné a komplikované, ale lidé chtějí slyšet hudbu. A ten koncert prožívají v těchto časech jinak, možná i silněji. Hudba je mocný nositel emocí i já myslím, že jednou z rolí hudby je i být ambasadorem míru. Orchestr je symbolem sjednocení, ne separace. Speciálně město Jeruzalém je otevřené pro všechna náboženství.

Hudební život pokračuje dál, s orchestrem normálně jezdíme na turné, máme skvělé zájezdy, a všichni doufáme, že se situace zase zlepší.

Ve vašem repertoáru jsou Dvořákovy sólové i komorní skladby. Uvádíte i jiné české autory?
Samozřejmě! Miluju českou hudbu, miluju Smetanu, Janáčka. Česko má neuvěřitelnou hudební tradici, nejen české hudby, ale obecně. Je to jedno z velkých hudebních center, stejně jako Vídeň. Když sem jedete hrát, okamžitě to cítíte, tu tradici, lásku k hudbě, vnímavost, znalost a porozumění hudbě, kterou tady lidé mají. To je velmi vzácné. Pro každého hudebníka na světě je velká výzva zde vystupovat, protože Praha je jedním z mála měst, která si uchovávají svou hudební tradici po stovky let.

Je o vás známo, že jste milovníkem lokálních receptů a jídel. A také si je rád vaříte. Máte nějaké oblíbené české jídlo?
České jídlo – tak to mi musíte pomoci. Jestli mi doporučíte nějakou dobrou restauraci, tak to vyzkouším (smích). Mám velmi rád vaření, když jsem doma – a to není moc často, protože jsem na cestách asi 300 dní v roce – tak vařím. Jakoukoliv kuchyni. Jo, české knedlíky – určitě dobré, ale ne úplně dietní (smích). To je stejné jako jídla v Rakousku.

Je zřejmé, že máte rád humor. Co si myslíte o humoru v hudbě? Je pro něj místo ve „vážné hudbě“?
Hudba obsahuje všechny druhy lidských emocí a humor je jednou z nich. Je to velmi důležitá emoce pro náš život a myslím si, že ho najdu v každém díle. Miluji humor. V každé opeře, v každé symfonii, na každém koncertě a v každém velkém mistrovském díle je ho hodně… Například u Šostakoviče, i když bych to nenazval úplně humorem, někdy spíš cynickým sarkasmem, ale on se také směje! Směje se katastrofálnímu sovětskému režimu ve své Páté symfonii. Také Mozart měl smysl pro humor, to je poznat z jeho dopisů. Vlastně neznám velké skladatele, kteří by neměli alespoň nějaké zlomky humoru ve své hudbě. Pokud si lidé myslí, že klasická hudba je vážná, těžká a tragická, tak je to velký omyl.

Máte někdy před koncertem trému? Nebo jste jí nikdy netrpěl?
Ale ano, samozřejmě… V okamžiku, kdy vstoupím na pódium, už nejsem nervózní, ale předtím ano. A je to důležité. Hudba je mé náboženství, je pro mě všechno. Zabírá většinu mého života, a protože je tak výjimečná, smysluplná a posvátná, tak mám vůči své profesi velký respekt a pokoru. Nechci dělat něco jen tak povrchně, rutinně. Tím bych dal najevo, že mi na tom nezáleží. Jste nervózní, protože lidé od vás čekají něco mimořádného, a tak se snažíte i vy za sebe podat něco mimořádného. A časem se naučíte i přes nervozitu být nejlepší ve chvíli, kdy na tom záleží.

Hudebníci občas trpí nočními můrami – zdá se jim třeba, že neznají koncert, který mají hrát, že zapomněli noty, zmizel nástroj, že se jim zkrátka něco hrozného přihodí a oni na pódiu zůstanou stát v trapném tichu. Máte někdy takové sny, nebo jsou vaše sny příjemnější?
Nepamatuji si moc svých snů, ale rozhodně si pamatuji ty, kdy vystoupím na pódium a zapomenu, co mám hrát. Hrůza (smích). Mohu vás ujistit, že reálně se to nemůže stát, určitě nikdy nevystoupím, aniž bych byl naprosto připravený. To bych spíše zrušil koncert. A já mám současně zásadu, že koncerty z principu neruším. Za posledních 38 let jsem zrušil sotva tak 10 koncertů. Nejsem zkrátka znám rušením koncertů, to je mi cizí. Budu hrát a co nejvíce se snažit být připraven, ale tyto noční můry prostě sem tam přicházejí.

Kdybyste si mohl vybrat, se kterým velkým hudebníkem minulosti byste si rád zahrál v duu?
Ó bože, strašně jsem chtěl hrát s Bernsteinem, už měli jsme i termín koncertu, ale bohužel nečekaně zemřel. Samozřejmě bych si rád zahrál také s Mozartem a Bachem a Horowitzem. Beethovenem. Ale už dost nesplnitelných přání (smích)! V minulých dvě stě, tři sta letech bylo tolik fascinujících géniů! A my se s nimi můžeme naštěstí propojit, když pracujeme na jejich mistrovských dílech.

Stýkáte se s hollywoodskými herci, spolupracoval jste s populárním skladatelem Vangelisem… Láká vás svět filmové hudby?
Vangelis byl mým velmi blízkým přítelem v posledních dvaceti letech svého života. Napsal pro mě houslový koncert, který stále neměl světovou premiéru, mám jej rozpracovaný a rozhodně se chystám hrát v budoucnu jeho hudbu. Prováděl jsem i filmovou hudbu, pracoval jsem s fascinujícími osobnostmi i mimo klasickou scénu. Vystupoval jsem například s rakouským autorem písní a zpěvákem Udo Jürgensem. Není to můj hlavní zájem, ale je zážitkem být na pódiu s dalším skvělým hudebníkem – a nezáleží na tom, z jakého hudebního žánru. Mám rád pop, blues, bluegrass, mám rád prostě hudbu, nejen tu klasickou.

Vystupujete na koncertech již přes 30 let, v různých částech světa s různými orchestry a osobnostmi. Je v hudbě ještě něco, co vás může překvapit?
Já jsem překvapen každý den! Myslím, že nejdůležitější je zůstat zvědavý a otevřený. I když třeba hraji nebo diriguji každý večer tutéž skladbu – pokud jste otevření, nacházíte v ní další a další věci. Je to jako v životě, každý den je jiný. Víte, je to životní filozofie. A platí nejen pro hudbu, ale pro cokoli. Myslím, že hudba je jakýmsi zrcadlem života, protože všechny moje životní zkušenosti se nějakým způsobem odrážejí v mé interpretaci a také v tom, jak se v průběhu let mění názory a vkus. Časy se mění, vy se měníte, stárnete… A když jste zvědavý na ty změny, pak vaše hudba nikdy nemůže být nudná a život nikdy nemůže být nudný.

Máte ještě nějaký nesplněný hudební sen?
Jako houslista jsem nikdy nehrál s Berlínskou filharmonií. Doufám, že se to ještě podaří, než přestanu hrát na housle. Ale jinak mám ještě tolik krásného repertoáru, který bych chtěl objevovat, na to život ani nestačí…

Děkuji za rozhovor.