Nejen o hudbě s Ivanem Kurzem (2)

  1. 1
  2. 2

(Dokončení)

Jaké je podle vás postavení soudobé hudby v naší společnosti?  

Žijeme v době, která je příznivá záměně neumění za osobitost. Naše doba pozoruhodně devalvovala obsah pojmů umění, umělec, tvůrčí, tvořivý, a podobně. Tyto pojmy naplnila prazvláštní směskou často polovičatého řemesla, kultem zábavy a bavičství a klamavého lesku, dosaženého skrze využívání nejnovějších technologií směřujících k „velké podívané“ a ideály finanční úspěšnosti vyznávající boha kulturního byznysu. Jak se v této situaci musí často krčit při zdi skutečné umění, které v naprosté většině není komerční, které většinou nesklízí okamžitý potlesk a ovace, ani frenetické nadšení davů?

Přesto všechno je právě tím, co nám zbylo z toho, co po dlouhá léta vytvářelo ducha společnosti, formovalo ji a dodávalo jí duchovní, etické i estetické ideály. A tak se dostáváme k onomu měřítku, které přikládá každá společnost k jednotlivým kulturním plodům, aby je hodnotila, ocenila nebo odvrhla. Dnešní měřítko je velmi měkké, ztratilo jasné obrysy i společenskou vážnost. Stává se dosti často, že zcela profesionálně pojatá technická složka – například světelný park, ozvučení, nejrůznější efekty, včetně prázdné virtuozity projevu a propagace – vydatně zastiňují umělecký vklad do příslušné produkce. Onen dav, který postupně přebírá určující postavení, je spokojen, někdy i nadšen, má své „velké“ umění, vše je takzvaně v pořádku. Postupné sestupování do „království nicoty“ není ničím narušeno. Čím více se určitá společnost ponořuje do procesu úpadku, tím širší jsou hranice toho, co je považováno za umění.

Navzdory výše uvedenému zaplaťpánbůh stále existuje skupina nenapravitelných nadšenců ze všech uměleckých oblastí, kteří usilují o to, aby kategorie „vynálezců“ v kultuře měla své pokračování. Činí tak většinou bez společenské odezvy, popřípadě s odezvou minimální, bez patřičného ocenění, bez jistoty zpětné vazby, prostě z nadšení a lásky ke skutečnému umění a duchovním hodnotám. Základem je hluboká vzdělanost v příslušném uměleckém oboru, schopnost jeho reflexe a především dokonalé osvojení si řemeslné složky příslušné umělecké disciplíny a schopnost jejího povýšení prostřednictvím originálního kontextu a schopnosti vidění. Uvědomme si, že kultura není možná bez tradice a tedy ani bez národního vědomí, protože právě národ je jejím nejsilnějším nositelem. Kultura také není něčím pasivním, co bezděčně přijímáme, ale naopak tím, co aktivně vytváříme. Vlastní kultura je též projevem svobody. Měla by však být zároveň projevem odpovědnosti. I když tvůrcem a formovatelem kultury je de facto umění, nejsou hudební, výtvarná nebo literární díla jediným obrazem kultury. Patří sem vše, co je spojeno s naším životem a tradicemi. V této souvislosti jasně vysvítá, jak potřebné je, aby umění přesahovalo samo sebe a přinášelo též sdělení z oblasti duchovní. To je ta nejvyšší podoba a současně i úloha umělecké tvorby. To je naplnění ideálu. Na opačné straně této stupnice leží tvorba, která krásu nahrazuje výstředností, velebí kult ošklivosti, senzace, módy, ba dokonce v některých případech vědomě směřuje k duchovní destrukci.

Vyučujete také na pražské AMU. Co považujete v práci s mladými adepty skladby za podstatné? K čemu své studenty vedete?

Když jsem se „vrátil co by pedagog“, byl jsem asistentem, který vykonával v zásadě doplňující práce. Půjčoval jsem gramofonové desky ve zvukovém archivu fakulty, vykonával s posluchači některá předepsaná cvičení, dělal zápisy na schůzích a podobně. Uplynul ještě dlouhý čas, než jsem začal vyučovat skladbu jako hlavní obor. To se stalo až po habilitaci v roce 1990. V rámci svého pedagogického působení na hudební fakultě AMU mohu z blízka poznávat mnoho mladých lidí. S radostí konstatuji – a to je podstatné, že se v naprosté většině jedná o uměleckou generaci, která není povrchní, která má hluboký vztah k duchovním hodnotám, která má svůj názor, chce být aktivní, a která nechce být manipulována. Mladí lidé intenzivně hledají hodnoty, které touží mít za společníky ve své životní pouti a nejsou přitom zatíženi skepsí, neztrácejí pozitivní myšlení, neztrácejí životní víru. To je dobrý předpoklad. Je to skutečnost plná naděje. A hlavním smyslem výuky je pomáhat studentům nalézat sebe samé. Je proto zcela logické přát si, aby mladí lidé svá pozitiva udrželi živá. Toto přání je jakousi spontánní modlitbou nás starších. Nemá smysl očekávat, že přijde čas, kdy starýma očima uvidíme nový svět. Je to naopak: starý svět musíme vidět novýma očima. Kdo jiný by měl disponovat schopností nového pohledu, než mladí lidé.

Sledujete osudy svých absolventů? Mohou se mladí absolventi skladby uživit komponováním?

Osudy absolventů pochopitelně sleduji. A řekl bych, že v naprosté většině nemají existenční potíže. Bylo by však chybou domnívat se, že si mohou „pouze“ komponovat svoji hudbu a existence je zajištěna. Často působí jako pedagogové, jako redaktoři v časopisech nebo ve sdělovacích prostředcích, věnují se organizační práci v rámci kulturního života. Někteří zastávají posty v rámci řízení uměleckých těles, popřípadě posty dramaturgů orchestrů nebo divadel a tak podobně. Část též komponuje scénickou hudbu pro divadla či film. Naši absolventi se věnují také problematice digitální notografie, popřípadě činnosti vydavatelské. Situace, kdy se absolvent uživí pouze komponováním vážné pódiové hudby je velmi vzácná – snad jeden ze sta.Dlouhá léta působíte jako pedagog. Změnil byste něco v českém hudebním školství?

Zamýšlené změny bývají v naprosté většině pouze vnějšími skutečnostmi. A ze žádného posluchače uměleckou osobnost nevytvoří. To podstatné v uměleckých disciplínách je záležitosti jemného proudění jakési duchovní energie, předávatelné spíše po dráze intuice než rácia…

Dovolím si alespoň heslovitě uvést některé z okruhů, o kterých často bývá při výuce skladby řeč:

* Čas a prostor souvisí. Mizí-li čas, zvětšuje se prostor a naopak. To je pro hudbu nesmírně důležité.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments