Nejlepší pocit mám, když píšu poslední notu dokončené partitury, říká skladatel Pololáník

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Když si otevřete v katolickém kostele Kancionál, pod číslem 505 tam najdete Ordinárium Zdeňka Pololáníka. Znamená to, že dílo tohoto skladatele je prováděno každý týden po celé republice. Nejen o tom jsme si s jubilantem, který v neděli 25. října 2020 oslaví 85 let, povídali – jak jinak v době covidové než po mailu a telefonu.

Zdeněk Pololáník (foto Jiří Sláma)

Když jako malý chlapec chodil ministrovat do kostela, učaroval mu zvuk varhan. Proč ho málem vyhodili z JAMU a co ho zachránilo? Seznam jím zkomponovaných skladeb se vine přes několik stran, ať už to jsou oratoria a kantáty, opery, orchestrální či komorní skladby, kompozice pro sborový zpěv i jednotlivce, filmová hudba… Nouzový stav zhatil plánované provedení mnohých koncertů, které různá tělesa hodlala jubilantovi zahrát na jeho počest. Koncerty jsou prozatímně odloženy na příznivější období a my s panem Pololáníkem doufáme, že brzy jeho hudba opět i „naživo“ potěší ucho nejednoho posluchače.

V kostelech se zpívá vaše Ordinárium . Berete to jako poctu, že je vaše dílo prováděno de facto každý týden, nebo už jste si na to zvykl a je to pro vás všední záležitost? To se asi mnoha žijícím skladatelům nestává…
Nemám přehled o své chrámové hudbě, zda, kde a kdy zazněla při bohoslužbách, ani to nesleduji. Ordinárií jsem napsal několik. Když mi bezděčně přijde nápad, zaznamenávám ordinária další. Totálně známý text k tomu dává nesčetné příležitosti.

V neděli oslavíte životní jubileum – rekapitulujete při takových příležitostech? Zamýšlíte se nad svým životem a dílem?
Nejraději bych je zaspal. Nerad si je připomínám, natož slavím. Podvoluji se však přání své rodiny a přátel a beru to spíše jako příležitost se se všemi sejít. Zajímá mě přítomnost. Co bylo, bylo. Je neopakovatelné a nenávratné.

Letošní oslavy Vám narušil nouzový stav. Budete přesto slavit? Jak jinak ještě ovlivnila situace kolem COVID19 Váš život?
Klid na tento den mi nevadí, spíš naopak, věrní přátele již s předstihem posílají přání. Těší mě, že si vzpomenou. Je mi líto těch, kteří připravili koncerty z mých skladeb k tomuto jubileu i těch, kteří na nich měli účinkovat. Koncerty však nebyly zrušeny, jen odloženy na dobu po uvolnění.

Ještě stále i ve Vašem věku děláte v Ostrovačicích varhaníka?
Od svých 10 let doposud. Za totality jsem hrával denně, o nedělích navíc ve 2 přifařených kostelích, kromě mnoha pobožností a jiných církevních obřadů podle církevního roku. Po sametu jsem byl pozván na kůr brněnské katedrály. V Ostrovačicích mě na kůru zastoupila naše dcera. Přesto, že jsem si v katedrále vychutnal bohatý zvuk velkých varhan s dozvukem velké chrámové prostory, brzy jsem místo opustil s vědomím, že moje skladby za mne nikdo jiný nenapíše a tvorba je pro mne přednější. Ničím nerušená samota na ostrovačickém kůru dávala prostor invenci, neztrácel jsem čas cestami do Brna, byl jsem v klidu a pohodě domova.

Znamená to, že v Ostrovačicích se zpívá pouze vaše Ordinárium nebo naopak se to střídá – Eben, Olejník, Pololáník jako u nás v Praze?
Při mši svaté nepreferuji ani svoje ordinária, žalmy a písně, ale střídáme všechny Vámi uvedené autory z kancionálu.

Zdeněk Pololáník a Otakar Schmidt na TV Noe (foto Pavel Zuchnický)

Je možné, že do Ostrovačic jezdí vaši obdivovatelé jen proto, aby si ve vašem kostele mohli zazpívat ordinárium s vámi a za vašeho hudebního doprovodu? Váží si místní této cti anebo doma není nikdo prorokem?
Naše rodina žije v Ostrovačicích od roku 1937. V pěti letech jsem začal ministrovat, v deseti vystoupil k varhanám na kůr. Jsem tedy pamětníkem našeho městyse i jeho obyvatel, se kterými vycházím v nejlepší přátelské shodě. Do kostela dojíždějí o nedělích i věřící z okolních míst. Kostel je útulný, vyzdobený, světlý, přívětivý, usměvavý pan farář. Jestli k těmto kladným stránkám patří i sympatie ke mně, kdo ví? Nechci se domýšlet. Vystupování se vyhýbám. Bere mi soustředěnost k tvorbě, která byla a je stále hlavní.

V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že za dob vašich studií za totality vás málem vyhodili z JAMU, protože v Ostrovačicích na vás napsali špatný posudek ve smyslu, že nesplňujete správný profil občana socialistického státu – jak jste tam s těmi lidmi dokázal dále žít? Proč jste odtamtud neodešel?
Nedělal jsem žádné provokace, ale choval se podle svého přesvědčení. Na žádném jiném místě v době, kdy byla totalita, jsem neměl jistotu, že se lidé obsazení do Národních výborů nebudou ke mně a mé rodině chovat jinak. V této situaci přišla nečekaná událost. Koncert z mých skladeb, které studenti Petrohradské konzervatoře (tehdy leningradské) provedli na sv. Václava a poslali expres zprávu s vynikající kritikou do brněnské Rovnosti. Tato netušená událost zasáhla v můj prospěch. Pokračoval jsem na dokončení posledního ročníku studia skladby na JAMU. Na MNV byli tak překvapeni, že zanechali dalších invektiv na JAMU. Po celou dobu vyhrůžek a slibů, jsem totiž nepřetržitě vykonával svou dobrovolnou varhanickou činnost, ale hlavně komponoval.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě? Pocházíte z hudební rodiny?
Moje rodina byla pouze hudbymilovná. Můj zájem o hru na housle a další hudební nástroje však souzněly s někdejším zájmem tatínkovým, který jej však tím, že pocházel z početné rodiny, nemohl uskutečnit.

Proč jste si vybral varhany? Čím vás okouzlily?
Varhany jsem slýchal jako ministrant denně v kostele. Působily na mne svou barevností, rozpětím dynamiky a hlavně, že dovedly umocnit obřad, který právě doprovázely. Svatbu, pohřeb, mše, pobožnosti. A to byly varhany s osmi registry. Což teprve krása a mohutnost varhan, kterou jsem měl později možnost slyšet ve velkém městském chrámě! Jsem chrámovým varhaníkem. Nikdy jsem nekoncertoval. Skladby pro varhany jsem studoval na konzervatoři. Ani svoje skladby jsem nikdy nikde nehrál.

Zdeněk Pololáník na varhanické škole v roce 1951 (archiv respondenta)

5 2 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments