Na závěrečném koncertě Svatováclavského hudebního festivalu se vracíte k titulnímu partu Mendelssohnova Eliáše. Poprvé jste jej zpíval zhruba ve třiadvaceti letech. Co se od té doby ve vašem přístupu k roli změnilo?
Poprvé jsem Eliáše zpíval asi ve třiadvaceti letech v Německu. Dílo jsem už znal a věděl jsem, jak je pěvecky i interpretačně náročné. Neměl jsem z něj ale strach, prostě jsem se ho naučil. Zvládnout takové dílo v mladém věku vám dodá sílu. Od té doby můj hlas vyzrál a při každém návratu k Eliášovi mi tato zkušenost dodává další jistotu. Tehdy jsem chtěl především přežít. Dnes chci vydat ze sebe to nejlepší, během provedení se stát Eliášem a zapomenout sám na sebe.
O postavě jsem měl od začátku jasnou představu a už se svým prvním provedením jsem byl opravdu spokojený. S tím, jak zraje hlas i člověk, jsou ale některé věci snazší. Postupně chcete objevovat další barvy, někdy však toužíte znít jinak, než jak ve skutečnosti zníte. Myslím, že nejlepší je prožít tuto roli vlastním hlasem a s vlastním pohledem na ni. S větší hlasovou jistotou se můžete soustředit na vyprávění příběhu místo obav z toho, jak budete znít. Zároveň je potřeba zpívat co nejčistěji po technické stránce, v mimořádně obtížných místech zůstat opatrný a klidný, nepřehnat výraz ani netlačit na hlas způsobem, který mu nesvědčí.
Pěvci si často dělají starosti s tím, zda jsou dost hlasití. Pro mě to není nejdůležitější otázka. Rád zpívám dynamiku od nejtišších po nejhlasitější místa přesně tak, jak je zapsaná v partituře. Právě to dává interpretaci úroveň, kterou od sebe očekávám. Je v tom paradox: ti, kdo chtějí být hlasití a na hlas tlačí, nakonec často nezní tak silně, jak by mohli. Kdo se naopak uvolní, zjistí, že síla a dramatičnost na pódiu nevznikají tlakem, ale uvolněním a otevřením hlasu.
Eliáš dokáže veřejně vystoupit proti ostatním, ale prožívá také osamění a pochybnosti. Jak v interpretaci spojujete tyto stránky jeho povahy? Který okamžik jeho příběhu je pro vás zvlášť silný?
Nikdy jsem nebyl člověk, který vidí věci černobíle. Právě na Eliášovi mě přitahuje, že v sobě má obojí: chvíle osamění a pochybností i okamžiky, kdy pevně důvěřuje Bohu a ukazuje lidem, kdo je skutečný Bůh. Kdybych si měl vybrat jednu z těchto stránek, bylo by to velmi těžké. Bez kterékoli z nich by to už nebyl Eliáš.
Líbí se mi, jak dramaticky dílo začíná – jako by Eliáš říkal: „Nebude pršet a nebude co jíst.“ Posmívá se lidem, kteří volají ke svým domnělým bohům, a dokazuje, že jeho Bůh je skutečný. Královna i ostatní se ho přesto znovu snaží znevěrohodnit. Tehdy se k pochybnostem vrací i Eliáš; možná už je unavený z toho, že je musí stále přesvědčovat. Každý z těchto zvratů je důležitý; nedokázal bych říct, že jeden má větší váhu než ostatní. Kdybych ale měl vybrat svůj oblíbený okamžik, je to chvíle, kdy se zatáhne, spustí se déšť a lidé konečně pochopí, že měl pravdu. Je to silný okamžik víry a důvěry, bez jakékoli pochybnosti.
Sbor v Eliášovi přímo vstupuje do děje. Jak jeho zpěv ovlivňuje vaše prožívání a interpretaci titulní role?
Velmi silný zážitek jsem měl při provedení Eliáše v sále Berlínské filharmonie. Šlo o projekt berlínského rozhlasového symfonického orchestru, do něhož se zapojili zpěváci z celého světa. Jako Eliáš jsem tam měl sbor třinácti set lidí, kteří zpívali se mnou – nebo proti mně.
Sborové výstupy jsou místy velmi útočné. Jednou se sbor obrací proti Eliášovi, jindy vzývá jiné bohy a Eliáš se mu posmívá. Už sto padesát zpěváků proti jednomu člověku je síla; třináct set vás téměř pohltí. Je to ohromující a zároveň nádherné. Snažím se sbor vyburcovat, stejně jako ostatní sólisty, s nimiž vedu dialog. Eliáš jedná, snaží se lidi měnit a přesvědčovat. I když to nakonec vzdává, po většinu díla zůstává silnou dramatickou postavou.
Nemám přitom pocit, že bych musel hledat zvláštní rovnováhu mezi sebou a sborem. Když zpívám já, ostatní poslouchají; když zpívají oni, poslouchám já – nebo čekám, až je budu moci obrátit jiným směrem. Skutečnou otázkou vyvážení je vztah mezi orchestrem a pěvcem; výhodou je dobrý orchestr a dirigent, který dokáže obě strany citlivě vyvážit.
Vyrůstal jste ve slavonské Košce, hrál na klávesy a poslouchal také rock. Co vás přivedlo ke klasické hudbě a zpěvu?
Jako dítě jsem měl skvělého učitele. Učil dějepis a filozofii, amatérsky hrál na klávesy a učil na ně děti v naší vesnici. Ze všech jsem u něj vydržel jen já, takže se mi věnoval i soukromě. Hrával písně Beatles a chorvatských kapel; později jsem poslouchal Deep Purple, The Who a Toto, nejvíc však Black Sabbath.
Poměrně pozdě jsem nastoupil na hudební školu v Našicích, rodišti chorvatské skladatelky Dory Pejačević. Tam začala moje cesta ke klasické hudbě. Pak jsem na gymnáziu a hudební škole v Osijeku studoval klavír a hudební teorii. Hlas jsem ale měl vždycky a nedokázal jsem si představit, že bych jen učil teorii. Jako skladatel jsem se také neviděl; neměl jsem pocit, že k tomu mám nadání. Chtěl jsem zpívat, a tak jsem požádal, abych mohl chodit také na zpěv. Od té chvíle se mi otevíraly dveře.
Myslím, že moje schopnost působit na pódiu přesvědčivě má hodně společného s tvrdým rockem, který jsem poslouchal dřív, než jsem se dostal ke klasické hudbě. Je v tom zajímavá spojitost s Eliášem: je to intenzivní postava a stejně intenzivní byla i hudba, kterou jsem tehdy poslouchal. K mnoha z těch kapel se vracím dodnes.
Zpíval jsem už jako dítě na festivalech i v dětských televizních pořadech v Chorvatsku. Naplno jsem mohl začít zpívat až po mutaci hlasu, zhruba v sedmnácti letech.
Nedokážu přesně určit okamžik, kdy mě napadlo, že by zpěv mohl být mým povoláním. Vždycky jsem ho miloval a dokázal se ponořit do nahrávek. Jednou jsem si řekl: Tohle bych mohl dělat také. Možná bych některá místa zazpíval ještě hlouběji, jemněji, tišeji, dal jim víc kouzla. Tehdy jsem uvěřil, že se na tu úroveň mohu dostat a třeba inspirovat i další mladé lidi. Dnes sám hodně nahrávám a těší mě, když mi mladí pěvci říkají, že je inspirovala některá z mých nahrávek.
V Osijeku jste studoval klavír a hudební teorii. Co ze svého hudebního vzdělání využíváte při práci na novém díle a čím obvykle začínáte?
Ve zpěvu je velký rozdíl, když rozumíte modulacím a tomu, co hudba sděluje i beze slov. Myslím, že hra na nástroj, třeba na klavír, a znalost harmonie a stavby skladby dávají pěvcům širší rozhled. Člověk pak není jen zpěvák, ale také hudebník. Tím nechci říct, že pěvci, kteří se věnovali pouze zpěvu, takový rozhled nemají – mnozí ho samozřejmě mají. Pro můj vlastní přístup ke zpěvu ale byly hudební teorie a hra na klavír velmi důležité.
Začínám vždycky textem. Předpokládám totiž, že ve většině případů z textu vycházel i skladatel a hudbu vystavěl kolem něj. Rád si text vypisuji, někdy i několikrát, a různě ho člením do kratších a delších úseků. Teprve pak přecházím k hudbě. Pokud existuje nahrávka, rád si poslechnu, jak dílo pojali kolegové. Když neexistuje, nezbývá než si sednout a pracovat, dokud skladbu nezvládnete.
Kdykoli to jde, snažím se zpívat zpaměti. To znamená věnovat každému dílu čas a přemýšlet o něm hlouběji, než kdybyste se naučili jen to nejnutnější. Při dalších provedeních si do not zapisuji nové nápady, třeba i po letech. Baví mě, že je to stále otevřený proces.
Po začátku studií zpěvu v Záhřebu jste odešel do Stuttgartu k Dunje Vejzović. Co vám přinesla změna prostředí a ke kterým radám své profesorky se vracíte dnes?
Záhřebská akademie tehdy sídlila ve staré budově. V knihovně jsem nemohl vždy najít potřebné skladby a cvičeben bylo málo, takže jste přes stěny slyšeli ostatní. Už po několika měsících jsem se přihlásil na akademii ve Stuttgartu a přijali mě. Připadal jsem si tam jako v ráji: obrovská knihovna se stovkami CD, volně dostupné partitury a dostatek cvičeben, kde byl na práci klid. Záhřebská akademie je dnes v nové, mnohem modernější budově, tehdy tomu tak nebylo.
Odchod do Stuttgartu pro mě znamenal také to, že jsem se naučil německy a poznal tamní kulturu. Velká část mého repertoáru je v němčině a dlouhý pobyt v Německu a později ve Švýcarsku mi při jeho interpretaci dává jinou jistotu, než kdybych se ho učil jen doma v některé ze slovanských zemí.
Někdo mi tehdy řekl, že pokud zůstanu v Chorvatsku, moje kariéra se nebude moci rozvinout tak, jak by mohla. Bylo mi devatenáct, byl jsem ještě kluk a o světě jsem toho moc nevěděl. Jsem rád, že jsem poslechl člověka, který mi pomáhal se zpěvem a velmi mi věřil. Nevím, co by se stalo, kdybych zůstal v Záhřebu, ale kdybych se rozhodoval znovu, udělal bych totéž.
Všichni, kdo jsme studovali u profesorky Vejzović, jsme měli velké štěstí. Pracovala neúnavně, věnovala nám víc hodin, než musela, a hledala pro nás agentury i příležitosti vystupovat s orchestry. Koncerty její třídy byly na akademii velkou událostí. Jsem jí dodnes vděčný. Před dvěma týdny jsem zpíval na koncertě věnovaném právě jí; seděla v publiku spolu s mnoha bývalými studenty. Byl to dojemný zážitek.
Mnoha věcem z hlasové techniky jsem tehdy ještě nerozuměl. Pochopil jsem je až po studiích a mohl jí říct: „Teď konečně chápu, co jste mi chtěla říct.“ Je nesmírně vzdělaná, studovala také dirigování a hudbě rozumí v širokých souvislostech. Je krásné zažít okamžik, kdy vám najednou dojde něco, co jste ve dvaceti nebo dvaadvaceti letech nechápali.
V curyšské opeře jste strávil sedm sezon. Vybavíte si z té doby konkrétní roli nebo setkání, po němž se vám otevřely nové možnosti?
Důležitým okamžikem pro mě bylo, když mě požádali, abych jako záskok narychlo nastudoval Harlekýna ve Straussově Ariadně na Naxu. Do první zkoušky jsem měl asi tři dny. Dirigoval Christoph von Dohnányi. Musel jsem se naučit složité ansámbly, sólové pasáže i duet se Zerbinettou a byl jsem skoro v šoku.
Den po první zkoušce jsem v kanceláři opery náhodou narazil na Dohnányiho. Pochválil mě před ředitelem opery. Od té chvíle jsem začal dostávat mnohem víc příležitostí a mám z toho dodnes radost.
Kdy jste poznal, že vedle opery potřebujete více prostoru pro oratorium a píseň? Jak těžké bylo kvůli tomu opustit stálé angažmá?
Ke klasickému zpěvu mě nepřivedla opera, ale nahrávka Schubertovy Zimní cesty s Dietrichem Fischerem-Dieskauem. V první písni, Gute Nacht, přichází na třetí straně not modulace z moll do dur. Když jsem ji uslyšel, řekl jsem si: Tohle je ono, tohle chci dělat. I když jsem miloval operu, oratorium, koncertní pódium a píseň mi vždycky chyběly.
V Curychu jsem kvůli závazkům v opeře musel odmítat nabídky na oratoria, přestože jsem je rád zpíval ve velkých koncertních sálech. Při množství premiér a obnovených inscenací jsem nikdy nedostal volno na jiné projekty. Nakonec jsem si položil otázku: Opravdu mám strávit život tím, že už nikdy nebudu zpívat oratorium, písně ani další koncertní repertoár? Rozhodl jsem se odejít z Curychu a pracovat na volné noze.
Od té doby to vycházelo přibližně na dvě operní produkce za sezonu; zbytek tvořily koncerty a oratoria. Písní bylo zprvu méně, ale postupně jich přibývalo.
Odchod ze stálého angažmá znamenal finanční riziko. Rozhodl jsem se v osmadvaceti nebo devětadvaceti letech, dvě sezony před skutečným odchodem. Ještě jsem neměl rodinu ani děti a měl jsem našetřeno pro případ, že by se práce na volné noze nevyvíjela podle mých představ. S rodinou by člověk o jistotě uvažoval jinak. Tehdy jsem byl připraven riskovat, že třeba nebudu mít tolik práce, kolik bych si přál.
Naštěstí se všechno vyvinulo velmi dobře. Potkal jsem správné lidi, dostal mnoho nabídek a mohl zpívat s předními světovými orchestry. Jsem za to vděčný a rád, že jsem tehdy našel odvahu odejít.
Písňový repertoár vás provází od studií. Co vám jako pěvci dává a co od vás naopak vyžaduje?
Interpretaci písní jsem studoval už jako mladý pěvec. Písňový repertoár mi dával prostor ke zlepšování i k účasti v soutěžích. Vždycky jsem měl, troufám si říct, nadprůměrné hudební cítění a mohl jsem v něm zkoušet nové věci. Z těchto zkušeností čerpám dodnes, ať zpívám oratorium, operu nebo cokoli jiného.
Píseň mám stále rád: umožňuje mi důvěrně komunikovat s publikem. V menším sále můžete k lidem téměř šeptat a sdělovat jim věci jemněji a osobněji. To je možné i v opeře, ale v sále pro tři tisíce lidí musíte dynamiku přizpůsobit tak, aby vás všichni slyšeli i vedle velkého orchestru.
Ze studia písní si nesu především pozornost k detailu a intonaci. Záleží mi na přesnosti každého tónu i na tom, jak přejít od jedné emoce ke druhé. Co se v písni naučím vyjádřit jemně, mohu pak rozvinout před velkým orchestrem. Je to jako stavět dům – nejdřív potřebujete pevné základy.
Písňový recitál je náročný i tím, že v oratoriu máte mezi áriemi a recitativy přestávky, kdežto v cyklu zpíváte třeba šedesát či osmdesát minut téměř bez přerušení – šestnáct nebo dvacet písní, někdy i více. Udržet takový celek je výkon.
Zároveň nemáte za sebou orchestr, který by vám poskytl zvukovou oporu a barvy. Klavír toho dokáže mnoho, ale na pódiu jsme jen klavírista a já, před námi posluchači. Obrazy, které má hudba vyvolat, musíme vytvořit společně dvěma nástroji. To je pro mě zásadní rozdíl.
Když se k dílu vracíte s jiným dirigentem, kolik si ponecháváte ze svého předchozího pojetí? Stalo se vám, že nový pohled vaši interpretaci zásadně změnil?
Zkušenosti z předchozích provedení si nesu dál, zároveň se ale těším na nové dirigenty: jejich pohled mě může něčemu naučit. Stejnou roli nikdy nezpívám úplně stejně. Vnímám sbor, orchestr i dirigentova očekávání a své pojetí jim přizpůsobuji. Něco nového pak vzniká při společné práci.
Mnohokrát jsem zpíval árie z Matoušových pašijí. Komm, süßes Kreuz jsem dříve podával velmi intenzivně, s výraznou artikulací. Pak se mě Philippe Herreweghe zeptal: „Co pro interpreta této skladby znamená slovo kříž?“ Ta otázka změnila způsob, jakým árii zpívám. Dnes je pro mě mnohem osobnější a niternější, naplněná něhou a láskou k tomu, co Ježíš obětoval pro naši spásu. I při této skladbě se dál přizpůsobuji každému dirigentovi, ale základem mé interpretace zůstává myšlenka, kterou mi dal Herreweghe.
Jak se váš hlas během kariéry proměnil? Změnilo se spolu s ním i to, co od sebe jako interpreta očekáváte?
Můj hlas se hodně proměnil, mimo jiné díky práci s několika pedagogy, k nimž jsem docházel soukromě. Když jsem byl mladší, napětí v těle mi nedovolovalo jít hlasem tak hluboko, jak jsem chtěl. Jakmile se mi ho podařilo odstranit, spodní poloha se otevřela. Zvlášť v posledních letech cítím, že jsem získal více možností v hlubokých i vysokých polohách. Pomohla mi soustavná práce na technice, ale také čas, který tělo a svaly potřebují, aby byly připravené využít svůj potenciál.
Od sebe očekávám, že na pódium přijdu pokud možno odpočatý a technicky připravený. Chci dílo znát co nejlépe v čase, který mám k dispozici, a vydat ze sebe to nejlepší: zpívat přesně, být citově zaujatý a rozlišovat jemné odstíny výrazu i dynamiky. Chci být pravdivý v tom, co dělám, a poctivý vůči posluchačům. Když se mi to podaří, většinou všechno dobře dopadne.
Podle čeho poznáte, že jste připraven na náročnější roli? Jsou také díla, kterým se vědomě vyhýbáte?
V zásadě mohu přijmout téměř cokoli, co mi nabídnou. Opatrný jsem u mohutných rolí, v nichž převládá hlasitost a agresivita a které nenabízejí mnoho výrazových proměn. Vyžadují zkušenost a dostatečně vyvinutý hlas. Patří k nim třeba velké wagnerovské role.
Dramatický repertoár mám rád, ale postupuji krok za krokem. Buduji si výdrž, znalosti a techniku, abych třeba jednou mohl zazpívat některou z nejnáročnějších Wagnerových rolí. Prozatím se k tomu přibližuji kratšími dramatickými skladbami, na něž jsem připravený hlasově i duševně a které dokážu naplno prožít. Zvlášť při vývoji hlasu je důležité žádnou fázi nepřeskočit.
Příkladem je Bludný Holanďan: nedávno jsem zpíval s orchestrem jeho monolog a naučil se i zbytek role. Před deseti lety bych na ni nebyl připravený; dnes se k ní postupně blížím. Podobně jsou mi díky zlepšování techniky dostupnější Brittenovo Válečné rekviem nebo náročná díla dvacátého a jednadvacátého století. Když se ohlédnu, vidím, že se vyplatilo počkat, místo abych něco přijal příliš brzy a litoval toho.
Vyhýbám se dílům, která podle mě nejsou napsána pro můj typ hlasu. Basový part ve Verdiho Requiem mi nabízeli mnohokrát. Dokázal bych zazpívat každý tón, ale aby tomuto partu sólista dostál, potřebuje podle mě skutečně hluboký bas, basso profondo, nikoli basbaryton. Proto nabídku obvykle odmítám.
Vystoupil jste už v Praze, Brně i Litomyšli; v Ostravě se představíte poprvé. Co vám z koncertů v Česku nejvíce utkvělo a na co se těšíte při návratu s Eliášem?
Česká republika je pro mě něčím zvláštní. Sám pocházím ze slovanské země a když přijedu do jiné, cítím určitou blízkost. Rád zpívám v Praze; na Pražském jaru jsem zažil skvělé publikum. V brněnském Besedním domě jsem před lety zpíval Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy, op. 121. Krásným zážitkem byl i koncert na Smetanově Litomyšli, svým způsobem pod širým nebem.
Zapůsobilo na mě, jak pozorně čeští posluchači vnímají hudbu a jak se při koncertech chovají. Všiml jsem si i toho, jak se lidé oblékají, když jdou například do pražské Smetanovy síně. To jsou věci, o kterých umělci publiku obvykle přímo neříkají, ale já si jich všímám a vážím si jich. Je vidět, že lidem v Česku na klasické hudbě opravdu záleží.
V Ostravě jsem ještě nebyl. Většinu kolegů už znám, ale Eliáše jsme spolu dosud nezpívali. Těším se, až tam s nimi znovu prožiji drama, které toto dílo přináší.
Děkujeme za rozhovor.
