Nejedlý šílel vzteky

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (145)

V rozhovoru o Václavu Talichovi z roku 2003, pořízeném v Českém rozhlase Janou Vašatovou, Ivan Medek vzpomínal také na krátkou historii Českého komorního orchestru. Těleso vzniklo v poválečné době, kdy se všechny instituce – včetně České filharmonie nebo Pražské konzervatoře – bály s Talichem, nespravedlivě obviněným z kolaborace, jakkoliv spolupracovat. Těleso existovalo pouhé dva roky.

Po únoru 1948 si Ivana Medka, tehdy jednatele Českého komorního orchestru, zavolal Miroslav Barvík z hudebního oddělení Akčního výboru Národní fronty s tím, že se mladí hudebníci Talicha – mezitím už opět nežádoucí osoby – musí vzdát. A že mají v této věci vydat prohlášení.

„Napsali jsme prohlášení, ve kterém jsme řekli, že se Talicha nevzdáme, protože umělecká práce bez něho by neměla pro komorní orchestr žádný smysl. A kromě toho, že věříme v budoucnost československé demokracie. To byla vlastně politická sebevražda, když se to tak vezme. Z dnešního hlediska by to těžko někdo udělal, ale nám nic jiného nezbývalo. Protože my jsme mohli sice dál mít nějaké stipendium, umělecky živořit bez Talicha a ztratit pověst a charakter. Anebo se rozhodnout k takovému více méně teoreticky odvážnému činu.“
***

JANA VAŠATOVÁ:
Ale nedošlo k žádnému postihu jednotlivých členů Českého komorního orchestru? Nebo ano?

IVAN MEDEK:
Bezprostředně ne. Když se orchestr v dubnu 1948 rozpustil, většina členů dostala okamžitě angažmá do Národního divadla, do České filharmonie, do tehdejší Velké opery, později Smetanova divadla, prostě do různých souborů.

My jsme krátce předtím také založili Hudební mládež podle vzoru belgického zakladatele Hudební mládeže Marcela Cuveliera. Talich mě požádal, abych do Belgie napsal, abychom zjistili, jak to vypadá a co ta organizace dělá. Hudební mládež jsme založili a během 14 dnů – to bylo ještě těsně před únorem – jsme měli v Praze dva tisíce členů. To bylo docela zajímavé – za 14 dní! Samozřejmě i to se potom zrušilo.

Ale zůstala nám ještě jedna věc. Takový problém, o kterém jsem zatím ještě nikdy nepsal ani nemluvil. My jsme měli dluhy. Protože v okamžiku, kdy došlo k únoru a ministrem školství se opět stal Zdeněk Nejedlý, tak nám poslední část subvence, kterou jsme měli úředně slíbenou od ministra Stránského, Nejedlý odmítl vyplatit.

Zdeněk Nejedlý (zdroj rozhlas.cz)

JANA VAŠATOVÁ:
Jak byla ta subvence původně vysoká? Stačila k životu orchestru?

IVAN MEDEK:
Moc ne, ale stačila k zaplacení nejzákladnějších dluhů. Ten slíbený zbytek byl 350 tisíc tehdejších korun. Já jsem si s tím trochu nevěděl rady, ale pak jsem se odhodlal… Dostal jsem darem od kardinála Berana pět tisíc, ale on sám neměl skoro žádné peníze a už byl v podstatě jenom hlídaným člověkem. Kromě toho jsem si řekl, že se půjdu zase jednou zeptat na ten Hrad. Ohlásil jsem se u kancléře Smutného, který mě přijal v kanceláři, ve které jsem potom o mnoho a mnoho let později sám seděl. A povídám mu, že je mně ministerstvo školství dlužno asi 350 tisíc korun a že je samozřejmě naprosto beznadějné je vymáhat. A on povídá: „No tak víte co? My vám to půjčíme z kanceláře prezidenta republiky a v tom případě to bude Nejedlý dlužen nám.“ Já jsem říkal: „To je báječné.“

Na příkaz Smutného jsem dostal 350 tisíc z konta Edvarda Beneše a Nejedlý šílel vzteky. Prezidentovi to ovšem musel zaplatit, protože prezident byl pořád ještě prezident a najednou bylo ministerstvo ty peníze dlužno ne nějakým klukům z komorního orchestru, Talichovi nebo dokonce mně osobně, protože já byl ručitelem, ale prezidentovi republiky. No, a když ty peníze od Nejedlého dostali na konto, tak mně Smutný zavolal znova a říkal: „Přijďte sem.“ Tak jsem přišel a on říkal: „My jsme se s panem prezidentem dohodli, že vám těch zbývajících 350 tisíc dáme ještě jednou. A to už bude dar! Do toho už Nejedlému nebude nic.“

No tak jsme to samozřejmě s nadšením přijali, zaplatili všecky dluhy, i když úplně všechny vlastně ne. Ještě jsem musel prodat jeden dědečkův obraz. Ale to už je detail, protože to se v životě naší rodiny běžně stávalo.

Talich zůstal opět bez práce. Ale přišel na myšlenku, že by mohl s těmi chlapci z komorního orchestru – s takovými těmi lepšími sólisty – udělat pár komorních večerů. Vymyslel koncertní cyklus z Beethovenových komorních skladeb, z velké části u nás neznámých, které s těmi kluky sám nastudoval. Vzpomínám si, že první koncert jsme inzerovali jako: „Večer Beethovenových skladeb. S bývalými členy Českého komorního orchestru nastudoval Václav Talich.“ To prošlo. Koncert byl vyprodaný.

U druhého koncertu, asi za dva měsíce, jsme dostali zprávu, že tento text nesmíme použít. Tak jsem napsal: „Druhý večer beethovenského cyklu, nastudovaný vynikajícími mladými instrumentalisty za vrcholného uměleckého vedení.“ To také prošlo. Třetí a čtvrtý koncert už nesměly vůbec být. Protože to všecko bylo takové podezřelé. Doba byla vlastně absurdní, šílenecká.

Václav Talich (foto archiv České filharmonie)

Talich na tom byl velmi špatně, také existenčně špatně. My jsme se snažili právě na těchto koncertech něco vydělat, abychom mu trošku pomohli. Ale pak dostal nabídku do Bratislavy a tam nějaký čas působil.

Mezitím vliv Nejedlého slábl a do hry se dostal Supraphon, který na ministra Václava Kopeckého působil v podstatě velmi jednoduše: „Jsme malá gramofonová firma, potřebujeme peníze, potřebujeme získat trhy. A tady je člověk, který je bez zaměstnání, a navíc my víme, že vy toho Nejedlého nemáte moc rád, tak nám pomozte.“

No a Kopecký, který byl v podstatě dobrodruh, o jeho charakteru se nebudu vůbec vyjadřovat, protože o něm toho něco vím, tuhle myšlenku podpořil. A Supraphon více méně z obchodních důvodů začal s Talichem nahrávat s Českou filharmonií. Tím vznikla celá řada snímků, které jsou dnes zlatým fondem Supraphonu.

JANA VAŠATOVÁ:
Ty už jsou z doby, kdy se Talich zase natrvalo vrátil do Prahy, nebo sem dojížděl?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář